do duše vepsané dětství

1. dubna 2014 v 12:18 | K.W. |  Mým Srdcem
Love

"Tyvole je tohleto normální? Snad jsem ti jasně řekl, ať jdeš sem a ty prostě neposlechneš!"
(Smutný výraz pětileté holčičky stojící na jedné noze, druhou šoupá sem a tam, koukajíc do země, její pohled zabořený hluboko do země)
"To je furt dokola, si nemožná, člověk pro tebe udělá první poslední a ty potom ani neuděláš co ti říkám. To je vděk." Rozeřve se ještě víc táta na svou dcerku, že jeho monolog neuniká nikomu na venkovní terase.
Přidá ještě pár nadávek a začne se věnovat synovy, který sedí velde něj.
Holčička se slzami v očích přešlapuje na místě, ani se nerozbrečí, určtě tuší, co by následovalo. Má neurčitý přemýšlivý výraz... radši se už na ní neotáčím, protože bych jí musela obejmout a odvést ocud, což by mi její táta určitě nedovolil. Postupně čekám, až konverzace utichne a rodina se zvedá a odchází...

Troufám si odhadnout, co z ní vedle takového cholerika bude. Sama jsem vedle jednoho vyrůstala. Vžívám se do role tý holčičky, jako bych to byla já a říkám si, jak se bude bát lidí, stokrát si bude promýšlet, než něco řekne a mnohy radši vůbec nic neřekne, bude se bát, že udělá něco špatně a lidi jí za to odsoudí, budou na ní zlí, bude nenávidět řev a kdykoliv, když někdo kolem ní zvýší hlas, znejistí a rozklepe se, nebude sebejistá, zato samostatná, zvyklá dusit vše v sobě a pomoct si se vším sama... a bude vyčkávat, až jí někdo z toho začarovanýho kruhu vysvobodí.
Tak, jako já čekala...
tak jako mě vysvobodil...

Od malička jsem v očích mamky něco, co se prostě nepovedlo. Každý nový krůček, který jsem jako malá udělala, mi byl vyčítán, za své "proč" otázky v takovém tom věku, kdy se děti stále ptají a vyčkávají spoustu odpovědí, jsem byla nechápaná, říkala mi, že neví, proč bych takovou věc už neměla dávno vědět a odešla od tématu. Jakmile jsem něco řekla nebo udělala blbě, okamžitě mě čekal nějaký postih, buď výsměch, znemožnění mě před ostatními, nebo řev.

A jak do dopadlo na mě samotnou? Tak, jako si myslím, že to bude s tou malou holčičkou... naštěstí mě ale někdo vysvobodil. Můj přítel. Člověk, co je přesný opak matky, někdo, kdo mě kdykoliv vyslechne a nikdy se mi za to, co jsem řekla nevysměje, poradí mi, mluví se mnou jako se stejně rovným člověkem a hlavně, bere všechno s nadhledem a dává mi najevo, jak mě má rád, jak se mu líbím, co se mu na mě líbí... a i když nelíbí, dokáže to vyslovit jinak než matka. Podporuje mě, a končně se cítím jako člověk, co za něco stojí...

tak bych jen chtěla říct, všem lidem jako je ta malá holčička, aby se naučili nepodceňovat a snažili se zvednout hlavu vzhůru.. protože jednou se na ně štěstí usměje. Doufám. Jednou od tý její negativní vize světa bude moct utéct... přesto, že jí bude stále běhat v hlavě to, jak se k ní otec nejen v dětství choval, bude to bojovnice. Moc jí držím palce.. i vám všem ostatním...
 


Komentáře

1 necroparanoia necroparanoia | E-mail | Web | 1. dubna 2014 v 14:42 | Reagovat

Někteří rodiče by se měli zamyslet nad způsobem výchovy a přístupem ke svým dětem. nebo radši žádné děti nemít.

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 1. dubna 2014 v 15:04 | Reagovat

[1]: Naprosto souhlasím.

A co se týče posledního odstavce - blbý je, že ve věku, kdy se to podceňování a všechno teprve formuje, si žádné povzbuzující ani další články nepřečtou a vlastně těžko mají možnost najít nějakou radu či jiný pohled, a když už tu možnost pak konečně mají, tak jsou zase moc velcí a "naformovaní".

3 mengano mengano | E-mail | Web | 1. dubna 2014 v 22:48 | Reagovat

Jo, pokud dítě vyfasuje rodiče blbce, nemá to lehké. Bohužel rodiče si vybrat nemůžeme. Chudák holka.

4 T. T. | 4. dubna 2014 v 16:30 | Reagovat

Mám podobný problém se svou mamkou, nepochválí, ale jen vynadá za to, co udělám špatně. Vůbec si nerozumíme a ona se pak diví, jak to, že se jí nesvěřuji s osobními věcmi tak, jak to dělají mámy jiných spolužaček.
Tvůj příběh se mi líbí, vysvobodil Tě jakoby člověk, kterého miluješ a to je to nejlepší, co se může stát! :)
Mimochodem, jsi úžasná blogerka!

5 T. T. | 4. dubna 2014 v 16:34 | Reagovat

[4]: A navíc, do dnes jsem si nevybudovala tu zdravou sebedůvěru, mám neustále chuť se jen podceňovat, že něco nezvládnu, stejně tak, jak mi to do hlavy vsadila mamka.

6 L L | 6. dubna 2014 v 21:29 | Reagovat

Taky jsem si tím prošla, vlastně procházím. Od malička se mému otci něco nelíbilo, jako bych nikdy nebyla podle jeho ideálních představ, kvůli všemu na mě křičel, a od té doby někdo zvýší hlas a já mám akorát tendenci se rozbrečet .. je to děs, ale je pravda že vždy Vás z toho někdo vysvobodí, mě také můj přítel který mi ukázal že nejsem na nic jak jsem si celý život myslela a místo toho jsem se otci postavila a už si to na mě nedovolí, ale následky to bohužel zanechá a nikdy se to špatné chování nevrátí zpět.

7 Hollyshit Hollyshit | Web | 10. dubna 2014 v 12:03 | Reagovat

Gratuluju k příteli :)
Takového chce každá :)

8 Hollyshit Hollyshit | Web | 10. dubna 2014 v 12:04 | Reagovat

Jinak já v tomhle směru měla výborného tátu a mám skvělou mámu :) Stejně sem nesebevědomá :D

9 markeet123 markeet123 | E-mail | Web | 12. dubna 2014 v 14:00 | Reagovat

Krásný článek ... já na tom s rodiči zas tak špatně nejsem ale třeba teď jsme po velké hádce ... a já už cítím, že potřebuji utéct od toho co je doma, nejhorší je, že by to tak vůbec nemuselo být... doufám, že budu mt takové štěstí jako ty a najdu si taky tak úžasného přítele :D :) !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama