Prosinec 2012

Stříháme se a litujeme

30. prosince 2012 v 0:15 | K.W. |  Mým Srdcem
I když je vcelku pozdě, dostala jsem psací náladu. Stejně radši v noci žiju a ve dne spím.

Chtěla jsem napsat něco málo na stříhání vlasů. Začalo se to šířit jako nějaká nemoc, né slinami, ale pohledem, nebo něčím jiným? Sami to vidíte kolem sebe, nebo i na vás. Na mě! U někoho rozhodne i pouze pár minut.

Já stála před zrcadlem, už je to pár měsíců, a prohlížela si svoje dlouhý vlasy. Přiblížila jsem si konečky blíž k očím a viděla tu skupinu jakýchsi štětinek, co trčeli každá na jinou stranu. Nebyli to moje vlasy, v žádným případě a pokud jo, zbavila jsem se jich. Vzala jsem nůžky, možná tak deset sekund váhala a pak střhla. Dala jsem se do stříhání a sledovala tu přibývající kupu vlasů v umyvadle. Nakonec jsem to jakštakš zarovnala, aby se neřeklo a koukla se na sebe do zrcadla. Nahodila jsem ten nejlepší pohled, jaký jsem mohla a řekla si, jak jsem udělala dobře a že vlasy mi určitě brzo poděkují, jak jsou teď zdravé a konečky neroztřepené...atakdále.

Nevím, jak jsem si to jejich poděkování představovala, v žádné formě se mi ale neukázalo. Vlastně jsem si ustřihla nejen vlasy, ale taky kus svýho názoru, za kterým jsem si vždycky tvrdě stála! "Miluju dlouhý vlasy a lepší je je mít zničený a hrozně dlouhý, než zdravý a kraťounký!" Vždycky jsem byla tohohle názoru, protože zničené konečky, to je něco, s čím se dá vyrovnat, nikdo si jich ani nevšimne, ale krátký vlasy, co ze mě udělají trubku o několik let mladší, to už je záležitost hodná větších následků.

Samozřejmě, ani né týden po zákroku, jsem toho hrozně litovala. Snažila jsem se to maskovat nějakou přijatelnou úpravou a vždy před zrcadlem jsem si nalhávala, jak mi to sluší. Pak ale přišli ty těžší chvíle, kdy jsem na sebe koukala a říkala si, jak moc jsem blbá.

Ve čtvrtek byl u mě přítel. Ležel na posteli a já byla nahlá nad ním... vždycky mu moje vlasy vadili v obličeji, odhrnoval je, hrál si s nimi a ted se od něj vzdalovali. Podíval se na mě a začal povídat něco o tom, že jeho kamarádka prodala svoje dlouhý vlasy za 1500kč a že jsem to měla udělat taky. Koukla jsem se na něj a řekla "já se ti nelíbím žejo, jak jsem se ostříhala... ty vlasy se ti nelíbí"... Zakroutil hlavou. Nevěděla jsem, jestli to znamenalo "né nelíbí, nebo né, to není pravda" ale rozbrečela jsem se. Jak už to tak u nás citlivých lidí ženského pohlaví bývá. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudníku a brečela jsem... hladil mě a snažil se utěšit, neusále opakoval, jak se mu líbím a hrozně mi to sluší...ale já pořád nepřestávala brečet. Uklidnila jsem se po pár minutách. Usmívala jsem se sama sobě, jak jsem hloupá. Teď už mi nemusí bejt líto, jak vypadám, nebo že jsem se zbavila krásných dlouhých vlasů... měla bych se konečně smířit s tím, že jsem si našla perfektního kluka, kterýmu je úplně jedno, co mám na hlavě. A navíc... tentokrát už vážně vydržím a nechám si vlasy znovu narůst! Je to výzva a já to zvládnu!

To s dvanáctkou na konci rychle odchází

28. prosince 2012 v 22:03 | K.W. |  Mým Srdcem

Štědrý den už nám nadobro zmizel. Vánoce taky a přesto lidé furt světýlkují kde se dá :) To důležitější ale podle mě je to, že končí rok 2012...a něco novýho zas brzo začne.

Včera jsem se rozepsala. Tak jsem si říkala, co kdybych v té psací náladě pokračovala a vyhla se opět tomu měsíci, kdy jsem se od psaní hodně oddálila.

Objevila jsem na sobě jednu věc. Už tolik nepřemýšlím a nehraju si na mudrce. Vím, že to tu jeden čas přetékalo samým moudrem a hodně jsem si hrála na pana vševědu, ale řekla jsem si, že budu víc žít než přemýšlet. Ono je tohle možná taky trochu moudro, ale konečný :D Moje depkový období už je asi tak půl roku za mnou, takže můžu vklidu říct, že blog neoblíknu znovu do "černýho kabátku."

Možná jsem se i naučila tolik nekritizovat lidi. No, asi je kritizuju, ale nějak to v mý hlavě prolítne a dál to neřeším. Vím, že mi dřív často vadilo, jak se lidi chovali a dost jsem nemohla pochopit proč.. atakdále. Vadí mi to i dnes, ale přestávám to řešit.

Zbývá pár dní do konce roku a jako každý rok si promítám v hlavě to, co mi ten rok dal, vzal... Vím, že jsem zkusila hodně. Párkrát jsem klesla na svoje úplný dno, zkusila trávu, trávila čas s falešnými lidmi, kteří mě tak potopili, že ani nechápu, jak jsem mohla vyplavat. Když se mi někdy vrací tyhle příšerný vzpomínky, jsem za ně momentálně i ráda, protože... jsem zjistila, že nesmím důvěřovat jen tak někomu a to jsem vážně potřebovala vědět. Dřív jsem totiž naletěla každýmu. Moje naivita neznala mezí a když jsem se na jaře spálila, otevřelo mi to oči. Lidem už nevěřím. Pouze někomu a ten počet by se dal lehce spočítat na jedné ruce..možná i na obou.

Nikdy si nepřestanu myslet, že nás ty pády na dno něčím poučí. Že jsou i pro něco dobrýho. Já už jsem víc jak půl roku šťastná. Štěstí se na mě nevykašlalo, jak jsem si dřív říkala a podle mě se nevykašle na nikoho.

...

Mimochodem, dnes jsem si udělala hroznou radost, kvůli maličkosti. Koupila jsem si úžasné tmavěšedé kalhotolegíny s krajkovým vzorem a ZIPEM dole u kotníků. A ty má můj milovanej hrozně rád :D

To nejlepší nás teprve čeká.

27. prosince 2012 v 22:40 | K.W. |  Mým Srdcem
Bylo něco kolem šesté hodiny. Stála jsem v pokoji se svojí pěti letou sestřenicí, odhrnovala závěs a hrála to vánoční divadýlko "koukej Kristýnko, neproletěl právě támhle ježíšek?". Malá stála uprostřed místnosti, občas se zadívala směrem k oknu a nic neříkala. Říkala jsem si, jak jsem jako malá Štědrý den vždycky hrozně prožívala. Byl to pro mě nejlepší den v roce a hrozně jsem dávala najevo, jak je mi fajn, nedočkavě jsem poskakovala a ptala se, kdy už Ježíšek zazvoní, abych mohla seběhnout dolů ke stromku, zazpívat koledy a rozbalit si hromadu dárků.

Kristýnka dál stála a jediný, co zvolala, bylo: "já už chci dolů"... bez jakýchkoliv emocí, podle mě Vánoce vůbec nevnímala.

Když jsme rozbalovali dárky, trvalo dlouho, než jsme je nejdřív rozdali, Vánoce totiž každoročně neslavíme jen ve čtyřech. Je nás vždycky 13. Občas jsem koukla na Kristýnku, která si svou hromadu dárků rozbalila, ale podle mě trochu jiným způsobem, než na který jsem byla zvyklá. Každý dárek vzala do ruky, odendala z něj balící papír a položila ho vedle sebe. Potom vzala další a další a takhle to dělala se všema. Na rozbalený dárky se jen koukla, a poskládala je na velkou hromadu, kterou posunula směrem ke mně a další sestřence. Nechápala jsem proč, do tý doby než neřekla "já mám o hodně víc dárků, koukej"!

Nevěděla jsem, co jí na to mám říct. Kývla jsem hlavou a začala jsem si zkoušet svoje nový boty.

Pořád se přemlouvám, abych tohle neřešila, přestala rozebírat, že nechápu, co to s ní je a hlavně poslední dobou s hodně dětma, ale nedá mi to. Doba se prostě mění a s ní a se všemi vymoženostmi, který nám dala, i dětství. Ona má vše celoročně. Dostane, na co si ukáže a když není po jejím, udělá takovou scénu, že se jí nakonec stejně vyhoví.

Říkám si, že jsem ráda za svoje skromný, ale šťastný dětství, který jsem měla. A narážím na to, že moje oficiální dětství vlastně za pár dní končí. Druhého ledna mi bude osmnáct a říkám si, že se vlastně nic nezmění. Na silvestra to plánujem malinko oslavit. Vlastně je vcelku jedno, co se bude slavit :D Byla jsem pozvaná ke kamarádovi, kde budu v obležení šesti kluků. Jako jediná ženského pohlaví. Upřímně, nic lepšího as nemůže bejt. Ono dámská společnost je někdy až moc komplikovaná. Možná je fakt, že celkově my jsme víc komplikované. Jsem schopná to i přiznat.


Dnes jsem si koupila Malibu ve Vánoční limitované sněžné edici a už se fakt těším na ten mix co tam vypijeme. Jsem hrozně náročná na alkohol, protože vážně nerada piju něco, co mi nechutná a mě nechutná taková ta klasika typu vodka, obyčejnej rum... Prostě mám pěkně nevýhodně ráda něco jinýho, často drahžšího. :D
Co jsem tak slyšela, tu noc budeme pít dva morgany, slivovici, šampaňské, moje malibu a ještě určitě něco. Novoroční ráno bych radši vymazala. :D

Dneska tu byl můj milovaný a konečně jsme spolu oslavili naše Vánoce. Zakouřili jsme si pokoj vonnou tyčinkou, pustili si nějaký ty pomalý kytarovky (který já mám radši než koledy) a dali si dárky. Ať už mám ráda cokoliv, nic se prostě nevyrovná tomu, když ležím v posteli, on vedle mě, hraje si s mými vlasy, usmívá se na mě a povídáme si až dokud nás nenapadne dělat něco jinýho. A nebráním se tomu, že miluju, když můžu obejmout namakanýho kluka. Jeho svaly se za poslední dobu vážně nafoukly. U něj si připadám vždycky jako malý stvořeníčko, kterýmu nikdy nemůže bejt ublíženo. :):D Je to prostě můj bodyguard.


Když jsem byla malá, tuhle dobu bych byla smutná, jak už budou Vánoce zas až příští rok. Teď ale říkám:

to nejlepší nás teprve čeká! :)