Červenec 2012

Tajemství, jak se neutopit při stěhování ve věcech?

8. července 2012 v 11:29 | K.W. |  Mým Srdcem

Předem se ptám, nemohl by mi někdo zkušenej poradit, jak se tak nějak co nejjednodušeji přestěhovat? :D Nějaké tajemství stěhování? Je takový nějaký? Protože já se tu v tom všem začínám nějak potápět, kdyby jen to - přímo topit. :D

Ze začátku tu ještě stála hromada krabic, do který jsem prostě měla vše jednoduše naskládat. Skončila jsem ale rovnou u první, kdy se rozhoduju, jestli ty časopisy vyhodím, nebo si je ještě někdy přečtu. Jsou z Francie, ale máti řádí, jak jsou to úplný zbytečnosti a že je do novýho baráku nepotáhnu. FU*K!

Myslela jsem si, že nejsem zas tak obklopená hodně oblečením a že je skříň s ním celkem malá, ale zmýlila jsem se. To, co mi tu visí na klávesách, na poličkách a je všude možně rozházený po koberci, to je určitě množství, se kterým se nepočítalo. Něco z toho musím vyhodit, zbavit se toho - říkám si a vím, že to stejně neudělám.

Táta běhá z bytu do baráku a neví co dřív, matka se zatím naštěstí stará jen o svoje věci, protože až se dostane do mýho pokoje, určitě to skončí řevem, křikem, možná i pláčem. Kéž bych se tomu mohla vyhnout. Svoje věci si vydupu, to ať si je jistá!

Probírám se knížkami z knihovny, je jich asi 20 a vím, že když je teď zahrabu, nestihnu je do termínu vrátit. Doháje tak kam s nimi? Prostě je někdy pak najdu. Házím je do krabice a snažím se je nijak nezničit. Beru do ruky desky s mými výkresy a otevírám je, vždycky jakoby kontroluju, jestli mi odtuď něco nezmizelo...všechny tam jsou, zavírám desky a pokládám je na spod další krabice.

Nikdy jsem tenhle pokoj neměla nějak extra ráda, ale teď, místo toho abych se těšila do novýho baráku, začíná se mi stýzkat po tomhle. Jo, je pravda, co se říká - něco jako - začne to mít význam až když jsme nuceni to opustit... Přeci jen jsem tu zažila celý svý mládí, měla jsem tu první svoje kluky, leželi tu na posteli, smutnili tu, smáli se, seděli v okně, na židli... na tenhle hnusnej koberec jsem vylila pivo, když jsme se tu zavřeli s exákem, schovávali jsme se tu s Davidem, obědval tu... Takových vzpomínek... takovejch 2567843678997656 nocí v posteli plných přemýšlení... neskutečný. Teď tu bude žít někdo jinej a já jsem nucená udělat tlustou čáru za minulostí, vzít si svý krabice a odpajdat do novýho... snad lepšího. Jo, měl by bejt lepší, tak snad se jím otevře i novej a hezčí život. Jsem na to zvědavá...

Sedám si na jediný volný místo v pokoji, kde je minimálně věcí a rozhlížím se. Je toho tolik, co za pár dní opustím...

A ještě jednou se ptám, máte nějakou šikovnou radu? Jak tohle celý přežít v klidu? :D

Laughing out loud (LOL)

7. července 2012 v 18:52 | K.W. |  Filmy
Tajemství filmu LOL.

Laughing out loud. Francouzský film z roku 2008. Předem upozorňuju, že je z Francie, takže se někdo může divit spoustě věcem.

První je ta, že si všichni dávají 2 pusy na tvář. Jak kámošky, tak kámoši... u nich je to normální, takže poznámky typu "teploušové" apodobně, si můžete odpustit. Všichni si jsou ve Francii víc otevření, víc se baví, víc se dokážou uvolnit a hlavně míň řeší. Píšu o tomhle filmu taky proto, že jsem byla třikrát ve Francii a mám to tam celkem prokouklý - jejich životy tam jsem si prostě zamilovala. Jsou celkově jiný, než ty naše. Ale abyste mě víc pochopili, musíte to zažít, nebo si minimálně pustit tenhle film. Pak určitě pochopíte.

4937_94916033093_80922503093_1836855_7744997_n_large

Ten, který mi vyrazil dech

7. července 2012 v 14:04 | K.W. |  Mým Srdcem

Seděli jsme u mě na posteli a smáli se mým oblíbeným starým songům, který jsem pustila. Co jsem poslouchala před pěti lety? Neměla jsem vůbec špatný vkus - řekla jsem. A on se jen ušklíbl a snažil se zamaskovat svůj úsměv. Radši jsem se neptala na to, co poslouchal on, protože to byl určitě nějakej českej šíleně sprostej rap a tahle hudba mi prostě unikala, takže jsem se s ním nechtěla hádat. Věděla jsem, jak by to dopadlo. Špatně, protože bych mu vyčetla, jak může dokola poslouchat jen opakování samých sprostých slov, co mu to dává. A on by mi na to protiřečil, ať si vzpomenu, co u mě nedávno našel v pc. Hned v první větě slovo "pi*a".

Pobíhala jsem po bytě jako střelená. Šla jsem mu do kuchyně pro večeři, kdy mě zastavil a řekl, že nemá hlad. Že má jen chuť a ať radši nechci vědět - na co. Tušila jsem na co a tak jsem ho vzala za ruku, posadila na postel a řekla, ať na to honem rychle zapomene, že už spolu dávno nechodíme. On se jen zasmál, jako bych to blbě pochopila a na nic takovýho nemyslel.

Před nedávnem se prý rozešel s nějakou slečnou, která ho přestala bavit. Jo, takhle nějak to bylo i se mnou. Asi u něj nastala jakási chvíle, kdy prostě nemá do čeho píchnout. A to jsem si myslela, že takový není. Ale co když jsou prostě takový všichni? Je jim vše jedno, střídaj si to jak chtějí, nic neřeší? Stále více mých zážitků ukazuje, že to je pravda. Ale ta skutečná zůstane všem a navždy tajemstvím.

Sedl si na židli v kuchyni a pozoroval, jak nám dělám kafe. Začal vykládat něco o tom, že mi něco tají, že mi lhal a ať mu to prý prominu. Zastavila jsem lžičku při míchání a otočila se směrem k němu.

"Co že si to říkal?"
"Že jsem ti lhal…" zabořil pohled do stolu.
"V čem prosimtě? V tom, že si měl po mě a běhěm vztahu se mnou místo jedný holky rovnou deset? Ale to mi je přece úplně jedno." Zalhala jsem.
"Ne."
"Tak teda v čem?"
"Já neměl žádnou. Ty jsi byla jediná. Nikdy jsem tě nepodvedl, nebo jsem aspoň nechtěl."

Nechápavě jsem povytáhla obočí a vykulila na něj oči. Proč by mi měl ksakru lhát zrovna tímhle stupidním způsobem? Jednoho dne na mě prostě vybalil, že si našel jinou a adios, žádný dlouhý protahování, žádnej smutek z jeho strany, šel si po svejch.

"Můžeš prosím mluvit stručně, jasně a konečně pravdivě? Stydne mi tu kafe a nechci ho pít při takovýhle situaci, ještě by to mohlo skončit vystříknutý na tvým těle."

"Změnil jsem se. Nebo spíš, našel jsem v sobě něco novýho."

"O čem to tu mluvíš? Co si v sobě našel? Zálibu v tajnůstákřství? Jo, to jsem si všimla."

"Ne, prostě, neměl jsem žádnou holku."

"Jo, to už jsem slyšela. Tak už to vyklopíš? Nebo ses zasekl a budeš mi to pořád omílat dokola?" Už celkem netrpělivě jsem na něj vyjela. Fakt mi stydlo to kafe.

"Jsem na kluky." A nasadil upřímný úsměv.

A já že mám prý na kluky čuch. Tohle se asi vyčmuchat nedá, pomyslela jsem si. Ne, vlastně ne, moje první reakce byla absolutní šok, kdy jsem se otočila zpátky k pultu, popadla kafe do ruky a sedla si naproti němu ke stolu. Zadívala jsem se mu do očí a nechápavě jsem se dala do smíchu.

A on nakonec taky.

Miluj mě ironicky

7. července 2012 v 10:40 | K.W.
Tajemství týhle knihy
...už tajemstvím nebude.

Miluj mě ironicky - napsal: Maxim E. Matkin


(kurzívou: části z knížky. Normálním písmem: moje slova.)


"Život je jeskyně plná lidí, schůzka, kterou ti někdo domluví, je tma. Jednoduše dovolíš, aby ti kdosi osahával tvář, a těšíš se, až rozsvítí. (
A tím rozsvícením, buď může být zklamání, nebo naopak úspěch. Musíme prostě často do něčeho vlítnout po hlavě, abysme se dostali dál.)

Asi je důležité umět žít svůj nedokonalý život, protože příroda ráda kompenzuje svoje nedostatky tím, že vám přihraje do cesty někoho s úplně jinými nedostatky, aby v součtu vznikaly přijatelné celky. Vždyť z dokonalých bytostí se rodí jen boží synové, a my všichni přitom pocházíme z lidských matek a otců. (Proto mě vždycky tak děsí, když chodím s někým perfektním. Nicméně po čase zjistím, že i on perfektní není a strach přejde.)

Skutečná spřízněnost duší je nezničitelná, a když už víte, že ji můžete ztratit, začnete si jí vážit. (Vážit, přilepit si ho k tělu, udělat z něj to "všechno, co mám" a tímhle i obrovsky riskovat, protože čím víc se na něm stanu závislá, tím víc bude bolet, když se rozejdeme. Postupně si začínám myslet, že život je jen o risku - nikdy nepromyslíme úplně všechno, na to je srdce moc blízko mozku.)

Myšlenkový pochod u skořicového čaje

6. července 2012 v 22:39 | K.W. |  Mým Srdcem

Miluju, nesnáším, mám strach, chci se mstít, bojovat, jít dopředu, občas se vracet, žít jen tímhle okamžikem, ale někdy zas žiju vzpomínkami. Sním, přemýšlím, vybavuju si, hledám v paměti, toužím a závidím. Všechno najednou. A tak se v sobě nevyznám. Přišla jsem před chvílí z práce a měla bych se vrhnout do volnýho víkendu a naplno si ho užít, ale jen ležím s noťasem a vypisuju se tu. Chce se mi brečet... ale vím, že to je jen kvůli vzpomínkám, že budoucnost vypadá slibnější, že mi je vlastně fajn... vše jde tak jak má a vše je skvělý.

Matka, která mi ničí život.

6. července 2012 v 9:22 | K.W. |  Mým Srdcem
Bylo mi tak 10 let, kdy jsem si žila svůj vlastní svět. Hodně věcí kolem mě bylo ještě uzavřených a já je teprve objevovala. Vzpomínám, jak ze mě mamka šílela, po mých nekonečných otázkách se začínajícím slovem "proč". Pak jen dodala: "ale to už přeci musíš vědět", a já se zastyděla, jakto že to ještě nevím. Často mě takhle odbívala a občas i zvýšila hlas. To začalo období, kdy jsem se začala bát říkat před ní hodně věcí. Radši jsem mlčela a tisíckrát se přemlouvala, abych se zeptala, než abych to doopravdy řekla a vyslechla si od mamky další výsměch. A dál už to jen narůstalalo.


Zesměšňuje mě před ostatními, doma na mě pořád jen řve a vadí jí na mě úplně všechno. A já se měním jen pro to, aby na mě neřvala. Tak to bylo asi do mých patnácti, možná šestnácti let. Vždycky jsem radši poslušně dělala každou kravinu, kterou mi řekla, než aby na mě řvala. Proto jsem měla pokoj bez jakýhokoliv plakátu, vše pečlivě urovnaný v poličkách a nedej bože abych měla náhodou vyndanou knížku na stole. To totiž přiběhla a spustila scénu, že na stole nesmím mít nic, tam se píše a učí do školy. Po téhle scéně jsem se přesunula na postel, kde dodnes dělám úplně všechno - píšu věci do školy, čtu, kreslím, mám tu noťas, dívám se tu na filmy, mám tu položený oblečení.

Povím vám jednu absurditu. Po těch letech, kdy jsem jí dělala otroka, a poslouchala její výsměch, jsem se jí začala postavovat. Naschvál jsem se líčila tak, aby jí to vadilo, oblečení jsem si přehazovala přes židli (ne, to jsem před jejími oči vážně nemohla, všechno oblečení muselo být srovnané ve skříni, krásně nad sebou, nerozházený) pila v pokoji, nosila šortky - i když jsem podle ní měla tlustý nohy(a to mi hnusně s úšklebem říká dodnes), kupovala si boty na podpatku (který se jí nelíbí, nesnáší je a tedy jsem je nesměla nosit ani já - no, to je vlastně celá pointa. Musela jsem dělat jen to, co ona),… Jednou jsem přišla domů do pokoje a viděla na posteli rozházený oblečení. Vzala ho z židle a vyházela na postel. Pak to odůvodnila tím, že mě donutí si ty věci schovávat. Stokrát jsem jí říkala, že je to můj pokoj a že tu chci mít svůj bordel, svý věci - tak jak chci já a ona na to jen: "až budeš bydlet ve svým, pak si dělej co chceš." Občas to končilo i brekem, kdy jsem doma našla vyházenou celou skříň, celej obsah svý tašky, atakdále… Táta se mě chodil ptát, co mi udělala a já ze strachu neřekla ani slovo.

Tohle není jen pubertální výlev, kdy si obyčejně stěžuju na svou matku tak, jak to dělají jiní. Chybí tu tolik věcí, které zůstanou pro všechny tajemstvím, protože já je nikdy nikomu neřeknu, co mi udělala jí nikdy neodpustím. Stížila mi dětství a změnila mě. Chtěla bych být člověk, co je volný a dělá si skoro co chce. Já mám ale ze všeho strach. Ne jen u matky, ale i u ostatních lidí. Strach z toho, že se někdy nebude líbit někomu, co udělám a pak mě za to seřve, né li něco víc. Mám strach z toho, že někoho zklamu, že udělám něco jinýho, než co se má. Je to její zásluha. Nebyla bych taková.

Závidím všem holkám, co chodí s mamkou nakupovat. Já nebyla ani jednou. A nebo vlastně jo, jednou, a to na mě řvala, že co si to vybírám, že to je hnusný a že si musím koupit to, na co mi ukáže. Možná blbost, ale já to nesla hodně špatně. To, že v ní nemůžu mít svojí kámošku, člověka, kterýmu se můžu kdykoliv vypovídat… Je tu jediný štěstí. Je tu kolem mě každý den můj táta, který je pro mě vším a můžu se o něj kdykoliv opřít, podrží mě. Ale jedno tajemství mu nikdy neřeknu - to, co mi matka dělala v mládí, dělá a bohužel i bude dělat. Nemůžu.

Práce na stopadesátoudruhou

4. července 2012 v 19:31 | K.W. |  O životě

Z práce do postele a z postele do práce. To jsou moje první dny prázdnin. Skoro každou hodinu měním náplasti svým prstům, sprchuju se třeba i 4 krát za den, vypatlávám na sebe tuny krémů, vystříkávám si deodoranty a za celý den si sednu třeba jen na půl hoďky.

Co byste si vybrali. Práci, která je vcelku otročina, sice není nudná a je se skvělýma lidma, ale pořád, nebo žádnou práci, žádný peníze. Já jen tak od rodičů prachy nedostávám. Proto trávím prázdky v kuchyni, někdy i 11 hodin, každý den. Vytvářím na talíře oblohy, zdobím je rajčaty, vážím saláty, krokety, hranolky, obaluju maso, nabírám tatarky, umejvám kuchyň, drhnu zdi od stříkanců od masa,

ale taky obědvám a večeřím zdarma - cokoliv chci z jídeláku, prokecám klidně hodiny se skvělýma kuchařema, dostávám od šéfa třeba i 3 vychlazený pivka za den, ujídám co se kde najde, třeba nivu nebo balkánský sýr, kterej tak miluju :D, ale to se nesmín nikdo dozvědět.

Když tak poslouchám, jak jsou všichni u moře, nebo se tam chystají, šíleně se mi chce závidět a často to tak i končí. Občas to dávám rodičům za zlý. To, že si nechali postavit barák, do něj všechno drahý a kvalitní, ale nedomysleli, jak si žijeme teď. Pořád jen slyším "buďte trochu tolerantní, vždyť víte, kolik pěněz se do toho baráku cpe." Ano, my máme být tolerantní.

Za týden se stěhujeme, zatím se starým nábytkem a já jsem ráda, že to za mě skoro celý přestěhujou. Budu totiž v práci, jak jinak.

Udyndávají mě tu pomalý songy typu

a když už jsem u Greena, chci vám doporučit jeho poslední album. Stáhnete ho TADY . Podle mě, skoro všechny songy z něj jsou skvělý. Nebo se ke mně tak nějak poslední dobou hodí. Navozujou mi tu atmosféru. ..

Vidíte, a já se nezmůžu na nic víc než na jeden blbej splácanej diář. A to bych měla využít prázdninovou větší návštěvnost. Ale něco vám můžu poloslíbit. Jeden kluk, mi řekl, že mi udělá život zajímavější. Že budu mít o čem psát. Ale vydržte si do víkendu, to budu mít volno v práci a s tím jmenovaným, co chce okořeňovat můj život, strávím víkend. :)

Konečně

Hlavně si nestěžuj

1. července 2012 v 8:46 | K.W. |  O životě

___________________________________________________________________________________
Přišla jsem utahaná z práce a znechucená z vyndavání peří kachnám. Jako pomocná ruka v kuchyni, jsem se dnes teda předvedla. Hodinu jsem fňukala a stěžovala si nad pár kachnami, kdykoliv někdo přišel, nenápadně jsem naznačila, že mě to nebaví a doufám, že mi je příjde zkontrolovat někdo slepej. Tím jsem urazila Míru, na kterýho před chvíli spadl talíř z ledničky, kterým jsem tam přikrývala misku s květákama. Nakonec ale všechno dopadlo dobře a já byla propuštěná už ve 4 odpoledne domů. Když jsem ale přišla domů,

opět přišla chvíle, kdy jsem si začala stěžovat. Přitom by si lidi měli stěžovat na mě. A moc to nedělají. Rodiče mi zabrali sprchu, objevila jsem asi 4 řezance na rukou od krájení a šílěně to začalo pálit. Otevřela jsem noťas a najela na svůj blog a ten nudnej černej design, ve kterým byl oblečenej. Musím s tím něco udělat - řekla jsem si. A taky, že jo. Otevřela jsem první program na úpravu, jakej jsem našla a hodila si šedou plochu, po který jsem zjistila, že jdu k šedý jako magnet. Nechtěla jsem nic ponurýho, tak jsem to zesvětlovala a zesvětlovala, jak to jen šlo. Vznikla z toho tahle světlounce šedá, s kterou jsem konečně spokojená.

A pak přišel on, s nateklou nohou, že prý se bouchl o schůdky v bazénu. Prohlídnul si můj nový design a líbil se mu. Měl to být on, kdo si měl začít stěžovat. Na jeho nohu, třeba. Ale já sebestředně plácala cosi o blogu a opět si stěžovala, jak nevím, co na blog psát, a že nemám vůbec zajímavej život, abych o něm psala. Vnímal mě, poslouchal a řekl: "Chodil bych na tvůj blog, i kdyby si psala o tvým nezajímavým životě. A nebo změním nezajímavej život na zajímavej." A je "zajímavý", jak mám hned o čem psát a to je teprve začátek.

Nazvali jsme to jakýmsi "kořeněním mýho života" a mě tím prostě dostal. Co říkáš na to, že o tobě zase píšu? :D Těším se na náš noční výpadek... Hlavně prosím tě, zazvoň na zvonek a vzbuď mou matku!!! :D

Přinutila jsem se tolik nemyslet jen na sebe a věnovat se taky něčemu jinýmu. Začala ho přemlouvat, aby jel do nemocnice ještě teď. Nejel, tak jsme šli pak brzo spát…

Momentálně jen ležím v posteli a čekám na čas, kdy budu muset do práce, do tý dusný kuchyně, kde se potíme vedrem a skáčeme od talíře k talíři. "Nestěžuj si Kláro. Hlavně si nestěžuj!"