Láska - to, čemu nerozumíme

15. července 2012 v 10:50 | K.W. |  Mým Srdcem
___________________________________________________________________________

Víte, co mě děsí? Když se rozhlídnu kolem na ty všechny rozpadající vztahy, jak lidi šlapou pořád vedle a i když už někdo vypadá jako "pár navždy" po roce se dozvídám jen "konec." Nestarat se o ostatní a koukat jen na sebe? Nezabývat se jimi? Nejde mi to. Straší mě ta představa, že láska vychází jen menšině a ta menšina se stále a pořád zmenšuje. Musíte se mnou souhlasit.

Nebudu se tu psychologicky zabejvat čím to je a proč a jakto. Chci jen patřit k tý šťastně zamilovaný menšině. Čím víc se po skončených vztazích spálím, tím víc jsem si teď začala dávat pozor. Prověřovat, ověřovat - to ani ne, spíš pozorovat, jak moc chce náš vztah on. Samozřejmě, že mu to oplácím a tak, ale pozorování mi příjde jako nejsmysluplnější věc. Nemyslím tím špehování na každém kroku, spíš sledování jeho chování. Stále si říkám, teď už blbá nebudu a poznám, že mě má doopravdy rád. Proč mám ale doháje pocit, že si tohle říká každej?

A jak to pak dopadá... já třeba ale nejsem každej. Je to zas jen risk? Jen nějaká šance jedna ku aninevímjakýmučíslu? Snad zrovna u mě bude ten risk - ziskem. Pak jen nezbejvá, než věřit.

Mám sen, přání, aby mě lidi netahali za nos. A teď mluvím hlavně o lásce, o svým klukovi. Chápu, že se někdo do někoho nezamiluje, chápu, že s ním chce být jen kámoš, chápu, že to není jeho typ, chápu úplně všechno co cítí, ale to, co vážně nesnáším - jsou lži. Jakmile zkrátka někdo někomu nesedne, měl by mu to doháje říct hned nazačátku a nečekat, dokud se do něj ten druhej nezamiluje. Nikdy nepochopím například rozchodovou větu po roce vztahu: "nepatříme k sobě, nejsi můj typ a já tvůj taky ne,..." to je přece úplná blbost. Tohle se dá poznat už na začátku! Určitě jo!! Že jo...

Vlastně si v lásce nejsem jistá vůbec ničím. A to je asi ten největší problém. Lidi mají strach, pochybnosti... buď hodně důvěřují, nebo naopak nedůvěřují, jsou odtažití a vyčkávají, naopak jiní jsou zas do všeho hrr, Já se snažím zůstávat na takový tý střední cestě. Malej strach, trocha důvěry... nechávat si rezervy. A snad tak dělám dobře.

Who knows...
 


Komentáře

1 *Zoey* *Zoey* | Web | 15. července 2012 v 11:37 | Reagovat

Říká se poslouchej srdce, ale hlava má v lásce taky svou roli. Někdy je tam "bohužel" a někdy "naštěstí". Zajímavé je, že někdo neposlouchá ani jedno a jde si prostě za svým ať je to sebevětší hloupost..

2 Domush Domush | Web | 15. července 2012 v 11:50 | Reagovat

Hezký článek, a hodně pravdivý. Každý vztah vypadá jakože je to navždycky a ták, a za rok, myslím že ani ne za rok je to úplně jinak:/ Jinak je to hezký obrázek:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama