Září 2012

Mám syna a je mi to jedno.

30. září 2012 v 18:23 | K.W. |  Mým Srdcem
Pomohla jsem mu z autosedačky, mamka mu otevřela dveře a vyskočil z auta. Chytla ho za ruku a dovedla ho ke svému tátovi. Já vystoupit nemohla. Nemohla jsem se mu podívat do očí, nemohla jsem s ním promluvit ani slovo, pozdravit ho, prostě jsem jen seděla v autě na zadním sedadle a občas koukla do zrcádka na malýho. Na jeho smutný obličej. Jako bych ho chtěla chránit, nedovolit mu, aby s ním někam jel...

Opustil ho asi před půl rokem. Když malýmu bylo čerstvých 5 let. Vlastně už to mezi jeho rodiči bylo špatný i na vánoce, kdy se prostě M. (jeho táta, můj strejda) sebral a nechal je dva na štědrý den samotný. V zimě byla totiž dobrá rybářská sezona a M. musel jezdit po rybnících a rybařil. Byl v tom vážně dobrý. Zvali si ho na soutěže, jezdil daleko do zahraničí a vyhrával různé ceny. Na svou rodinu neměl vůbec čas. Když mu jeho žena (moje teta) říkala, že chápe jeho koníček, ale mohl by být občas doma, řekl, že má teď prostě jinou piroritu a aby tolerovala, že je v tom vážně dobrý. A on po nějakých cca 7 letech manželství prostě nechtěl být se svojí rodinou... a hlavně, se svým malým synem, co je právě ve věku, kdy pomalu začíná tyhle věci chápat.

Chápu, když si spolu lidé v manželství po nějaký době nesednou, vážně je lepší rozvod, než aby se spolu denno denně hádali a dělali si naschváli, ale aby se otec vykašlal na vlastního syna a nechtěl ho ani čas od času pohlídat? Přerostlo to v něco podle mě nepochopitelnýho. Chce ho mít u sebe jen na mazlení... ale když je potřeba, aby ho pohlídal, co odpoví? Má přeci něco důležitějšího na práci, ne?

A proto, když tam tak malej stál u silnice a měl si ho vyzvednout táta, nejradši bych jela s nima a osobně na něj dohlížela...

Seděla jsem v autě a občas koukla na M. Vypadal šťastně.

Natahoval ruce po malym, ale on se pomalými krůčky vracel zpátky k autu... někdy je asi třeba, aby dospělí opravdu dospěli dřív, než si takhle pokazí život.

Jedno červené cherry ráno, kdy mi je vše jedno

30. září 2012 v 11:14 | K.W. |  O životě
242631498645165710_wf6yxu8e_c_large

Probudila jsem se kolem deváté. Klasicky se podívala na mobil, zamračila se nad žádnou příchozí zprávou a znovu zalehla. Kdo by mi tak asi chtěl takhle ráno psát? Vzpoměla jsem si na včerejší noc, kterou jsem strávila u bádání v historii. Ano, většina lidí si pořádně dávala do těla alkohol po prohibici, já se ponořila do dějin francouzské revoluce a toho období. Začalo mě to hrozně zajímat, ne jen pro to, že se to pojí s illumináty a vlastně to je začátek jejich vzniku. Celkově mě vyprávění našeho dějepisáře tak pohltilo, že je dějepis můj nejoblíbenější předmět. Jestli ale je pravda to, čemu věřím a co jsem se dočetla, pak se život na zemi vážně hodně změní.. jednou. Ale dala jsem na svého přítele.

Vyprávěla jsem mu o tom, co jsem se dočetla a řekl mi, že jestli je to pravda a jednou se to stane, my už tu dávno nebudeme. A měl pravdu. Tak proč jsem se v tom zas celou noc šťourala a ignorovala jeho slova: "už na to nemysli, mysli na mě."

Zahleděná do bílého stropu jsem si tedy uvědomila, co mám dělat. Myslela jsem na něj a přestala se děsit tím, co jsem zjistila. Ale jak dlouho jde myslet na svého přítele, co právě na sobě dře někde v posilovně? Je to blázen, kdybych na něj myslela jen o kousek dýl, přemohl by mě zas ten špatnej pocit, že bych i já ze sebou měla začít něco dělat, a to nechci. Jsem tak hrozně líný člověk.

A tak jsem se zvedla z postele, hodila jsem pár obličejů do zrcadla, pročesala si prsty to krátký skoro nic na mé hlavě a po cestě do obýváku snědla dvě malá rajčata. Stejně se ty velký nesladký červenooranžový nikdy nevyrovnají těmhle malým cherry prckům.

Vlastně, i když si stále stěžuji, jak s Radkem pár dní nejsem, miluju tyhle dny nicnedělání a volného přemýšlení si o čem jen chci. Protože do těhlech krásných rán mi nemůže nikdo kecat, nosit mi do nich problémy a brát mi moje myšlenky. Je mi vše jedno. Jsem tu jen já sama, kopu do sebe snídani a dobrá tedy, myslím na svého přítele, co je v posilovně, protože někdo na sobě makat musí. :D

Boj o život (část V.)

28. září 2012 v 12:06 | K.W. |  Povídky
(Pro pochopení musíte mít přečtené i předešlé 4 části)

Oblékal se pomalu. Pozorovala jsem jeho ruce, které na sebe natahovaly tmavě zelený svetr. Připomínali mi ruce mého dědy, který vysedává u sudoku a kostrbatě vyplňuje čísla do prázdných polí. Byly sice bez vrásek, ale nejisté. Ukrýval se v nich strach a nemoc jim dávala viditelný důkaz. Občas jsem ho přistihla, jak se chvělo celé jeho tělo. Trpěl bolestí uvnitř sebe a tak moc se přemáhal, abych to nepoznala, až mě děsilo, jak moc to asi musí být pro něj hrozný. Kdy má asi v plánu mi to říct. Vím, že by mi tu zprávu nejraději neřekl, ale jednou to udělá a já tuším, že to bude ve chvíli, kdy bude už na pokraji sil. A na tu chvíli nejsem připravená.

Odešel do malé kuchyňky našeho malého hotelového pokoje a otevřel ledničku. Uslyšela jsem jen zacinkání skleněných lahví a zavření ledničky. Neměla jsem odvahu za ním jít, bála jsem se podívat do jeho očí. Vlastně jsem se čím dál tím častěji přistihla při tom, jak myslím na to, že jeho obličej vidím naposledy. Ta noční můra mě doprovázela možná častěji, než on sám.

Seděla jsem na posteli a koukala z okna do bílého světla, které pronikalo do ložnice. Z té bílé záře mě boleli oči a najednou se mi v ní začal přehrávat včerejší den strávený v Paříži. Na okně se mi to promítalo jako by to byla přítomnost.

Přijeli jsme do kouzelné Paříže a užívali si každého domku, ulice, člověka, co po ní šel. Byli jsme omráčení tím přeplněným městem, které v nějakých uličkách vypadalo jako to naše špinavé město a naproti tomu o pár ulic dál se otevřel prostor plný krásně oblečených lidí, elegantních kabátů a bot, krásně lemovaných silnic barevnými keři a zamilovaných párů. Vždy, když jsme nějaký míjeli, pomyslela jsem si, že oni těmito ulicemi a nejen jimi, budou spolu ruku v ruce procházet déle než my s Filipem. Byl to hrozný pocit.

Jako by ani jeden den nestačil na to si užít jednu setinu Paříže. Jako bychom za ten den stihli projít jen jednu část z miliony dalších. Stále jsme chodili a chtěli jsme toho stihnout co nejvíc, ale pravidelně jsme seděli na lavičce a nechávala jsem Filipa, aby nabíral síly a odpočinul si. Bylo toho na něj ale moc. Asi kolem páté hodiny večer mě prosil o to, jestli bychom už nemohli jít do hotelu. Souhlasila jsem. Nemohla jsem jeho smutné oči odmítnout.

Jenže po příchodu do hotelu měl potíže vyjít schody. Podepírala jsem ho a muselo mu být divné, že jsem se ani nezeptala, co mu je. Udýchaný došel s mou pomocí k našemu pokoji, otevřela jsem dveře a jen co jsme vešli dovnitř, svalil se na zem. Přilepil se k ní a zhluboka dýchal. Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli zavolat pomoc, nebo ho jen nechat vydechnout, nebo mu říct, že všechno vím, aby se nemusel bolestně přemáhat vypadat dobře. Když jsem se ho zeptala, jak mu můžu pomoct, poprosil mě o sklenici vody. Políbila jsem ho na orosené čelo od potu a vyběhla pro ní. Když jsem se vrátila, vypadal už podle mě o dost líp a s úsměvem se přitiskl ke skleničce.

"Promiň zlato, jsem hrozně unavený. Asi na mě i něco leze."
"Neomlouvej se, pomůžu ti do postele."

Pomohla jsem mu vstát a podepřela jsem jeho osláblé tělo. Jako by během jednoho dne zestárnul o 10 let. Hlasitě mu tlouklo srdce a chvěly se mu obě ruce, podlamovaly se mu nohy. Když jsem ho položila do postele, oddechla jsem si i já, že ho tu mám v bezpečí, na místě, kde už mu je určitě líp a nadávala jsem si, jak jsem mohla dopustit to, že jsme tak moc celý den chodily a poznávali Paříž. Prostě jsem jí podlehla, byla jsem jí unešená a sobecky se věnovala živé Paříži víc, než mému nemocnému příteli.


Když pravidelně oddychoval a nevnímal mé dotyky, poznala jsem, že usnul a zbytek noci jsem pozorovala jeho tvář. Nemohla jsem pochopit, jak se tohle mohlo stát zrovna nám a proč mi brzy odejde. Vždyť toho spolu ještě chceme tolik stihnout.

A někde mezi myšlenkami na něj a na naší budoucnost jsem usnula.

Znovu vidím okno a tu bílou zář, která už není tak ostrá. Zaposlouchám se do místností a z kuchyně se ozve tichý pláč. Vcházím do kuchyně a všimnu si rozbité skleničce v kaluži něčeho průhledného. Na stole spatřím načatou vodku, ve které už je pramálo. Filipa ale nevidím, tak obcházím stůl a nacházím ho opřeného o kuchyňskou linku s další lahví vodky v ruce. Upřel na mě svůj pohled rudýma očima a po tváři mu stékala jedna slza za druhou.

"Já umírám zlato." Proplétal svá slova hlasitými vzlyky.

Vypil další 3 loky vodky a postavil jí na zem. Přitiskl si ruce ke svému tělu a dál už se nehýbal. V hlavě mi běhalo, že alkohol na nemoci není moc dobrý lék. Sedla jsem si naproti němu, vzala jeho hlavu do dlaní a políbila ho na horké čelo. Dali jsme se oba do pláče a nenapadlo mě nic, co bych mohla říct. Všechno mě přemohlo. Nezbyla mi už žádná síla. Tisknula jsem jeho tělo ke svému a říkala si, že ho nikdy nenechám odejít.

Ospalými chodbami

27. září 2012 v 17:31 | K.W. |  Mým Srdcem
Myslela jsem, že ho zabiju. Učit se ve škole v noci zkrátka nebyl moc dobrej nápad učitelů. A já byla protivná, víc než to. Na každýho jsem házela naštvanej pohled a když nebylo po mým, vybuchla jsem. A hlavně, vylévala jsem si to na přítele. Ono, mít ve 4 hodiny ráno tělocvik a v 5 dějepis je vážně povzbuzující. Ale nebudu to svádět jen na tenhle debilní školní nápad. Zkrátka se asi neumím vypořádat s nějakými situacemi, na který nejsem zvyklá, nebo prostě nechci předstírat, jak moc si to užívám, když vím, že mě něco hrozně štve. A tak jsem se dál courala po chodbách školy jako duch a snažila se nezabít ty smějící se obličeje, co mě míjeli, fotili se v dobovém oblečením a i v 5 ráno plní energie hopsali sem a tam. Potkala jsem jeho a říkala si, jak to sním přežiju líp, ale vytrskly mi slzy a byla jsem za přecitlivělou holku, co je šíleně unavená a nedokáže se ovládat. Měl to se mnou těžký..vlastně pořád má.

Ale tohle je podle mě taky část pravé lásky. Když umíme přežít šíleně hrozný nálady toho druhého. Protože někdy to je tak moc náročný.

Ale mě jako by bylo jedno, co nás dva v životě potká. Už totiž žiju s tou jistotou, že my dva zvládneme všechno. A opět zase hrozně důvěřuju. Tenhle kluk je ten pravej pro mě. Vím to. Člověk by měl poslouchat svůj vlastní instinkt. Podle mě ano.

Posledních pár týdnů se mi zdají hrozný sny. Nevím proč, nemůžu v tom najít nějkou souvislot. Ale jednoho dne, i když možná vynuceně, se mi před očima objevilo překvapení od přítele a už teď mi visí nad postelí. Lapač zlých snů...


Je ti to jedno?

24. září 2012 v 18:45 | K.W. |  Názory

Pozorujeme lidi, děláme si na ně vlastní názor, posloucháme jejich rozhovory, když čekáme na autobus, všímáme si nových účesů lidí, které známe od vidění, řešíme co má kdo na sobě, čteme lidem zdě na facebooku. Svět se tak moc změnil. Jako by si lidé zalepovali vlastní rány náplastí typu - "pojď řešit někoho jiného." Utíkají od svých problémů, místo toho, aby řešili svůj vzhled, neustále hodnotí a kritizují přátele i nepřátele, stává se to normálním tématem konverzace, přestávají se bavit o normálních věcech, stále drbou ostatní a jako by hráli hru "kdo řekne zajímavější informaci o nějakém člověku z okolí, je víc populárnější."

Budu upřímná. Taky jsem taková byla. Pomáhalo mi to přemýšlet o jiných lidech. Zapomínat na svůj divnej život. Jsem ráda, že jsem z toho vyrostla. Můj život je totiž tak moc plný, že se nestíhám zaměřovat na někoho jinýho a jsem za to ráda. Dřív mi vadilo jak se na mě lidé dívají, odhadovala jsem, co si as tak myslí, stále jsem každým krokem řešila, jestli mi náhodou někde nestojí vlas, nemám vytažený tričko... ale změnila jsem se. Teď si můžu jasně říct, že mi je jedno jak před lidma vypadám, co si o mně myslí, protože je to jen můj život a jejich myšlenky mi jsou k ničemu.

Kéž by i všichni kolem mě přestali řešit životy ostatních. Kéž by se zaměřili na ty své a konečně si přestali stěžovat. Protože nejlepší je, když pak brečí nad svým vlastním hrobem...

A co ty, je ti jedno, kdo si o tobě co myslí?

O hodně centimetrů kratší

23. září 2012 v 19:34 | K.W. |  O životě
na víly s krátkými vlasy...

Musím vám říct jednu novinku. Včera večer mi něco říkalo "ostříhej se, ostříhej se", tak jsem prostě vzala nůžky a bylo to. 15 centimetrů vlasů vháji. Nejdou znovu nalepit, ani hned teď narůst. Řekla jsem si, teď už nepotřebuju nikoho nabalovat na hezký dlouhý vlasy, mám přítele, kterýmu se líbím taková, jaká jsem a dnes mě jakoby i miloval ještě víc... s krátkými vlasy. Změna je život, tak když už, tak pořádně.


Věčný svit neposkvrněné mysli

22. září 2012 v 18:55 | K.W. |  Filmy
Jak jsem slíbila, píšu jednu z mých recenzí na film. Jmenuje se
Možná vás sklamu, ale řeknu vám o něm minimálně. Chci totiž, abyste si taky prošli tím "co to je? jakto že..", zkrátka chci, abyste se taky během toho filmu zamýšleli nad tím, co se tam vlastně děje. A možná zapadnete i do té většiny lidí, která si ten film užila až po druhém shlédnutí. Hodně lidí psalo na československé filmové databázi, že by po prvním shlédnutí dali filmu tak "60 procent"... a když se na film podívali podruhé, dali by mu klidně plný počet.

Shrnu vám ho asi takto. Joel není moc společenský a jednoho dne potká hrozně energickou holku, která je upovídaná, pořád něco vymýšlí a má nevyrovnanou povahu. Proto jednoho dne jde na kliniku, kde podstoupí "vymazávání paměti." Chce na Joela zapomenout a začít znovu. Joel se to dozvídá a chce udělat to samý. Jenže to neproběhne tak, jak by "chtěl". Během toho vymazávání dojde ke spoustě věcem... a průběhem filmu se dozvídáte, že vlastně běží od konce k začátku.

Víc vám toho povědět nemůžu, tak vám jen nezbývá nic jinýho, než se na to podívat. Tak si na něj vyhraňte jednou tak víc času, budete ho taky nejspíš sledovat dvakrát. ;)

Video s láskou

22. září 2012 v 0:37 | K.W. |  Mým Srdcem
Každý v něco věří. A já obzvlášť. V něj.


Malá ochutnávka

20. září 2012 v 14:18 | K.W.
Na blogu se můžete těšit už brzo na spoustu mých recenzí převážně romantických filmů a dramat. Tady jse malá ochutnávka a výběr těch filmů, které tu budu hodnotit.

500 dní se Summer
Poslední polibek
Opilí láskou
Věčný svit neposkvrněné mysli
Blue Valentine
Vicky Cristina barcelona

viděli jste z nich nějaký?

Chci si něco vzít z pohádky

19. září 2012 v 22:20 | K.W. |  Mým Srdcem
"Já věřím na víly! A jo a jo!"

Malý kluk věřil v to, že vílu přivede k životu jeho víra... a vše tak, jak jinak - v pohádkovém světě, dal dokupy. Říkala jsem si, že každá pohádka - i přes to jak je nereálná nám něco dává. A už jen touhle větou bych chtěla říct, jak moc je víra důležitá.

Protože já po mojí hrozný minulostí vím, že k tomu, abych znovu uvěřila, potřebuju hrozně moc. Nějaký důkaz, náznak, něco třeba i drobnýho, co mě donutí si říct "jo, tak teď doopravdy věřím."

Lidi se mění. A proto věřit ve slova "nikdy tě nepřestanu milovat" je hrozně, ale hrozně složitý. Člověk vyrůstá, mění se, poznává nový lidi, nový možnosti, sám v sobě objevuje nový schopnosti a zájmy, mění své názory a pohledy na různé věci, všichni se nějak vyvíjíme. A proto jsem se zas zastavila u té jedné pohádky.

Petr Pan měl totiž ten dar, že zůstal napořád v jeho věku. Nikdy nevyrostl. Pořád si žil v tom svým bezstarostným světě, kde nebyl donucen vyrůst a čelit tak novým nástrahám - který by ho určitě změnili.

Svýho bejvalýho přítele jsem ztratila právě kvůli toho, že jsme se oba změnili a po roce vztahu chtěl každý něco jinýho. Už jsme nebyli jen zamilovaní mlaďoši, co nemají žádný starosti, už se po nás chtělo něco víc a na to už náš vztah nebyl dost pevný.

A proto bych chtěla část pohádky přenýst do mýho života... Po půl roce jsem našla novou lásku a každý den žiju strachem, že o ní přijdu. Že zas příjde ta změna a čím víc budeme starší, tím míň budeme věci zvládat a bude jich přibývat. Proto bych si teď nejradši vzala jednu schopnost Petra Pana a přenesla jí na mě s ním. Kéž bychom nikdy nezestárli a milovali se přesně jako dnes... nebo v Zemi Nezemi, mezi vílami a piráty, kde bychom si brousili meče a pili medicínku v podzemí.. ale to už jsme zase někde jinde. V té pohádce, kde už je průběh i konec daný a u nás? - kdo ví, jaký bude.

C I N K