Úterky aneb. čas na lásku

25. listopadu 2014 v 17:49 | K.W. |  Mým Srdcem
Úterky mám ze všeho nejraději. Jsou to dny, kdy po mě nikdo nic nechce (nebo si alespoň můžu dovolit zařídit to), jsem v Praze v našem bytečku, v klidu a pohodě, nemám školu ani práci, ráno mi nezvoní nastavený budík, nemusím si s ničím dělat starosti. A tento článek píši v úterý, takže se najde i chvíle, kdy přítel spokojeně dřímá po výborném obědě, který jeden z nás uvaří a já nemám vůbec nic na práci. Jen si spokojeně hovím u knížky nebo notebooku, brouzdám si anebo jako teď, popíjím horký čaj se skořicí a píšu.


Je hodně chvílí, kdy si uvědomíte, jak je ten po vašem boku pro vás tak moc důležitý a čím vším vlastně. Jen je potřeba si je zapamatovat, uchovat nějakým způsobem v paměti, zafixovat, uložit a neustále se k nim vracet a dokolečka si je připouštět. Protože ne každičkou chvíli v životě se budete na toho druhého dívat jako právě ve chvíli, kdy je mezi vámi blaženné souznění. A proto já si tímto klepáním prstů na písmenka vtloukám do hlavy tu moc podstatnou realitu, kterou si budu moct kdykoliv osvěžit paměť, až budu někdy reagovat nebo budu naštvaná v afektu a v tu chvíli si neuvědomím nic jiného než tu jedinou věc, která mě rozhodí, rozčílí. Samozřejmě že se tímto nejde řídit vždy, nicméně já mám tu zkušenost, že máme s přítelem problémy jen toho typu, že nás naštve nějaká volovina a my cholerici prostě vychladneme až druhý den - a to tak z pravidla opravdu většinou bývá. Druhý den máme v oblibě brát zpátky věci, co jsme předešlý den řekli / udělali.

Kolem čtvrté hodiny jsem si sedla s čajem do křesla a zapřemýšlela jsem se. Porozhlídla jsem se po bytě a usmívala se nad tím, jak krásně jsme si ho zařídili. Je to opravdu obydlíčko, na které jsem pyšná, ve kterém mi je příjemně a kde se cítím pohodlně. Namalovala jsem si tu na plátna pár obrázků, do sklenic od vína strčila pár větviček, rozmístila svíčky, vyrobili jsme si kuchyňský pultík s barovou židličkou, vybrali krásné barvy nábytku... jen při pohledu na umírající kytku na poličce nad mým pracovním stolem jsem malinko úpěla... já prostě o kytky pečovat neumím. Buď je zalévám málo, nebo až příliš... nebo málo, ale často... zkrátka si s nimi moc nerozumím, a to je mám tak moc ráda. Nejradši bych to tu měla samou kytku, jenže to by buď můj přítel musel být zahradník nebo bysme si zahradníka museli pořídit.

Uvědomila jsem si, jak jsem vlastně šťastná, přestože si to sama občas komplikuju. Mám vlastně vše, co jsem kdy chtěla... můj přítel je pro mě něco nenahraditelnýho. Nebudu se tu přetvařovat, že neexistuje na světě člověk, který by byl pro mě lepší, to třeba je, ale já už nikoho nehledám. Našla jsem svý štěstíčko a jak paradoxní je, že si to člověk maximálně uvědomí až když nastane nějaký problém. Zažili jsme spolu hnusné hádky, bylo to šílený, chytala jsem se za hlavu a prosila ať vše vymažeme, ale nešlo to. Bála jsem se, že ta láska v nás vyprchá, bála jsem se, že mi bude vzata ta příležitost být s tímhle člověkem dál a dál a do daleké budoucnosti budovat a stavět a přestavovat a rozbíjet a zase skládat a přidávat nad to nahoru něco novéhé a přijímat další... prostě si člověk uvědomí, jak moc o to nechce přijít až když je nějakým způsobem blízko k tomu konci... buď doopravdy nebo jen myšlenkově. A asi můžeme být rádi, že takové karamboly jsou, protože kdyby nebyly... jak bychom se naučili je překonávat? Vždycky totiž příjdou. Dřív nebo později. Menší nebo větší. Oni příjdou a doženou nás i když se jim jen budeme myšlenkovitě vyhýbat.

A teprve když jednou zažijeme tu strašnou bolest, víme potom, že už jí nechceme zažít znovu.

Strašně mě fascinuje, jak je můj přítel chyrej a všímavej. A příšerně mě fascinuje jak to já umím snadno zadupat do země. Nejradši bych si někdy nafackovala. Už jsem o tom v jednom článku psala, je to tento článek. Psala jsem v něm o tom, jak bych chtěla najít lék na to naše (ženy) paranoidní přemýšlení o deseti věcech najednou, o tom překopávání vyřklých vět, o tom, jak si domýšlíme, co ani domýšlet nepotřebuje, o tom, jak je náš mozek stále na pochodu, ale bohužel jsou to často strašně zbytečné věci, které nás dokáží rozhodit tak moc, že i z malé kravinky a nedorozumění může být pořádný průšvih. A to jsem celá já. A to už se mi několik let snaží zkazit mé vztahy.

Teď už ale musím zakročit, protože to je opravdu dokolečka to samý. Musím s tím bojovat a musím si pořád uvědomovat, jak moc je on pro mě výjimečný, co vše pro mě dělá a jak moc si váží našeho vztahu. Protože...

nemám sice zahradníka, co se mi stará o kytky. Ale mám zahradníka, který mi zkrášluje život. Dává mu novou půdu, zalévá jí, pomáhá ho popostrkovat dál a když někde něco přerustá, nebo je na místě, kde by být nemělo, společně to vytrhneme a zbavíme se toho tak jako dědeček a babička tahali tu řepu ze země v pohádce.

Kouř už mi z hrnku nenávratně odvál a já se probouzím ze snění a přemýšlení... protože realita je mnohem mnohem krásnější. Jen jí vnímat tím správným způsobem...
 


Komentáře

1 Janča Janča | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 21:18 | Reagovat

Tak tohle je perfektní. Jako bys mi mluvila z duše. Taky to tak pořád mám, pořád si toho mýho ťunti nevážím a pak se divím, když je to na nic. Vím moc dobře, že je skvělý, ale jsem takový ten typ, co ho všechno naštve a jsem Nevěřící Tomáš. :D

2 Lolly Lolly | 8. prosince 2014 v 13:45 | Reagovat

Ahoj, moc pěkný článek :) mohu se zeptat, kolik je tvému přítelovi?

3 kler-wonder kler-wonder | 14. prosince 2014 v 21:26 | Reagovat

[2]: Dekuju :) 27 let

4 flowers-world flowers-world | 21. prosince 2014 v 13:32 | Reagovat

hezky clanek a prosim kouknes se na muj blog a napises mi tam nejake komentare??Nikdo mi tam nechodi..........:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama