Boj o život (část V.)

28. září 2012 v 12:06 | K.W. |  Povídky
(Pro pochopení musíte mít přečtené i předešlé 4 části)

Oblékal se pomalu. Pozorovala jsem jeho ruce, které na sebe natahovaly tmavě zelený svetr. Připomínali mi ruce mého dědy, který vysedává u sudoku a kostrbatě vyplňuje čísla do prázdných polí. Byly sice bez vrásek, ale nejisté. Ukrýval se v nich strach a nemoc jim dávala viditelný důkaz. Občas jsem ho přistihla, jak se chvělo celé jeho tělo. Trpěl bolestí uvnitř sebe a tak moc se přemáhal, abych to nepoznala, až mě děsilo, jak moc to asi musí být pro něj hrozný. Kdy má asi v plánu mi to říct. Vím, že by mi tu zprávu nejraději neřekl, ale jednou to udělá a já tuším, že to bude ve chvíli, kdy bude už na pokraji sil. A na tu chvíli nejsem připravená.

Odešel do malé kuchyňky našeho malého hotelového pokoje a otevřel ledničku. Uslyšela jsem jen zacinkání skleněných lahví a zavření ledničky. Neměla jsem odvahu za ním jít, bála jsem se podívat do jeho očí. Vlastně jsem se čím dál tím častěji přistihla při tom, jak myslím na to, že jeho obličej vidím naposledy. Ta noční můra mě doprovázela možná častěji, než on sám.

Seděla jsem na posteli a koukala z okna do bílého světla, které pronikalo do ložnice. Z té bílé záře mě boleli oči a najednou se mi v ní začal přehrávat včerejší den strávený v Paříži. Na okně se mi to promítalo jako by to byla přítomnost.

Přijeli jsme do kouzelné Paříže a užívali si každého domku, ulice, člověka, co po ní šel. Byli jsme omráčení tím přeplněným městem, které v nějakých uličkách vypadalo jako to naše špinavé město a naproti tomu o pár ulic dál se otevřel prostor plný krásně oblečených lidí, elegantních kabátů a bot, krásně lemovaných silnic barevnými keři a zamilovaných párů. Vždy, když jsme nějaký míjeli, pomyslela jsem si, že oni těmito ulicemi a nejen jimi, budou spolu ruku v ruce procházet déle než my s Filipem. Byl to hrozný pocit.

Jako by ani jeden den nestačil na to si užít jednu setinu Paříže. Jako bychom za ten den stihli projít jen jednu část z miliony dalších. Stále jsme chodili a chtěli jsme toho stihnout co nejvíc, ale pravidelně jsme seděli na lavičce a nechávala jsem Filipa, aby nabíral síly a odpočinul si. Bylo toho na něj ale moc. Asi kolem páté hodiny večer mě prosil o to, jestli bychom už nemohli jít do hotelu. Souhlasila jsem. Nemohla jsem jeho smutné oči odmítnout.

Jenže po příchodu do hotelu měl potíže vyjít schody. Podepírala jsem ho a muselo mu být divné, že jsem se ani nezeptala, co mu je. Udýchaný došel s mou pomocí k našemu pokoji, otevřela jsem dveře a jen co jsme vešli dovnitř, svalil se na zem. Přilepil se k ní a zhluboka dýchal. Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli zavolat pomoc, nebo ho jen nechat vydechnout, nebo mu říct, že všechno vím, aby se nemusel bolestně přemáhat vypadat dobře. Když jsem se ho zeptala, jak mu můžu pomoct, poprosil mě o sklenici vody. Políbila jsem ho na orosené čelo od potu a vyběhla pro ní. Když jsem se vrátila, vypadal už podle mě o dost líp a s úsměvem se přitiskl ke skleničce.

"Promiň zlato, jsem hrozně unavený. Asi na mě i něco leze."
"Neomlouvej se, pomůžu ti do postele."

Pomohla jsem mu vstát a podepřela jsem jeho osláblé tělo. Jako by během jednoho dne zestárnul o 10 let. Hlasitě mu tlouklo srdce a chvěly se mu obě ruce, podlamovaly se mu nohy. Když jsem ho položila do postele, oddechla jsem si i já, že ho tu mám v bezpečí, na místě, kde už mu je určitě líp a nadávala jsem si, jak jsem mohla dopustit to, že jsme tak moc celý den chodily a poznávali Paříž. Prostě jsem jí podlehla, byla jsem jí unešená a sobecky se věnovala živé Paříži víc, než mému nemocnému příteli.


Když pravidelně oddychoval a nevnímal mé dotyky, poznala jsem, že usnul a zbytek noci jsem pozorovala jeho tvář. Nemohla jsem pochopit, jak se tohle mohlo stát zrovna nám a proč mi brzy odejde. Vždyť toho spolu ještě chceme tolik stihnout.

A někde mezi myšlenkami na něj a na naší budoucnost jsem usnula.

Znovu vidím okno a tu bílou zář, která už není tak ostrá. Zaposlouchám se do místností a z kuchyně se ozve tichý pláč. Vcházím do kuchyně a všimnu si rozbité skleničce v kaluži něčeho průhledného. Na stole spatřím načatou vodku, ve které už je pramálo. Filipa ale nevidím, tak obcházím stůl a nacházím ho opřeného o kuchyňskou linku s další lahví vodky v ruce. Upřel na mě svůj pohled rudýma očima a po tváři mu stékala jedna slza za druhou.

"Já umírám zlato." Proplétal svá slova hlasitými vzlyky.

Vypil další 3 loky vodky a postavil jí na zem. Přitiskl si ruce ke svému tělu a dál už se nehýbal. V hlavě mi běhalo, že alkohol na nemoci není moc dobrý lék. Sedla jsem si naproti němu, vzala jeho hlavu do dlaní a políbila ho na horké čelo. Dali jsme se oba do pláče a nenapadlo mě nic, co bych mohla říct. Všechno mě přemohlo. Nezbyla mi už žádná síla. Tisknula jsem jeho tělo ke svému a říkala si, že ho nikdy nenechám odejít.
 


Komentáře

1 Tereza. Tereza. | Web | 28. září 2012 v 12:17 | Reagovat

Už dlouho jsem čekala na pokračování, je to skvělé. :)

2 limetka limetka | 19. října 2012 v 15:24 | Reagovat

taky sem dlouho čekala na pokračování a zas se těším na další :) krásně píšeš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama