Září 2012

Láska, která nás ovlivňuje

19. září 2012 v 18:47 | K.W. |  Mým Srdcem

Byla s ním už 3 roky a povídala mi, jak moc se vše změnilo od té doby, kdy se dali dohromady. "Na začátku vztahu, kdy jsme spolu byli asi dva měsíce, jsem se mu ve všem podřizovala. Vůbec mi to ale nevadilo. Udělala bych pro něj v té době první poslední. Vše, co jsem udělala se odvíjelo podle jeho. Jako bych to už nebyla já. Já sama…"


A takhle to podle mě má většina z nás. Zamiluješ se a do tvých činností, aktivit, myšlenek, do toho všeho ti vleze někdo jiný. Přehazuješ si akce, měníš plány a vše přizpůsobuješ jen tomu druhému. Ale vážně by to tak mělo být? Já v lásce objevila něco jako "boj sama se sebou", kdy si říkám, jak moc bych měla myslet na něj a jestli vůbec mám nějaký právo na to být částečně jen já sama bez myšlenek na něj. Nebo jestli vážně platí ta fráze: "co je moje, je i tvoje". Můžeme si dovolit být myšlenkově a aktivitami nevěrní svému příteli? Nebo je prostě dáno, že když vlezeš (dobrovolně) do vztahu s nějakým člověkem, už ti není dovoleno pobíhat po světě jen sama za sebe.

Sleduju to na sobě. Jak moc se nechávám ovlivňovat. Neříkám, že to nedělám ráda, ale moje názory a strašně moc dalších věcí se začali měnit až po tom, co jsem přestala být sama. Trávím s ním každý den, poslouchám ho každý den a uvažuju o "našich věcech" každý den a pak příjdou chvíle, kdy jsem sama a automaticky přehodím myšlení na "nás dva." Zkráceně bych to upřesnila asi takhle - mamka se mě zeptá, jestli si dám radši houby, nebo sýr na pizzu a první, co mě napadne, je sýr, protože vím, že můj přítel houby nejí a nebo si začnu představovat, jak by právě vedle mě ofrňoval nos - takže si ty houby na pizzu nakonec vyberu. Chci tím říct, že jakmile se svážeme s nějakou osobou, vtáhne nás do úplně jinýho světa a jsme s ní spjatí naprosto pořád. A pak si jen říkám, budou mi někdy ty "mé vlastní" myšlenky a názory chybět? Umím se vůbec ještě rozhodovat sama za sebe, podle svého mínění?

Nevím. Vím ale to, že se o to snažím. Doopravdy říkám příteli, na co mám chuť, i když na to on chuť nemá, říkám názory nahlas i když vím, že s nimi nesouhlasí, neodkývám mu vše jen proto, že to tak chce on. Vždycky je třeba myslet i sama na sebe, protože kdo mi zaručí, že jednou ten život nebudu muset žít bez něj, bez svých názorů, bez jeho nápadů, bez jeho rad… co když budu muset jednou stát pouze na svých nohou. Do budoucnosti nikdo nevidí, i když mi může klidně tisíckrát opakovat, jak mě nikdy neopustí. Znáte to - "nikdy neříkej nikdy."

Pod nadvládou vitamínů

18. září 2012 v 14:51 | K.W. |  O životě

Chcete vědět, kdy mají blogeři největší čas na psaní? Když jsou nemocný. A z toho už na vás bafá moje rada - pšíkejte na své oblíbené blogery, kraďte jim vše co má vitamíny a říkejte jim, že jejich výstřih vynikne daleko líp bez šátku kolem krku.



Lidé se radši jen dívají...

11. září 2012 v 20:29 | K.W. |  Názory
Charakter. Povaha, ale také něco, čím se člověk charakterizuje. Znamená vážně pro člověka tolik? Nebo tu jde jen o krásu, pestrý program bez nudy a hlavně - pěníze.

Projížděla jsem si pár blogů a zjistila jsem jednu věc. Kvalitní blog s velkou návštěvností mají ve většině ty, kteří mají bohatého majitele, který má buď dokonalý foťák, tudíž fotí skvělý fotky a dobře se na to dívá, nebo krásné oblečení, které ukazuje ostatním, nebo kvalitní úžasný skoro každý týden nový make-up - se stovkou recenzí o něm. Prostě, máš peníze, koupíš si milion hezkejch krámů a ty dáváš na blog a podepíšeš se pod ně. Takhle se vyznečuje blog s velkou návštěvností. Lidi jsou zkrátka stále línější a línější a baví je se "dívat". Proč si as myslíte, že převažují blogy o modě a líčení? Je tak lehký je vytvořit - když máš za co ty šminky a hadry koupit. To tak na odbočku - můj názor. Vlastně to ani taková odbočka nění, mluvím-li o "charakteru blogů".

Chci říct to, že za úspěchem hledej peníze. Je to tak. Určitě se mnou souhlasíte.

Dnes jsem ukázala mýmu příteli jednu slečnu, která je podle mě nádherná. Výrazné hezky udělané obočí, přenádherná pleť, krásný plný rty, piercing, dlouhé vlasy. On mi řekl, že se mu líbím taková jaká jsem, bez piercingů, bez namalovanýho obočí... a já jen přemýšlela, jaký to asi je žít uvnitř krásnýho "obalu." Pozná pak ten člověk, jestli ho ten někdo má doopravdy rád? Jak pozná, jestli není jen chodícím obrázkem, na který se krásně dívá? Protože pochybuju, že to, na co kluk myslí, když se s ní seznámí, je její charakter...

to je ona

Vladimír Franz

9. září 2012 v 22:45 | K.W. |  Názory

Zrovna zítra bych potřebovala být dospělá a osmnáctiletá - nejmíň. Jdu na "tour de Franz", zúčastním se diskuze s Vladimírem Franzem. Kandidátem na prezidenta. Podepisuje se tam i petice. Vše budu nahrávat, takže chystám článek na blog s jeho slovy a mým názorem.

Znáte ho? Jaký na něj máte názor?

sakramocdospělá

5. září 2012 v 17:09 | K.W. |  Mým Srdcem

Každý si den ode dne zvykáme a přizpůsobujeme se blíž a blíž takovýmu tomu dospěláckýmu životu. Dostáváme se stále častěji k penězům, šetříme je a utrácíme, vedeme chytré řeči a do rozhovoru čím dál tim víc zapojujeme chytrost. Vedeme různé úvahy, ty témata o ničem střídají ty, ke kterým je potřeba přemýšlet. Snažíme se jimi být, ale jestli jimi opravdu jsme? Těmi pravými dospěláky? To ani sami nevíme.

Přiznávám, že už se trochu dospěle cítím. Vždycky jako mála úplně nejmenší jsem si říkala, že se netěším na dospělost, že to budou jen samé problémy. A já právě ty problémy řeším, mám je vyřešený, příjdu ze školy a sednu si k vychlazenýmu pivku. Hodím nohy na stůl, rozhlídnu se po domě a cejtím se jako čtyřicetiletej chlap, co přišel utrhanej z práce. A to mám za sebou jen 6 hodin učení.

I přesto všechno, jaký mám obrovský výtky k naší škole jsem si dnes konečně přišla na svý. Letos máme poprvé jednoho skvělýho francouze na fr. konverzaci. 2 hodiny si prostě jen francouzsky povídáme s panem Stéphanem Castanierem, který nás opravuje a dolaďuje naší řeč. Letos už se po nás chce maturita. Zatím pouze z frániny a proto mi tenhle francouzský človíček ohromně zvednul náladu, když jsem mu zaprvý rozuměla každý slovo, za druhý - když si s náma srozumitelně povídal o potřebných věcech a učil nás hovorovou fráninu, za třetí - když je hrozně, ale hrozně sympatickej. Hned se cítím líp, když vím, že možná vpohodě odmaturuju. A na nějaký ty chyby se francouzsky vážně domluvím. Bez problémů.

Jo je to tu, cítím se sakradospěle, mám skoro vše, co jsem si kdy přála a užívám si každou sekundu. Vedu chytrácký řeči a jsem na ně pyšná. Je až moc hrozný, jak mi stouplo sebevědomý brr. Stejně za to může ten můj milovanej, kterej mě denně zavaluje lichotkami. ;)

Obchody s oblečením

3. září 2012 v 17:30 | K.W. |  Móda

Už dlouho jsem chtěla napsat článek o tom, kde ráda nakupuju a myslím, že teď je na to ten pravej čas. Můj přítel právě přišel se skvělou zprávou, že mi v Táboře dělají novej obchod. A hádejte, jakou v něm budou prodávat značku?


Řeknu vám to asi takhle. Když já a moje kámoška s naprosto stejným názorem vrazíme do obchodu, většinou na nás křičí křiklavý barvy, trička se strašněchytrými nápisy, nebo taky krátký hadry nad břicho - samozřejmě s nějakou strašně vyblitou barvou, nebo nejlíp s třásničkami a korálky. Jsme neskopokejny asi tak s 60% obchodů.

Ale i my hrozně náročný puntičkářky si umíme najít pár skvělejch obchodů s oblečením. Pimkie, Tally Weijl, Bershka. Našli bysme i lepší, ale musíme počítat taky s naším peněžním obnosem, přeci jen, zrovna do nejbohatších rodin jsme se nenarodily. A navíc, jsou i jiný věci, do kterých je třeba cpát peníze.

Když zhodnotím právě bershku, dávám jí 9 bodů z 10. (Nikdy nedávám plný počet;)) Najdu tam oblečení přesně podle mýho vkusu. Hlavně moje oblíbené tlumené barvy - šedá, černá, hnědá, mírně narůžovělá, tmavě modrá... Další plus jsou velikosti. Já mám třeba míň ráda Tally W. kvůli pidimidi velikostem. Né že bych se tam třeba do eMka nevešla, ale miluju slevy - a to znamená XS ( a jejich xs = xxxxxxxxs). Tady mají většinou velikosti všechny. A podle mě správně. Doplňky - absolutně bezchybný výběr. A mohla bych jmenovat dál a dál. Vzala bych si na sebe jakoukoliv věc, na kteru by ste v tom obchodě ukázali. Vážně.

Jenže v Táboře obchod s bershkou zrušili. A já přemýšlela, kam já tu budu chodit nakupovat, protože GATE, NEWYORKER atakdále mě nejen začíná štvát, ale hlavně tam není skoro žádný výběr. Proto jsem skákala až do stropu, když můj přítel přišel se zprávou - "budeš tu mít novou bershku, viděl jsem to ve městě."

A kdybyste vy měli vybrat jeden jediný váš nejoblíbenější obchod s oblečením - který by to byl?


My zkušení skorodospěláci

3. září 2012 v 15:07 | K.W. |  O životě
První den v novým školním roce. Dopadl vám podle očekávání? Mě - určitě.

Dnes jsme se hlavně zaměřili na mýho bratra, co se ode dneška považuje za strašně důležitýho a vyspělýho, šel totiž konečně do prváku. Tohle malý patnáctiletý pubertální dítě se ještě včera večer třáslo strachy a nervozitou, jak neví kam má jít, jak se chovat, co na sebe... Ještě ráno v autě se hodně přemáhal k normální konverzaci. Odbyla desátá a Davídek se fláká ze školy jak velkej frája, mávne na pár kámošů a kráčí si to na vlak. Sebevědomí na bodu varu. Můj malý brácha už asi vážně vyrostl, nebo se tak aspoň určitě cejtí.

Co se týče mě a mého prvního dne, jsem už trochu víc zběhlá a klasicky jsem si odseděla ani né hodinku ve třídě 5.A - úplně nahoře ve škole. Tímto školním rokem tedy začínám neplánovaně posilovat svaly na nohou. Každý den nahoru a dolů po schodech. Můj přítel má třídu úplně dole.

Dopoledne jsem pak udělala radost kamarádovi. To víte, já a mé trošku jiné nápady. Dárek k narozeninám? Chlast - dobrý, ale mezizubní kartáčky? - to vymyslím jenom já. Nedivte se tomuhle nápadu, on dostal nedavno rovnátka. Ale kámoš se svým vlastnoručně vyrobeným "poukazem na NIC" to všechno totálně zabil. :D Nojo, sweet 17.

Můžete si všimnout, že jsem zas cosi vytvořila. Nový design na blog. Zabral mi snad nejmíň času ze všech designů, co jsem tu měla. Přišel nápad a zatvořila jsem si. Jednoduchý, podle mě moc hezký. Je třeba se umět pochválit. A i vy mě pochválíte? ;)

Jak jste prožili první strašnědlouhý den ve škole vy?


Světla z šedého podvečera

1. září 2012 v 22:02 | K.W. |  O životě

Sedím venku na lavičce, drkotám zuby a říkám si, že léto už nenávratně odešlo. Hodně lidí si stěžuje, ale já kupodivu ne. Když jsem seděla ve vlaku a projížděla po mostě, sledovala jsem tu šedou oblohu, auta a lampy, který svítily a na tuhle tmavou atmosféru se světýlkama se přesně těším. Na ty dá se říct romantický promrzlý chvíle, kdy se budu tisknout k přítelovo teplýmu tělu a nebudu ho chtít nikdy pustit. Typuju, že mě to časem přejde a zase budu zoufale prosit o teplý počasí, ale na chvíli mi ta radost zůstane, to jsem si jistá. Člověk prostě nemůže být věčně spokojený. ;)

Když už ale pomyslím na vánoce a nakupování dárků, radost mě hned přechází. Lámání si hlavy nad originálními dárky už mám hlavně i dneska celkem pokrk. Ale nemůžu se dočkat, až v pondělí kámoš ten dárek rozbalí. :D Musím se pochválit, lámání hlavy bude mít doufám úspěch.

V obchodech už startují huňatý čepičky, rukavičky a svetříčky - který musím celkem pochválit, míň už chválím různý chlupatý bundy, ale naopak se zas zamilovávám do zimních bot. Díky dámy a pánové, co ste nám v Táboře zařídili nový obchod - CCC.

Světýlka, horký čaj, zima, tělesný teplo... Kdo z vás se taky těší na zimu? ;)

Seznamte se s... Lina Tesch

1. září 2012 v 0:28 | K.W. |  Názory
Každý z vás má nějaký vzor. I když si všichni říkáme, jak jsme originální, tajně z povzdálí slintáme nad fotkami a příspěvky našich oblíbenců a doufáme, že jednou budeme jako oni. Nesnažme si namluvit, že nikdo z nás alespoň trochu netouží po někom nebo něčem co sami nemáme. Lidská závist a chtíč jsou prostě vrozený. Je nám to dáno, nikdy nebýt úplně na sto procent spokojení. Bute to tak.