Červenec 2012

Léto Neléto

22. července 2012 v 9:09 | K.W. |  Názory
Práce, práce, práce, volno. A tak to jde pořád dokola. Jo, sem tam do toho zmoknutý ramena, můj úžasnej přítel, asi tak 17 stupňů a v tašce pořád jen deštník. Jo, všichni pofňukávají, jak tohle léto není správný léto a já jen na to, že je to jejich problém, že každej si ho může udělat fajn. Ale právě teď souhlasím. Prázdniny - jo fajn, tak to nějak odpovídá, když denně nemusíš čumět do tabule, ale léto, tak se to vážně nazvat nedá.

Seděli jsme s láskou u řeky a pozorovali plynoucí řeku a chatovej kemp, kde lidi sbírali dřevo asi na oheň( Stejně pak pršelo, takže žádnej oheň nebyl, zbytečná práce a mokrý dřevo.) Koukla jsem se na oblohu a prosila, aby nezačalo pršet... lezla do mě zima a tiskla jsem si ho blíž a blíž... Po pár minutách se spustil déšť a my se k sobě tiskli pod deštníkem. Jedinej den jsem měla v práci jen do 3 a ono je odpoledne hnusně. Léto jaxvině.

Pořád doufám, že se blíží dny, kdy se konečně opálím, a příští tejden by i mělo bejt hezky, jenže jak mám bejt optimistická, když budu zas tvrdnout v práci. A pak, že jsem bíláá, když zrovna když mám volno - prší a když je hezky, jsem v práci. Jo, jsem bílá. Jako balkánský sýr. A na balkánu se maj zrovna pěkně.

Řekněte mi, jak pod těmi mraky můžu bejt optimista. Odehnat je všechny uuž!! Pořádně to dokáže naštvat.


to bylo ve středu..jedinej slunečnej den. S ním.

Pár outdoorových fotek

20. července 2012 v 10:23 | K.W.

I don't smoke! I just love photos like this.

Vždycky říkám, že neplánovaný a rychlý akce jsou nejlepší. Stěžoval si, že prý na něj kašlu a tak jsem prostě řekla "dnes v tolik hodin tam a tam" a sešli jsme se. Brzo se mi přestěhuje do Prahy. Můj nejlepší kámoš, člověk, se kterým jsme si toho hodně řekli. Tím větší důvod trávit čas v Praze, no ne? ;)

Zalezli jsme pod most. Zdi s graffiti - to je prostě klasika a nechali můj nicmocfoťák cvakat. Jo, s jeho rekvizitami jsme si to vážně užili, ale ty fotky s nimi vážně zveřejňovat nebudu. :D Takže ta malá hrstka tu je, tak se mrkněte a komentujte. ;)


Jsme pohánění hudbou

18. července 2012 v 10:30 | K.W.

Songy, co tě naladí do optimističtější nálady. Už dlouho tu na blogu nebyla hudba, pořád jí zanedbávám, tak snad si teď vyberete vaší oblíbenou! Nemám pravdu, když říkám, že (TÉMA TÝDNE) optimismu v dnešní době pomáhá hudba? Mám, to si piště, že mám! ;) stačí jen kliknout.

Hans Zimmer - Alex on The spot (a tuhle záležitost hrozně žeru:D)










Co s penězi?

16. července 2012 v 18:30 | K.W. |  O životě

I like my money right where I can see it... hanging in my closet


Nesnáším rozhodování, co s penězi, nebo spíš, když musím něco vyřadit, protože toho chci tak strašně moc!!:D Projíždím alzu a vybírám novej mobil, protože můj starej se po už asi pěti letech rozpadá a už mu toho hodně chybí. Nebaví mě pořád poslouchat, jak se kámoši smějou pokaždý, když ho uvidí a bojí se ho dotknout, aby se nerozsypal - no, aspoň k něčemu to je dobrý. Nesnáším totiž, když mi někdo leze do mobilu. Fakt jsem na to alergická.

Jakej mobil si ale vybrat. Všechno je dotykový a když už ne, tak je to buď hnusný, nebo obrovský, a když už se mi líbí dotykáč, pak je zbytečně předraženej. Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale mě vážně stačí mobil jen na volání a psaní zpráv. Rodiče to do mě tloukli pořád, když jsem žvanila jak chci mobil s dobrým foťákem a wifi a podobnými věci. Ale já je enchtěla poslouchat. Teď už vím, že něpotřebuju žádnej extra drahej mobil, protože mám hodně dobrej mini notebook, vcelku dobrej foťák... chci psát jen zprávy z nerozpadajícího mobilu. Z obyčejnýho hezkýho levnýho mobilu. Ale to se mi zdá jako nesplnitelný přání.

Tak vás lidi prosím, kdybyste měli nějaký typy na takovej nějakej levnej, ale dobrej mobil, napište prosím. Budu hrozně ráda.

A teď, co doháje vyřadit. Chci zrcadlovku, novej mobil a k tomu musím zaplatit rodičům 3 litry za noťas (kterej stál sice 9 tisíc, ale ke dveřím do baráku jsme dostali jakejsi dárek - slevu 6 tisíc) a ještě si chci jít zanakupovat - a to myslím pořádně, protože jsem teď pěkně pročistila skříň, jak se stěhujem. Jo, ještě něco do novýho pokoje. No, paráda. Asi se zase budu muset vzdát toho nejdrahšího - zrcadlovky.

Článek jsem přednastavila. Právě někde v kuchyni dělám tataráky a játra na roštu, pobíhám po kuchyni a pomáhám kuchařům se vším možným. A kdybych chtěla k tomu všemu ještě zrcadlovku, musela bych tam takhle pobíhat celý prázdky vkuse. A to teda sakra nechci.

Po trávě - zaručený optimismus

16. července 2012 v 14:39 | K.W. |  Názory
For a pessimist, I am pretty optimistic - Paramore.


Nakousávám to tu pořád. Jak lidi hází vše za hlavu, nechávají vše plavat, tak, že to nějak prostě dopadne. Optimisti, lidi, kterým hrozně závidím, kterými bych chtěla bých, ti, co je tak obdivuju. Ať už se jim stane cokoliv, mávnou rukou a jdou dál. Když to tak ale vemu globálně, nárážím spíš na pesimisty - na lidi, co nevěří, že něco dobře dopadne, že jde vše jen k horšímu, nejde jim smířit se s tím, co právě je.

Pozoruju kámošku sedící vedle mě na lavičce, stojím kus od ní a pozoruju, jak si rukama objímá hlavu a tiskne si jí ke kolenům. Prsty zarývá do vlasů a pořád jen mluví a mluví. "Ať jdu do čekoholiv, vždycky to dopadne blbě, nemá cenu se do něčeho pouštět!..." říká a polyká slzy. Sedám si k ní, objímám jí a říkám, že jednou se trefí a bude to správný, ať do sebe foukne jen trochu optimismu. Že to bezbolestný nebude, ale půjde to líp. Hlavně, že čas vše změní a spoustu věcí zahojí.

A je to pravda. Je třeba optimisticky věřit v lepší zítřky. Je to naděje, která dokáže posílit a dodat energii. A já s sama můžu dokázat, že to vážně lež není, protože život je prostě jako na horský dráze. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jsou někdy týdny a měsíce, kdy nemám vůbec nic, všechno jde doháje a nic mi nevychází, ale naopak po nich přííjdou týdny, měsíce, ve kterých jsem doopravdy šťastná. A tak to mají prostě všichni i ty.

Nevím, proč mám pocit, že optimismu ubývá. Možná proto, že se ho čím dál tim víc lidí snaží vyvolat uměle - s pomocí drog. Dáš si trávu, je ti fajn, jsi ten největší optimista světa. Vše je prostě skvělý, směješ se a všechny problémy padají za tebe. Ten stav ale přejde a na tebe zas vše po delší chvíli spadne. Pesimisticky si stěžuješ, že nemáš další dávku, máš blbou náladu, jsi protivný/á a všechno zas musíš řešit. Dalo by se to říct takhle? - Jsme pesimisti, proto vyhledáváme něco, co z nás optimisty udělá? Začínám zas zbytečně filozofovat?

Zjišťuju, že je to těžší, než jsem si myslela. Navíc jsem si jistá, že absolutní hranice mezi optimismem a pesimismem neexistuje, že každý jsme někdy takoví i takoví. Proč teda pátrat nad tím, jak se má v dnešní době optimismus? Má se tak, jako pesimismus.

Jdou spolu ruku v ruce...

Láska - to, čemu nerozumíme

15. července 2012 v 10:50 | K.W. |  Mým Srdcem
___________________________________________________________________________

Víte, co mě děsí? Když se rozhlídnu kolem na ty všechny rozpadající vztahy, jak lidi šlapou pořád vedle a i když už někdo vypadá jako "pár navždy" po roce se dozvídám jen "konec." Nestarat se o ostatní a koukat jen na sebe? Nezabývat se jimi? Nejde mi to. Straší mě ta představa, že láska vychází jen menšině a ta menšina se stále a pořád zmenšuje. Musíte se mnou souhlasit.

Nebudu se tu psychologicky zabejvat čím to je a proč a jakto. Chci jen patřit k tý šťastně zamilovaný menšině. Čím víc se po skončených vztazích spálím, tím víc jsem si teď začala dávat pozor. Prověřovat, ověřovat - to ani ne, spíš pozorovat, jak moc chce náš vztah on. Samozřejmě, že mu to oplácím a tak, ale pozorování mi příjde jako nejsmysluplnější věc. Nemyslím tím špehování na každém kroku, spíš sledování jeho chování. Stále si říkám, teď už blbá nebudu a poznám, že mě má doopravdy rád. Proč mám ale doháje pocit, že si tohle říká každej?

A jak to pak dopadá... já třeba ale nejsem každej. Je to zas jen risk? Jen nějaká šance jedna ku aninevímjakýmučíslu? Snad zrovna u mě bude ten risk - ziskem. Pak jen nezbejvá, než věřit.

Mám sen, přání, aby mě lidi netahali za nos. A teď mluvím hlavně o lásce, o svým klukovi. Chápu, že se někdo do někoho nezamiluje, chápu, že s ním chce být jen kámoš, chápu, že to není jeho typ, chápu úplně všechno co cítí, ale to, co vážně nesnáším - jsou lži. Jakmile zkrátka někdo někomu nesedne, měl by mu to doháje říct hned nazačátku a nečekat, dokud se do něj ten druhej nezamiluje. Nikdy nepochopím například rozchodovou větu po roce vztahu: "nepatříme k sobě, nejsi můj typ a já tvůj taky ne,..." to je přece úplná blbost. Tohle se dá poznat už na začátku! Určitě jo!! Že jo...

Vlastně si v lásce nejsem jistá vůbec ničím. A to je asi ten největší problém. Lidi mají strach, pochybnosti... buď hodně důvěřují, nebo naopak nedůvěřují, jsou odtažití a vyčkávají, naopak jiní jsou zas do všeho hrr, Já se snažím zůstávat na takový tý střední cestě. Malej strach, trocha důvěry... nechávat si rezervy. A snad tak dělám dobře.

Who knows...

To, co chci, a jednou se prostě musí stát!

13. července 2012 v 11:29 | K.W. |  Mým Srdcem

Mám svůj sen... být jednou dál, než kam došli mí rodiče. Nemít obyčejný život a dělat jen to, co doopravdy dělat chci.

Každý nad tím někdy přemýšlí. Nad tím, co by tak rád měl, tak rád zažil...uskutečnil. Sní, představuje si, jaký by to bylo a jaký to třeba bude, snaží se toho docílit, jde si za tím a přizpůsobuje tomu životní cestu. Já vm jedno. Vím, že doopravdy nevím, co vlastně chci, proto je můj sen takový, abych na to jednou přišla. Mám přání a mám jích šíleně moc a víte, co je nejhorší k jejich splnění? Lenost... nebo má povaha "nechat vše být, ono to nějak půjde."

Přála bych si být bohatá. Už mě *ere každý slovo o tom, jak to není k životu důležitý a nepotřebný. Prachy jsou doháje ku*va důležitý! Kdybych je měla, nemusela bych se celý prázdniny štvát tady s brigádou za 40 korun za hodinu a mohla bych si přilézt za máti, že chci prachy a letím k moři, nebo jedu do Prahy, kterou hrozně miluju. Prostě bych si užívala mnohem víc, než teď. A jo, vím, že bejt zbohatlík má i svý nevýhody - říká se to, nebo ne? Tak proč na žádnou nevýhodu nemůžu přijít? Asi není zas tak strašná. Nepovažuju se za úplně blbýho člověka (joo, hrozně si věřím, kritizujte mě třeba) a proto vím, že bych s penězi naložila vcelku dobře. Neřííkám, že žádný nemám, ale to minimum se prostě utratit nedá. Párkrát bych si zašla nakupovat - protože to je něco, co musím jednou za čas udělat, abych se úplně nezbláznila pokaždý, když vlezu do skříně, pak bych si koupila zrcadlovku a chodila ven! Prostě bych fotila dokud by mi neupadla ruka a do noci bych ty fotky upravovala a možná to dotáhla někam hoodně daleko, možná taky ne, a zůstal by mi jen ten foťák, ale i tučný konto rodičů, který by mě podrželo i kdybych byla jakkoliv na dně. Kolikrát jedu třeba busem a vidím z okna tolik věcí, který bych chtěla vyfotit, který si o to úplně říkají a chtějí aby byly zachycený. Malej roztomilej klouček s pihami po celým obličeji, pobíhající tráva ve větru nebo večerní západy slunce... tyhle věci můj blbej foťák nechtějí. Oni chtějí zrcadlovku...pořádnej drahej foťák.

Cestovala bych. Je to můj sen už od dětství, kdy jsem se poprvý odlepila letadlem z letiště a sledovala mizící krajinu pode mnou. Nejradši bych objevila celý svět! Nejradši bych viděla každý nádherný město na světě, každičkou pláž vedle který ať už je bar, nebo skatepark, nebo chudá poničená ulice... chtěla bych poznat lidi všech národností, porovnat je, seznámit se s nimi, dozvídat se jejich příběhy, jejich zvyky,... umět všemi jazyky a porozumět jim.

A v neposlední řadě těch mých milion6753456789 přání, bych chtěla i tu jednu běžnou věc, kterou v tenhle moment mám a to je láska. Člověka po mým boku, kterej se mnou bude prožívat všechny tyhle krůčky za mými dalšími sny.

Tak neodcházej a buď tu pořád se mnou... :)

Ranní piknik na pláži

10. července 2012 v 15:37 | K.W. |  Mým Srdcem
Jedno z dalších tajemství Francie...

......

Stála jsem vedle nich v kuchyni a pozorovala, jak balí věci na dnešní snídaňový piknik. Zatím mi neřekli, kam pojedeme, nebo jsem to aspoň nerozuměla a tak jsem čekala na další informace. Nejmladší Anastasia pobíhala kolem mě a ptala se, co si má vzít na sebe. Nevydala jsem ze sebe ani jednu francouzskou větu a tak mě čapla za ruku a odvedla do svýho pokoje, před svojí skříň.

Dům to byl obrovský. Nově postavený, prostorný, osvětlení na "tleskání", otevírání odpadkovýho koše pohybem, obrovská kuchyně - uprostřed ní velký jídelní stůl s deseti židlema, obrovský francouzský okna a celý barák se dal jedním tlačítkem zatáhnout takovými tlustými žaluziemi, nevím, jak je popsat - prostě po zatažení byla od večera až do vytažení úplná černá tmavá tma (kvůli který se mi ráno nechtělo vstávat).

Ukázala jsem na jedny čistě bílé šaty, které si oblíkla a vypadala v nich jak princezna. Dala mi pusu na tvář. Seběhli jsme ze schodů a její mamka mi dávala na výběr jídla, který mám ráda a který ssebou chci vzít. Na něco jsem kývla a čekali jsme na druhou maloou sestru mojí francouzsky Océan, na Apolline. Ta si česala vlasy do copánku a přiběhla z koupelny s trčícími vlasy kolem celý její hlavy. Océan jí vlasy upravila, vylezli jsme ven a nasedli do auta. Celá jejich rodinka a já, s piknikovým košem.

Míjeli jsme malá města, lesy a už z dálky jsem viděla, že se blížíme k moři. Nebylo moc teplo na koupání - tak kolem dvaceti stupňů, ale stejně jsme jeli jen na snídani, proč tedy k moři? Obloha byla ještě zatažená a nad námi se táhla mírně viditelná bílá mlha. Zastavili jsme přímo u pláže, po které pobíhalo pár dětí, co sbíralo mušle. Vystoupila jsem vykuleně z auta a ovál mě studený ranní vítr.

¨
Šaty Anastasie lítali kolem celýho jejího těla a musela si je mírně přidržovat. Druhou rukou se držela za své blonďaté vlasy a rozběhla se směrem k moři. "Najdu místo na piknik" rozuměla jsem jí. Pak se za ní rozběhli obě dvě sestry i s jejími rodiči. Já tam zůstala stát a jen jsem to vše pozorovala. Takový scény znám z filmů. Lítali nad námi racci a kousek ode mě šplouchalo moře. Mohlo být tak deset hodin ráno. Stála jsem tam tak dlouho, že pro mě musela přijít Apolline a vyrušila mě z mýho pozorování. Nastavila přede mě ruku, otevřela jí a ukázala mi velkou našedlou mušli, kterou našla. Řekla jsem, že je krásná a následovala jsem jí směrem k místu, který Anastasia vybrala pro naší snídani.

Když se zamilujete, není cesta zpátky

9. července 2012 v 13:13 | K.W. |  O životě

Jak mi jednou řekl, že mi změní život, tak to taky udělal. Přijel za mnou včera a já mu šla ukázat barák... potom jsme šli do tesca, kde měl roztomile strach, že mu neprodají piva, tak jsem čapla košík a udělala to sama. Srabík :). Už když jsme vycházeli z obchodu, viděli jsme ty hnusný mraky před náma, ale bylo nám to jedno, odvedla jsem ho na moje oblíbený místo na skále, kde se mi potvrdilo, že má strach z výšek a sedli jsme si dál... načli pivo a já ho srkala takovou dobu, že na mě musel čekat s dalším. Pozorovali jsme ty mraky a smáli se každýmu blesku a hromu, který se ozval. "Vadí ti, když zmokneme?" zeptala jsem se. Odpověděl, že ne a tak jsme tam jak trubky seděli a čekali až se to přes nás přenese.

Už při první větvičce, která na něj spadla ze stromu jsem začala malinko panikařit. :D Po chvíli začalo hrozně lejt a já tam tak vedle něj seděla a smála se, snažila se to vydržet. Když už se do mě dala zima, přitiskla jsem se k němu a schoulila se pod jeho ruce. Pořád lilo a já se u něj zahřívala, pak už se to ale nedalo vydržet a stoupla jsem si s návrhem běžet k nám domů, byl sice daleko, ale zdál se to jako nejlepší nápad. Běželi jsme lesem a cestičkama, kde jsme bloudili a když jsme konečně našli cestu ven, zaběhli jsme se schovat do jednoho vchodu. Promrzlí až na kost, mokrý na ždímání, špinavý a udejchaný. Otočila jsem se k němu a začala se smát, on taky. Stála jsem tam v jeho obětí a pozorovala déšť. Chtěla jsem, aby už přestal a mohla jsem ho doma usušit. Pořád jsme tam stáli a detaily dopisovat nebudu..:P

Když už konečně přestalo pršet, šli jsme k nám domů, kde jsem měla šílenej bordel a s ničím takovým jsem nepočítala. Vyndala jsem dva ručníky a jeden mu podala. Trochu jsme se otřeli, ale stejně to nepomohlo, napadl mě fén. Vyndala jsem ho ze skříně, zapla ho a fénovala jsem mu oblečení... liboval si, jak je to příjemný :D. Pak chtěl ale usušit i on mě a tak jsme se hádali a mířili ho jeden na druhýho:). Zavřela jsem fén zpátky do skříně a odvedla ho do pokoje, kde jsem pod nás na postel dala ručník a sedli jsme si s mým návrhem, že se podívám na noťas na počasí...

...

...i když vím, že ty tři tečky můžou vyznít úchylně, musela jsem je napsat. Vše skončilo mokře, se smíchem a tím, že jsem se toho dne (včera) zamilovala.

Po jeho odjezdu jsem se převlíkla do suchýho a on pěkně ve vlaku vyseděl pod sebou mokrý místo z jeho mokrejch kalhot. :D Ten den bych si zopakovala klidně tisíckrát... a taky že se opakovat bude, ale to už v něm nebudem hrát roli my dva jako zmoklý slepice, ale úplně někdo jinej. :)

Tajemství malé devítileté Klárky

9. července 2012 v 9:00 | K.W. |  Mým Srdcem

Vždycky jsem věděla, že jsem jiná, ale že až tak? Včera večer při vyklízení a stěhování, jsem našla deník, kterej jsem si psala v 9 letech. Jenže deník, se ukázal jako skoro vůbec žádný deník, občas jsem tam teda napsala, jak jsem pyšná, že jsem dostala jedničku ve škole, nebo co jsem dělala přes den, ale docela mě zaujalo něco jinýho, ani si na to moc nepamatuju. Našla jsem tam stránku, kde jsem nakreslila misku plnou vnitřností, nic víc, jen tohle přes celej papír. Otočila jsem další stránku a tam byla jen rozpatlaná tráva - pod ní nápis "čerstvá tráva". Na třetí až desátý stránce jsou namalovaný hory, úplně všude a fakt nevím proč, protože jsem k nim nikdy žádnej vztah neměla... no a nazávěr bych vám chtěla prozradit asi tohle: našla jsem tam napsaný horoskopy- vymýšlela jsem si je, úplně se vším všudy, pořádně dlouhý. A teď mi řekněte, máte tohle někdo ve svým deníku? :D Co se o sobě ještě nedozvím...
....

Při vyklízení stolu jsem našla dopisy a pohled od moře od bývalýho... od mý dá se říct první lásky. Roční vztah, na který se nezapomíná. Není to dávno, loni odjel do Chorvatska a poslal mi tenkrát pohled, že si tam někdy zajedeme spolu... do těch dopisů jsem se radši nezačetla, protože vím, co v nich je, znám je skoro naspaměť a ikdyž už jsme se rozešli před půl rokem, nemám na to sílu. Zvláštní. Povídáme si úplně normálně, upřímně mu přeju jeho nový lásky, jsme kamarádi, ale na dopisy odvahu nemám. V těch je něco víc... nevyhodím je. Mám je zabalený v krabici, připravené ke stěhování, přeci jen, jsou to vzpomínky na úžasný chvíle mýho života.

A bojím se kouknout do jiných míst v pokoji... věcí se vzpomínkama se to tu jen hemží.

PS: Ten song na začátku je jeden z mých nejoblíbenějších....