Žádný hračky pod stromečkem

24. prosince 2014 v 11:07 | K.W. |  Mým Srdcem

Jako malá jsem si často o Vánocích říkala, jak já si užiju svátky, když už nebudu chtít žádný hračky a nebude mě bavit s nimi hrát? Budu se ještě těšit na štědrý den? Ale na co?

Bála jsem se dospělosti. Nechápala jsem ten svět, přišel mi nudný, nezajímavý... jak se ti dospělí můžou bavit, když nemají tu mojí stavebnici nebo tamtu panenku se strašně dlouhýma vlasama. A nebo už si nebudu chtít hrát vůbec? Ale na co se tedy budu na štědrý den těšit? Dobrý jídlo jíme i přes rok a rybí polívku moc nemusím.

Opravdu jsem takovéhle myšlenky měla. Pamatuji si je jako živé. Byla jsem strašně štastný dítě, které si užívalo mládí plnými doušky. Já jsem ta přelomová generace, která ochlup nezažila dětství s počítačema, takže jsem si opravdu své hračky hýčkala a uměla jsem se zabavit naprostejma maličkostma. Vážně jsem si za své dětství musela smíchem nastřádat hromadu let navíc života.

Jenže jak je to tedy nyní, kdy už jsem dospěla a s hračkama si nehraju? Vyplnilo se to, co jsem říkala? Netěším se z Vánoc?

Jak se to řekne. Když porovnám dnešní štědrý den s tím před třeba osmi lety, kdy mi bylo 11, už měsíc dopředu jsem nemohla dospat, každý večer jsem usínala s tím, že se nemůžu dočkat štědrého dne a 24.12. večer jsem sice měla ohromnou radost z dárků, které jsem dostala, nicméně druhý den už jsem zas zkuhrala, že jsou další Vánoce až za rok.

Nyní, když je mi už skoro 20, se sice netěším tak moc a neusínám s tou myšlenkou už měsíc dopředu, ale Vánoce mám pořád stejně ráda. Jenže trochu z jiné strany. Věřte nebo ne, ale tyhle Vánoce jsem si všeho šudy přála pouze jede hmatatelnej dárek, a to kvalitní bílej příjemnej župan. Nic víc. Má slova byla "já mám vlastně vše, co chci."

Protože čas šel dál, už několik let si sama vydělávám nemalé peníze, a proto si hmatatelné dárky opravdu sama dopřeji skoro hned po tom, co si je přeju.

To, co mě tyhle Vánoce hřeje u srdce, jsou ty nehmatatelné dárky. Člověk si hluboko uvědomí, koho vlastně kolem sebe má a jak může být štastný. Před chvílí jsem koukala na svatbu jedné blogerky, kterou muž požádal o ruku na Vánoce. Podle videa jsem odhadla, že ta svatba byla předrahá, za několik stovek tisíc, vše takové až nereálné a jako z filmu. Na pár sekund jsem jí tu krásu záviděla. Protože já vím, že do své svatby tolik nebudu chtít investovat. Ale po chvíli jsem se zasekla a říkám si, vždyt já žiju taky v takové pohádce. Mám svýho prince a vše je vlastně dokonalý. Nemůžu si vynachválit náš vztah a strašně moc si ho vážím. Protože jsem snad poprvý tak mocmoc hluboce zamilovaná. Neříkám, že jsem předešlého přítele nemilovala, byla to první láska. Ale tahle druhá už je něco víc. Už to má nějakou svou duši a smysl a vybudovanejch spoustu věcí. A stále po roce vztahu máme mezi sebou takovou tu prvnotní intimitu, takové to chvění se, když se máme setkat po delší době, takový ten zvýšený tlukot srdce, když se líbáme. Některý dny vedle sebe jsme jak manželé po deseti letech a další den zas absolutní opak, kdy jsme jak malí pubertáci, co se právě zamilovali. Do tohohle vztahu jsem vložila svou veškerou důvěru. Do něj. A myslím, že jsem udělala správně.

Ale není to jen o mé lásce, kterou jsem našla. Je to i o lásce, která je tu už od dob, co jsem se narodila, s mojí rodinou. Dnes všichni přijedou, bude nás na štědrý den 13, já s bráchou, rodiče, babička s dědou a spousta tet, strejdů, sestřenic... Nemůžu se toho večera dočkat.

Nevadí mi, že už jsem dospěla a nenajdu pod stromečkem skoro žádné dárky. Protože dnes už ty dárky hledám jinde. A uvědomuji si je. Ten největší jsem našla vloni ,Vánoce mi připomínají, jak moc si ho mám hýčkat... a žít si svojí vlastní vánoční pohádku.
 


Komentáře

1 Mája Mája | Web | 28. ledna 2015 v 16:53 | Reagovat

Krásný, vánočně procítěný článek :) Jsi moc sympatická, tedy aspoň podle psaní. Přečtu si tvých článků víc... Měj se hezky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama