Říjen 2012

To špatné smete sníh

27. října 2012 v 19:08 | K.W. |  Mým Srdcem


Sedla jsem si do okna, objímala rukama rozpálený hrníček od čaje a dívala se do padajících vloček, jako by žádná z nich nemohla uniknout mýmu pohledu. Viděla jsem v nich něco novýho, naději, která by mi mohla vyřešit moje problémy. Přece člověk může zabránit tomu, aby se netrápil. Obloha a krajiny kolem najednou byly bílé, ta šedá depresivní barva vymizela. A já doufám, že ta "deprese", která mě poslední dobou doprovází, bude taky smetená sněhem.

Dřív jsem si myslela, že všechno svádíme na počasí. Když nesvítí slunce, nemůžeme jít ven a radši spíme, když sněží, jsme doma, protože by nám byla zima... ale není to tak. Počasí za to vážně může. Do bílé barvy se prostě dívá líp.

Položila jsem hrníček na parapet, slezla jsem a trochu pootevřela okno. Vyndala jsem ruku z okna a nechala jí zapadávat vločkami. Vždycky je pozoruju. Jak zblízka vypadají tak krásně, že to nejsou jen bílé šmouhy padající z nebe. Pozorovala jsem každý detail a čekala, až vločky roztají a napadají další. Vyklonila jsem se víc z okna a vločky my posypávali obličej. Usmála jsem se. Strčila jsem hlavu zpátky dovnitř a zavřela okno. Problémy jsou jako sníh, říkala jsem si. Spadnou na tebe, chvíli zůstanou a později roztajou.

Všechno je špatně. Bylo toho na mě moc. V ten hnusný říjnový podzim se něco změnilo v naší rodině. Často jsem přišla do obýváku, koukla na tátu, pousmáli jsme se na sebe, napila jsem se čaje, chvíli stála, čekala, že něco poví, že si popovídáme, nic, chvíli jsem seděla a odešla zpátky do pokoje. Když jsem doma potkala mamku, bylo to ještě horší, než žádná komunikace, ona mě naopak samou komunikací ubila. Její řev už jsem poslouchat nemohla, někdy jsem jí třeba celý den neviděla, jak jsem se jí vyhýbala. Poslední tečkou bylo to, že mi zakazovali, aby tu spal můj přítel. Dostali mě. Vážně jo. Úplně zapomněli na to, kolik mi je let, že skoro 18 už něco znamená, třeba to, že budu chít s přítelem strávit nějakou tu noc u mě. Ne.

Rozhádali jsme se s mladým. On nemohl trávit čas se mnou, já zas jindy nechtěla s ním a neustále jsme vinili rodiče, snažili se dělat jeden pro druhýho to nejlepší i když jsme věděli, že to je blbost. Vlastně to děláme doteď. Jedním jsem si jistá - zapříčinili to rodiče. Naše hádky. Nemyslím ani je, spíš jejich názory, zrovna se neshodovali s těmi našimi.

A pak se přimotal do cesty můj jeden dávný zvlášntně bývalý přítel, možná ani nebyl, prostě mi byl dřív hrozně blízký a znamenal pro mě hodně i já pro něj. Ale když už jsme u těch rodičů, ničili mu život. Není to jen naše pubertální výmluva, je to pravda. Nevydržel to. Po maturitě si sbalil věci a odstěhoval se.. daleko ode mě. Od rodiny. Bydlí sám v bytě, má práci, začíná podnikat, postavil se na vlastní nohy a je mu dobře. Několik měsíců se mi neozval, až zrovna v den, kdy se mi vše rozsypalo přímo před očima, mi napsal. A ne jen tak něco. Obrovskou omluvu... atakdále.

Jeho příběh mě donutil přemýšlet o sobě. Mé myšlenky zaběhly až někam k tomu, že si najdu práci a taky se odstěhuju ... bylo to hrozný. V jeho zprávě jsem viděla nějakou souvislost, že jí napsal zrovna v ten den, že je to nějaké znamení na způsob "Kláro, udělej ve svým životě radikální změnu!" Ale pak zvítězilo mé doopravdické já, které nemá rádo změny, miluje svého přítele a dává naděje na srovnání vztahů s rodiči.

Na konec chci zmínit jednu věc, která dělala vždy všechno horší než bylo. A tou je facebook. Se sněhem se dneska změnilo hodně věcí. A s ní i tahle...

...jako každý den jsem vlezla na facebook, a všimla si stavu o tom, jak sněží. Potom další, další a další, ve kterém si někdo stěžoval jak jinej píše, že sněží a znovu a znovu. Málem jsem z toho zešílela a řekla si DOST. Já už tomuhle výmyslu, který všechno ničí, jménem facebook, dál podléhat nebudu. Deaktivovala jsem si ho. Pro komunikaci s lidmi budu používat skype.

...

Sedla jsem si na gauč v obýváku a skrz francouzské dveře pozorovala sníh na kopci, který vypadal jako krtkův dort. Je tam tak krásně, říkala jsem si. Otevřela jsem dveře a jen v teplákách a mikině vyběhla ven na zahradu. Zadívala jsem se do oblohy proti všem vločkám, které mi vrážely do tváří. Bylo to úžasný. Mrzla jsem, ale byla jsem na chvíli šťastná a ani jsem nevěděla proč, kus dál ode mě se nacházelo tolik problémů. Ale já si řekla jedno - že svůj život nenechám jít doháje.

Ty malé bílé dokonalé hvězdičky padající z nebe změnily hodně.

Berete větu "mohl za to alkohol" jako omluvu?

20. října 2012 v 18:32 | K.W. |  Povídky

Unavená jsem ležela pod dekou a neměla v plánu říkat nějaká slova. Snažila jsem se jen přestat myslet na to, co mi udělal včera v noci. Třeštěla mě hlava a toužila jsem po tom aby zmizel z mýho bytu. Neměla jsem energii na něj začít řvát. Nevěděla jsem co mám dělat. Jestli mu odpustit, nebo ne. Zadržovala jsem slzy, ale nejradši bych byla, kdyby mě viděl ubrečenou. Mohl by se konečně cítit provinile.

Seděl na posteli, asi půl metru ode mě a nejspíš mě pozoroval. Nějakou omluvu už naznačoval, ale neměl odvahu, omlouvat se dál. Přes noc mě nechal doma samotnou. Bylo mi špatně a neměla jsem dobrou náladu a jeho páteční večer přeci nemohl dopadnout tak, že mě bude hladit po vlasech a poslouchat moje pesimistické bláboly. Kolem sedmý se odvekli někam ani nevím kam.

Ležela jsem v posteli s mobilem v ruce a měla jsem šílený nutkání zavolat mu. Zoufale mu zakňourat do mobilu, aby se mi co nejdřív vrátil domů. Neudělala jsem to. Byla jsem tak unavená, že jsem po chvíli usnula.

"Crrr" zazvonil zvonek a probudil mě ze spaní. Kvůli napůl slepeným očím jsem zamotaně dopajdala ke dveřím a pomalu je otevřela. Hnědé rozcuchané vlasy s nějakým bordelem mezi nima, rozdováděné oči plné chuti mi vlepit uslintanou pusu, utahané podlomující se nohy a šílený smrad. To bylo přesně to, co jsem ve dveřích uviděla. Něco takovýho jsem ale i docela čekala. Jenže to, co vykukovalo za ním, bych si nejradši vážně nikdy vidět nepřála.

Za ním jsem zahlédla jakousi holku celou v bílém, nenápadně se držela Toma za pas a hrozně se něčemu tlemila. Vypadali, jakoby právě utekli z blázince. Zdravotní sestra a její pacient. Tahle představa ale nebyla daleko od pravdy. Pomalu jsem udělala krok vzad a přesvědčila se, jestli jsem doopravdy vzhůru. Nenápadně jsem se štípla do nohy a ucukla, jakmile to vážně zabolelo. Tom se po mě začal sápat a nebyl ode mě dál jak ta blondýna od jeho těla. On šel po mě, ona po něm. Netušila jsem, co tu ona dělá a ani jsem to radši nechtěla vědět, dokud Tomáš nezamával kondomem před mým obličejem.

"Llláskoo... přiv---edl seem ti paní doktorkuu" vymotal ze sebe a kondom upustil na zem. Nechápala jsem, jakou v tom všem hraje ta šprcka roli. Možná jsem to tušila, ale nechtěla jsem té myšlence dovolit, aby mi vůbec vlezla do hlavy.
"Ona sem nechtělaa...ooona za to něco chtěla. Já ti jí kooupil." jeho oči zamířili na zem za odhozeným kondomem.
"Tady jee" vytáhl blondýnu za ruku před sebe a strčil do ní. Ona se jen tou svou orovskou tlamou smála a ve mě už se hromadil vztek. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě přede mnou odehrávalo. Tomáš se opil, vyspal se s nějakou blodnýnou, kterou mi přivedl jako paní doktorku? Cítila jsem se poníženě, naštvaně a k smíchu. Bylo mi z nich obou blbě a mé ovládání bylo u konce. Vlepila jsem té Tomášovi facku a rozbrečela jsem se.

"Vypadněte z mýho bytu" rozeřvala jsem se. Konečně se ve mě nahromadila nějaká energie k nějakému rozumnému rozhodnutí.
"Táhněte oba dva a běžte se léčit navzájem nějakam jinam!"
"Ale no táák, mil--áčku, to je jen sranda, né?" stále se smíchem na tváři řekl Tom.
"Tohle, že je sranda? Okamžitě si seber tu bloncku a táhni. Vypadni z mýh života!"

Nečekala jsem na další jeho blbé keci. Oba dva jsem je dostrkala ke dveřím a zabouchla za nima dveře. Otočila jsem se k nim zády a stála jsem tam bez hnutí. Koukala jsem do blba a po tváři mi stékaly slzy. Hlasitý hluk hnusných myšlenek v mé hlavě přehlušil ten z chodby, kde ještě hulákali oni dva. Úplně slabá a bezmocná jsem se svalila na zem a objala své pokrčené nohy, ke kterým jsem tiskla hlavu. Zoufale a marně jsem brečela, dokud jsem únavou nesusnula.

Denní světlo mě probudilo. Oči jsem ještě měla zavřené a nehýbala se. Pomalu jsem začala vnímat a nohama jsem nahmatala deku, kterou jsem byla celá přikrytá. Ležela jsem v posteli a cítila jsem, jak vedle mě někdo je. Otevřela jsem oči a uviděla Tomáše. Díval se na mě neutrálním unaveným pohledem, ze kterýho jsem vlastně nic nevyčetla. Prostě se upřeně díval. Hlavou mi bliklo co se včera stalo. Mé klidné myšlenky se začaly měnit v ty naštvané. Ze všech sil jsem se pokusila zvednout. Posadila jsem se naproti Tomovi a ucukávala jsem od jeho pohledu. Ani jsem se mu nemohla podívat do očí. Jen jsem nehybně seděla v posteli, on naproti mě a bylo hrobové ticho.
...
Po této noci se Tomáš přiznal, že s tou blondýnou nespal a ukázalo se, že to je pravda, k líbání a ošahávání ale došlo. Všeho litoval a celé dny se omlouval...

(naprosto vymyšlený příběh)

Vžijte se do role tý holky... nebo si představte jinou situaci, třeba nějakou, co se stala vaší kámošce, kamarádovi. Dokážete brát "alkohol" jako omluvu? Co jste ochotní strpět a co už ne?

Dřevěné hodinky

19. října 2012 v 19:29 | K.W. |  Móda
Jako dnešní článek do modní rubriky jsem vybrala inspiraci jednoho užitečného doplňku, a to dřevěných hodinek. Narazila jsem na ně úplně náhodou na internetu a svojí "přírodností" mě absolutně dostali. Bohužel, pro mě jsou a i zůstanou jen a jen na dívání. Za ty peníze bych si koupila spoustu jiných věcí. Ale pro ty z vás, co peníze neřeší, by to mohlo být určitě zajímavý.
?Tak co na ně říkáte?


Vyberte kabát

18. října 2012 v 18:39 | K.W. |  Móda
Mám pro vás dva kabáty, napište do komentářů, který se vám líbí víc. ;)


Oblečení podle Lany Del Rey

17. října 2012 v 20:05 | K.W. |  Móda
Všichni jí znáte. Úžasnou a hlavně JINOU Lanu. Její nevšední klipy, ještě nevšednější texty. Ale ona nedělá jen perfektní hudbu, umí se taky krásně oblíkat a letos propůjčila svou tvář podzimní kolekci oblečení H&M. Jak už jste si určitě všimli, oblíká se ve stylu retro... šedesátých let. A to tak nějak cloumá celou touhle dobou. Mě její styl oblečení absolutně vyhovuje, taky se mým očím líbí pastelové barvy, nic křiklavýho... Hrozně se mi líbí ta jednoduchost střihů a vzorů, kde nevyčnívá žádný kýč, vše je jednoduchý a přesto něčím zajímavý. Kalhoty a jejich barvy jsou přesně podle mýho vkusu. Posuďte sami. ;)




Vybrali byste si?


Co se týče barev, mezi moje oblíbený patří právě světlounce růžová, bílá, broskvová, šedá, černá, vínová, stříbrná... tahle kolekce je jako přesně dělaná pro moje oči. ;)


Jsem PRO kombinaci hnědých vlasů a bílýho podzimního kabátu. Jednoduchý ale podle mě moc pěkný kontrast. Co myslíte? A kožíšky na čemkoliv se nosí každý podzim a zimu. Myslím si, že bílá barva na podzimním oblečení dokáže trochu rozzářit tohle šedý tmavý a depresivní období. Klidně bych ho vyměnila za ten můj šedý, co mi visí na věšáku...

A poslední poznámka ke svetrům? Úplně mě lákají se do nich oblíct, zachumlat. A jejich barva a materiál jsou hrozně příjemný.

Jaký máte vy názor na tuto kolekci? A celkově na Lanu Del Rey?


Boty podzimu

16. října 2012 v 18:33 | K.W. |  Móda
První článek pod novou rubriku bych chtěla věnovat botám. A konkrétně podotknout něco o obchodě CCC. Většina z nás se ohlíží, nebo chce začít ohlížet po podzimních nebo zimních botech. Musím říct, že letošní podzimní kolekce jsou oproti loňským vážně zajímavější a výběr je velký. Často si stěžuju na nějaké nové trendy, které vážně stojí za nic, ale tentokrát jsem se do bot opravdu zamilovala. Hlavně jsem jásala, když nám v Táboře přibyl obchod CCC. Začala jsem tam chodit hrozně často. Koupila bych si tam nejradši snad každý druhý pár bot.. chodím si je zkoušet, rozplývám se nad nimi u zrcadla a tiše si přeju, abych jednou byla milionářkou a skoupila celý obchod. Nedávno mi přítel koupil právě z CCC úžasný boty, o kterých jsem básnila, už jsem je sem dávala, můžete je vidět TADY. Nebo taky tady, kde mimo jiné můžete přidávat i své úlovky z tohoto obchodu. Každý týden admini někoho vybírají a odměňují ho poukazem na 500Kč na boty z CCC a to se vyplatí, když tam nové kolekce stojí hrozný peníze. Pak bych chtěla říct, že se mi líbí kolekce bez podpatků, protože vím, že si spousta lidí stěžuje na samé podpatky právě do zimy, kdy to je nejmíň pohodlný. Vždycky se mi víc líbili boty na vysokým podpatku a proto jsem ráda, že teď můžu říct to, že i bezpodpatkové kolekce nebo kolekce s malými podpatky tam mají vážně skvělý.

Když se ale odpoutám od obchodu CCC, mám i jiný tipy na krásný boty.



Máte rádi obchod CCC? Nakupujete v něm?

Nosíte radši na podzim a v zimě boty na podpatku nebo bez?

Alkohol přítelem?

16. října 2012 v 10:20 | K.W. |  Názory
Alkohol. Zbytečná tekutina nebo nezbytný přítel?

527385_485558631468088_1609494667_n_large

O tomto tématu by se dalo debatovat hodiny. Jak moc a jak často alkohol potřebujeme, jak nás mění a jestli se bez něj umí všichni lidé bavit... neumí. Popřemýšlela jsem o alkoholu v té pozitivní stránce. Malé množství neuškodí. Jsme jen lidi, kteří často přetékají problémy a někdy jich je zkrátka tolik, že na ně nemáme dostatečnou sílu. A tělo potřebuje přijít na jiné myšlenky. Zapomeneš, užiješ si, ale po čase se ti ty problémy vrátí, někdy možná daleko větší, někdy menší, ale nezmizí. Dobrá, souhlasíme všichni, že tenhle "lék" nic extra nevyřeší.

V dnešní době ale účinkuje jako jakási pomůcka pro spestření nálady. Lidé mají potřebu znát co nejvíce lidí, nacházet si hromadu "kamarádů", chtějí být známí, populární (viz facebook) a když s těmahle "kámošema" tráví čas někde venku, na akci, v hospodě, zjišťují, že si vlastně nemají co říct a jediný, co drží řeč, je drbání ostatní. A po nějaké té deci v krvi jde to klábosení o mnoho líp. Prokecáváš kraviny, směješ se pádům, nadávkám, drzým řečičkám a věcem, který by si za střížliva normálně neudělala. Prokalený večer, prokalená noc. Nic proti tomu nemám. Taky si občas ujedu na těhletěch nocí plný našich jiných stavů... ale je nějaká pravda na tom, že si lidi na tyhle nálady tak moc zvykli, že už bez nich nemůžou být? Ve dne stojí vedle sebe, nemají si co říct a jen se těší na noc, až se zas pořádně utopí v lihu a odváží se? Ale alkohol tvůj život ovládat nebude...nebude ti ho pořád ulehčovat.. Jenže někteří lidé si to myslí.

Znám v okolí spoustu lidí, pro který je alkohol jako pro mě jemně perlivá voda. Tvrdí, jak mají strašně pestrý život a užívají si ho, dokud jsou mladý, serou na školu, pomlouvají své (v minulosti) opravdové přátele (kteří preferují střízlivé stavy) provokují, hulí trávu a myslí si, že jsou strašně úžasní. A já jen vím, že si úžasní nebudou připadat dlouho... protože se jednou ve všech těch sra*kách utopí.

NOVÁ RUBRIKA

15. října 2012 v 23:14 | K.W.
NOVÁ RUBRIKA NA BLOGU.

moda na každý den

Oblečení ráda pozoruju, komentuju, kritizuju, vybírám, kupuju, píšu o něm, vytvářím ho, navrhuji, představuji si ho. Né každý kousek, který se mi líbí, si hned běžím koupit. Dávám peníze do užitečnějších věcí... a nemám jich na rozdávání. Co takhle se o něm ale bavit, sdílet svoje názory, pustit se do hodnocení společně? Spousta z vás se zajímá o cenu, o kvalitu, o vzhled, prohlížíte si časopisy a vyhlížíte si nejrůznější outfity. Já vám sem chci každý den hodit trochu toho, co by vás mohlo zajímat. Vytvořím kolekci, dám vám tipy, rady, nebo naopak prosby. Bavit se o tom pak můžeme v komentářích nebo mi můžete napsat na e-mail.

Mám spoustu nápadů. A rozhodla jsem se přidat na blog k této rubrice článek každý den. Když budu vědět, že nebudu mít čas, tak v nějakej kreativnější den připravím více článků, které přednastavím a ani tak nepříjdete o další novinky. Blog pro mě není vše, ale i tak se budu snažit.

Líbí se vám tenhle můj nový nápad? Stojíte tu o tuto rubriku? Byla bych ráda za jakékoliv odpovědi do komentářů. Děkuju.

Boty od úžasňáka

13. října 2012 v 12:37 | K.W. |  Mým Srdcem
Povídám mu o botách už hodně dlouho. Nenápadně nakukuji do výloh, ukazuju na nádherný kousky a jednou už to asi nevydržel. Zastavil mě a řekl, že mi je koupí. Po pár minutách hádání a přemlouvání, že je to blbý, ať mi nic nekupuje, jsme stejně skončili v obchodě u zrcadla. A já se do těch bot zamilovala znovu. Jakmile jsme stáli u pokladny, samým štěstím bych tam toho mýho úžasňáka umačkala. Nejsem až tak velký shopaholik, podpatkofil apodobně, ale tady se ve mě probudily všechny moje ženský stránky.

Stěžuji si na to, jak mě šíleně bolí nohy, protože podpatky moc nenosím a nejsem na ně zvyklá, občas ztratím rovnováhu na veřejnosti, zapíchnu se do nějaké díry. Ale, jsou krásný. Zastavili jsme se spolu u zrcadla a povídám "koukni, tak kvůli týhle kráse je nosím" zasmáli jsme se.

Vím, že si mě nemusí kupovat, a i bez těhlech dárků bych ho milovala, ale tohle mi udělalo obrovskou radost. Řekla bych, na tyhle boty mi nešahejte, jsou jen moje, ale opravím se. Protože pravda je jiná.

Na něj mi nešahejte. Je jen a jen můj.

Nikdy jsem nikoho tak moc nemilovala. A nikdy mě nemiloval nikdo tak moc všímavej a pozornej. Můj život. Vše co chci, co potřebuju, co mě dělá šťastnou je ukryto v něm. Ani moje vlastní rodina si mě nevšímá víc než on. On vyslechne každá moje slova, snese mé výbuchy zlosti, a je neustále nucen k tomu, aby toleroval mé slabé stránky. Ale i když to jsou často nepříjemný věci, dělá je, spolu se mnou je překonává. Sice jsme spolu teprve něco kolem tří měsíců, já mu ale dlužím tak moc, že bych to nestihla oplatit ani za celý rok. Nestíháme spolu tolik věcí, které chceme zažít, udělat,.. ale uklidňujeme se tím, že do smrti máme ještě dost času. Jsme tu jeden pro druhého a problémy už nejsou takovými, jakými dřív bývaly. Moje schopnosti milovat, se při něm rozrostly o nemalé množství a často mi tečou slzy štěstí... kdy on nechápe, usmívá se a když se ho zeptám, proč se směje, odpoví, že je to proto, že mě miluje. Někdy se chovám, jako malý děcko, citově vydírám, nenápadně přemlouvám, nenávidím, ale on ví, jak na mě. Umí si mě rozmazlovat a zároveň vychovávat. Umí mi říct pravdu. Nebojí se. A nyní ani já ne. Protože žiju přítomnost a jdu do budoucnosti právě s ním.

A když už se mluvilo o těch botách, tady jsou, mé krásky.


A láska? Je pouze tou krásnou láskou.

7. října 2012 v 20:24 | K.W. |  Mým Srdcem

8. červenec
Utíkali jsme mokrou cestou. Silně pršelo, rychlé kapky bušily o zem a byl slyšet jen šumivý hlasitý les. Vlasy jsem měla úplně promočené, lepili se mi na obličej a cákali kolem sebe kapky deště. Slepenými řasami od rozteklé řasenky jsem sledovala cestu a snažila se utíkat správným směrem. Dupala jsem a nepřemýšlela jsem nad tím, že bych měla běžet potišeji, jako nějaká víla, abych snad udělala dojem na toho za mnou, nebo tak něco. Ani na žádné tanečky zadkem a podobně jsem v tu chvíli nemyslela. Držela jsem v ruce pivo v plechovce, které jsme nestihli dopít a hrozně mi při běhu vadilo. Zastavila jsem se na jedné křižovatce z lesních cest a nenápadně vydechovala. Doběhl mě a začali jsme se smát. Bouřka nepřestávala a my jsme tam stáli, nechávali se promáčet od šlahounů deště dokud náš pohled nezaměřil plechovku s pivem, kterou jsem hned na to odhodila za sebe do křoví. Pivo, nepivo, to, že jsem byla smáčená od hlavy až k patě mi začínalo pořádně vadit. Zavelela jsem a utíkali jsme dál na sídliště, k nejbližšímu místu pod střechou. Může to znít jako jedno z těhc ohraných klišé a my jsme ho možná zažili, ale určitě to bylo něco jinýho, než těch desítek scén z filmů.

Dala nás dohromady bouřka, obrovský liják a promočená těla. Stáli jsme pod střechou, zhluboka vydechovali a automaticky se tiskli jeden ke druhýmu. Věděla jsem to. Že se to teď někdy stane a taky se to stalo. Vedle nás bušil déšť a my tam stáli schoulený každý v těle toho druhého a nervozně, ale krásně jsme skončili u polibků... A já, po tom, co mi déšť zničil jakýsi účes a smyl všechno líčení, tam stála, říkala si, jak vypadám příšerně a stejně se mě neštítí. Toho dne jsem si říkala, jak je mi s ním hezky... a přemlouvala jsem své já, že to je láska. Ale doopravdická láska přišla až po několika týdnech...

7. říjen
Zítra to budou tři měsíce od té umáčené filmové scény. Od toho dne, co jsme byli malinkatý neoťukaní človíčci, co se skoro neznali a navzájem se k sobě přibližovali. Nyní nás nervozita přešla, jako bychom zestárli o desítky let a opět jsme zmoudřeli, přestali jsme puberťácky a neotřepaně randit a zaryli se do jakého si vžného vztahu plnýho tolerance, pochopení a důvěry. Už utíkáme od (jak se říká) těch krásných začátků seznamování a vzájemného poznávání, protože se cítíme, jako bychom se znali roky. Ale teď, jako by t bylo ještě krásnější než dřív. Začínáme řešit důležité věci a problémy, už nás nedoprovází denno denně pouze smích. Jsme v další fázi a ani ta nám nedělá žádné problémy a já zjistila, že s ním, už problém vůbec není problémem.

A láska? Je pouze tou krásnou láskou.

my