Červenec 2012

Apple iPad - láska na první dotek

31. července 2012 v 19:43 | K.W. |  Názory

Berte to jako recenzi, nebo článek na téma týdne - genialita, nebo klasickej můj výlev, jak chcete, ale řeknu vám jedno - jakmile jsem tuhle věcičku dala do ruky, přilepila jsem se k ní jako magnet. Pořádně silnej.

Není jediná věc, která by mi vadila. Úžasný ovládání, luxusní design, lehká váha, skvělej radar na počasí, foťák... Genialita sama o sobě. Kdo tuhle drahou věcičku vlastní, musí souhlasit. Lepší hračku vymyslet nemohli.

V jednu chvíli, když přijeli příbuzný a objevili ho, bála jsem se, že veškerá komunikace půjde do háje a budeme celý den sedět jen u toho. Bát jsem se ani nemusela. V ruce to vždy jeden z nás měl, ale buď studoval počasí, nebo otevřel novinky a četl co se kde děje - hned jsme měli o čem mluvit.

Tady v tom směru mě človíčci od tohohle ovoce pěkně překvapili.

Hned se ale jeden můj kámoš vybarvil jako hater a parádně mi apple zkritizoval. Prý nemá rád tu značku, a hlavně to, jak jsou lidi, kteří ho vlastní, arogantní. No, ono jako by ta věc tu aroganci vyvolala. Něco na tom bude. Ale já si do něj nenechám kecat.

No jo, jsem prostě na jablíčka. A jaký máte na něj názor vy?

Vaření pro mou drahou polovičku

31. července 2012 v 18:57 | K.W. |  O životě
Něco vám povím. Nikdy mě nenapadlo, že svýmu příteli začnu vařit. Neumím to. Vlastně jsem si vždycky říkala, že si musím hledat jen kluka, co vařit umí, jinak umřu hlady. Jenže jsem začala pracovat jako pomocná ruka v kuchyni a takovýto "přines, podej, zamíchej" se změnilo v "pusť mě k tomu, chci to udělat sama, chci vařit". No a moje přání - najít si kluka, co umí vařit se jak jinak nesplnilo. Mám antitalenta, kterýho se bojí i špagety. :D

Dnes jsem si prostě stoupla k novýmu indukčnímu dotykovýmu vařiči a čuměla na něj, že "jak se to vlastně zapíná". Pak se najednou vše rozsvítilo, něco jsem tam namačkala a hodila tam pánev. Udělala jsem maso a pak zeleninu a ochutila to vše jen tím nejlepším co jsem kde našla. Jo, i můj drahý táta mi pomohl, to musím přiznat.

Jedno se uvidí zejtra. Za prvé - jak to bude drahýmu chutnat. Za druhé - jaká bude odměna. ;)


Oblečení - inspirace

31. července 2012 v 16:53 | K.W. |  Móda
Jo, zítra dostanu výplatu, tak jsem se poohlížela co tak frčí, co si koupím a poskládala jsem tyhle kombinace. Hned bych si je vzala na sebe. Co vy? Líbí se vám?


Maličká paní Géniuska

31. července 2012 v 9:33 | K.W. |  Názory

Někdo je chytrý, někdo blbý, ale všichni jsme geniální. Jako třeba já.

Mimořádně dobrý, vynikající. Nebudu to teď brát nějak historicky, celosvětově, nebudu pátrat po tom, jaký člověk co vymyslel a jestli to vážně byl génius, já to přenesu na nás obyčejný lidi, protože i my v sobě skrýváme genialitu. Každý je mimořádně v něčem dobrý. Já třeba v přemlouvání, usmiřování, a v tvrdohlavosti. Tak si i ty přiznej svou genialitu. :P

Občas něco vymyslím, udělám něco po svém, jinak než ostatní a pak si vduchu řeknu tu ohranou frázi "jsem geniální", a já vážně jsem, protože kdybych nebyla, vůbec by ze mě tahle věta nevypadla. Že samochvála smrdí? Šíleně moc věcí smrdí daleko víc. Tohle je hodně malej a přijatelnej smrádek, souhlasíte se mnou. Určitě ;).

Taky se často nazýváte géniem, mám převelikou pravdu a tahle forma pochvaly je vlastně lék, když tě někdo takhle chválí a nemyslí to ironicky (což se u mě taky často stává) určitě ti to zvedne tvou méněcennou náladu, změní to tvůj pocit, že si budižkničemu. Malá krátká jednoduchá fráze. A právě o takových frázích je celý náš život. Protože i málo může mít sebevětší význam. Méně znamená více. Takže mluv a tyhle fráze co máš na srdci, pošli dál i na ten tvůj pohyblivej orgán v puse, jazyk. Ale já, jako brigádnice v kuchyni vím, že "méně znamená více" se nesmí přehánět v kuchyni. Pamatuju, jak šéf chodil nad kastrolama, sypal do nich koření a vše co tam patří a pobrukoval si méně znamená více, nevím, kdyby to takhle dělal tak si asi moc nepochutnáte. Málo soli, málo pepře... a jeho genialita ve vaření je včooudu.

Já jsem maličká paní geniálnice v hodně věcech. Přiznám se tu, že často toužím po tom být geniální v určitých oblastech... a taky se o to snažím. Jednou bych chtěla psát a popisovat stovky a tisíce papírů i virtuálních papírů denně, přendavat názory do psanýho textu a nechat je stát se zajímavými pro hromadu lidí. Vím, že k tomu mám několik světelnejch let daleko, ale v mým noťasu se topí miliontisíc786345 článků, kousanců z článků, povídek a kravinových hororů a krimi a podobných blábol, který nezveřejním, protože si na nich pouze a jen trénuju styl psaní. Kde kam ve větě dávat spoustu synonym, kterou větu naopak nechat krátkou, stručnou a jasnou....atak stopadesátkrát dále. A cítím se jako jednou malá budoucí géniuska, která písmenkami zamoří celý svět. Těš se! :D

Nový domov

28. července 2012 v 8:41 | K.W. |  O životě

Šéf mě přivezl před náš nový barák asi v půl 11, vystoupila jsem, rozloučila se a šla po příjezdový cestě k mýmu novýmu domovu. U dveří venku stál táta, čekal na mě, vyhlížel mě,.. pustil mě dovnitř se slovy "vítej doma". Začala jsem se hrozně smát. Měla jsem pocit, jako by proti mě měli přijít cizí, nebo polociczí lidé a já je měla pozdravit se slovy "dobrý den"... prostě jsem se cítila jako někde na návštěvě. Mě ale přivítala moje rodina a já pořád tikala očima po kuchyni, obrovským obejváku, úžasný zateplený podlaze... a hodněmoc krabic.

Mamka mi řekla co a jak, neodpustila si poznámky typu "tady tohle nemůžeš!" nebo "mazej si uklidit z koupelny ty rozházený sponky po umyvadle" a já jí vesele ignorovala a šla si užít novej obrovskej sprchovej kout. Jako nějakej moderní hotel, opakovala jsem si pořád dokola. Přeci jen jsem bydlela plus mínus 14 let ve starým a malým bytě... A teď ze dne na den spím v baráku. V našem baráku.

Ráno jsem se vzbudila a zase se začala hrozně smát. Nejde vysvětlit proč. :D Vstala jsem z postele, koukala zas jak na cizí místnost a otevřela okno. Neviděla jsem tam malý uječený děti, lidi s uštěkanými psy, ani pajdající babči. Užila jsem si ten obrovský klid. Soukromí. Žádnej blbej štěkot. No, zatím ještě sousedi psa nemaj. A jestli si pořídí nějakýho malýho ukvíkanýho jezevčíka, pak se stěhuju znovu pryč, fakt. :D Takže k babče nebo k mladýmu, nic víc mě nenapadá. :D

Vešla jsem do obejvákuskuchyní, rodiče tu nebyli, odjeli nakupovat, na stole mi nechali snídani, kteru jsem si vzala ven na terasu a užívala si tenhle snídaňovej venkovní rituál, kterej teď budu provozovat každej den! Miluju naší velkou zahradu. Zatím bezbazénovou, bez zvířete,...

Udělala bych aspoň jednu jedinou fotku, ale zaprvý - nevím, kde mám foťák, je někde v krabici a za druhý - všude jsou ty krabice, moc by to nebyl hezkej pohled, takže vlastně krabice jsou problémem číslo jedna - hodně velká jedna. Anebo že bych šla najít ten foťák? Ať udělám konečně článek se vším šudy?


Somewhere Only We Know. Svatba

26. července 2012 v 14:23 | K.W. |  Mým Srdcem
Víte, jak si lidé v mládí vybírají jména svých jednou budoucích dětí, jejich počet, písničku na pohřeb atakdále... Tak já o tomhle přemýšlím taky. Hrozně moc bych chtěla jednu věc. Písničku na mou snad někdy budoucí svatvu.

Závist

24. července 2012 v 13:00 | K.W. |  Názory
Zjistila jsem, že za posledních pár dní mi asi tak 7 lidí řeklo, že mi závidí. Jak lidi na blogu, tak kámoši. Buď prý můj "harmonický" vztah s mým přítelem, nebo to, že se stěhuju do novýho baráku se zahradou, nebo mojí dobrou brigádu se skvělou společností.

Je pravda, že je tohle asi jedno z mých nejpovedenějších období, ale jak se říká, vše má svý dvě strany. Dobrou a špatnou... vše má na světě svůj protiklad a nic není pořád stoprocentní.

Já tu třeba ztratila pár kámošů. Jednoho proto, že se stěhuje do Prahy, a zbytek ani nevím kvůli čemu. Jediný, co je na tom zvláštní je to, že se mnou přestali komunikovat hned po tom, co jsem se dala s mým klukem dohromady. Stěžovala jsem si zrovna včera kámošovi, že nechápu proč to tak je... odpověděl mi na to "tak už to bývá"... Ale co? Najdu si kluka a přestanou se se mnou někteří bavit? No co to je? Prej závist, zas a jen závist. To až teď zjistím, že za moc nestáli.

Neříkám, že je to nějakej hroznej pocit, když mi ostatní závidí. Vlastně to je celkem fajn, jsem šťastná, že mi vše vyšlo a mám hodně věcí, po kterých jsem kdy toužila. Ale je tu zas ale. Ta opačná strana, jak už jsem o ní říkala.

A já jsem na tý horský dráze celkem vysoko. Už několik týdnů. Kéž by byla nekonečná a já nikdy nesjela zase níž a níž...

Nezáviďte mi. Každýho život je krásnej, jen né pořád.

Povídá si tak červenec se srpnem...

24. července 2012 v 9:24 | K.W. |  O životě
(fotka z mýho starýho pokoje, ze včera, kde už nemám nic po zdech,
žádnej nábytek, nojo, prakticky už mám skoro celej pokoj přestěhovanej.
Až na postel a mě. Pryyč z tohodle ošklivýho bytu.)

Včera na mě slunce vysvítilo pěkný opálení. K večeru to vypadalo spíš na obrovský spálení. Že by konečně první letní dny za tenhle měsíc? Nebo jsem je začátkem července nevnímala, jak jsem měla práce až nad hlavu?

Červenec.
Chodím bosími nohami po zahradě, vyhýbám se stínu a po cestě utrhávám jahody, kterejch už fakt moc není. Slunce, jen hezky do mě, nechci být bílá, už ne - říkám si a lehám si do trávy, kde se snažím usnout. Mervomocí se chci probudit spálená! To spálení se přece po nějaký době sbarví do hněda ne? Vždycky jsem to tak měla. Neusla jsem. Ale výdrž jsem měla. Na slunci jsem ležela celkem asi 3 hodiny a milovala jsem svou babču za to, že mi během toho opalování přinesla vychlazený pivo. Díky baby. Tak takhle si představuju léto. Jako rozškvařená červená jahůdka, co se mervomocí snaží vydržet v trávě na slunci a pije vychlazenej staropramen. Ahoj deštivým dnům. I like summer like this.

Práce. Tenhle měsíc to teda vůbec nevychází, co se týče jedný věci. Můj milovanej má brigádu od rána do cca 3 odpoledne. A já? Nejčastěji chodím do práce od 4 odpoledne do 10 večer. Jo, vážně na sebe máme kopec času. Šíleně velkej. Tak moc mi chybí... Tenhle měsíc mi ho přičaroval a snaží se i o to, abysme spolu nebyli. Díky pane červenec, tohle nám teda fakt vychází. Počkej, srpen ti nakope zadek a já se od něj nehnu.

Povídám si s měsícem, za to určitě může to včerejší slunce pařící na můj mozek. A to se smíchalo s dnešním "tématem týdne".

"Hej červenče, já budu o hodně lepší!" říká srpen.


Na závěr bych jen chtěla říct jedný mojí stálý návštěvnici blogu, že mi vážně udělala radost. Závislačka sem chodí každej den. Někdy s ní vážně musím zajít na kafe. Stěhuje se k nám na intr... Ahoooj! Zdravím. :D

Stěhování. Konečná se blíží

23. července 2012 v 9:41 | K.W. |  O životě

Slunit se, slunit se, slunit se. Dneska by měli prostě všichni vypnout ten podělanej fejs a vypadnout ven. Dnes si chci splnit jedno přání :D Usnout na slunci a zbudit se za pár hodin hnědá. To se mi zatím ještě nikdy nepovedlo, tak prosím - dnes! Pojistím to tím, že si nedám žádný kafe.

Blíží se to. Nejdýl v sobotu už budu spát v novým baráku, v novým pokoji a vím, že tu noc neusnu. Včera jsem si vytvářela paletku barev, ve kterých chci mít pokoj.

plus bílá, ta tam je taky.

V těhlech barvách chci zeď, povlečení na peřinu a polštáře, poličky, a doplňky na to...prostě všechno. Mám tmavě hnědou podlahu,... Chci mít prostě čokoládovej pokoj. Dozvěděla jsem se, že mi naši nekoupí zrcadlo, tak si musím nějaký obrovský vybrat sama. Musím ho v novým pokoji mít.

To stěhování je úmorný. Žijeme tu už jen se čtyřmi hrnky, pár oblečením, s prázdnými skříněmi, nic tu není. Dnes táta odveze stoly, zítra skříně, nakonec postele. Ještě si tenhle týden musím vybrat světlo.

Ještě pár dní a naplní se můj sen. Moje přání - mít pokoj sama pro sebe, barák,... zahradu.

akjrfwe miluj svou práci

22. července 2012 v 21:09 | K.W. |  O životě
Kruci, snad ještě nikdy jsem nepsala článek napitá...malinko opilá, neo trošku víc? Všechno je jednou poprvý a já se na ty písmenka na klávesnici vážně soustředím. Jsem profík. Pořád jsem si stěžovala na svou brigádu. Jak je málo placená a nadřu se tam. Ale jakmile jsem si to začala rozebírat víc, všimla jsem si, jako například dneska, že jí miluju čím dál tim víc. Jo, tu brigádu.


Od 3 hodin nešli do kuchyně žádný objednávky, tak jsme si s klukama sedli ke stolu a kecali. Začalla jsem žadonit o jednu hru. Jmenuje se "platím,neplatím" a já jí s nima mervomocí chtěla hrát. Napsali jsme na účtenky "ne" čtyřikrát a "ano" jednou. Složili jsme je a hodili do kyblíčku. Hráli 2 kuchaři, 2 číšnice a já. 5 lístěčků. Jedno ano. Losovali jsme a jeden kuchař - A- si vytáhnul ano. Skákala jsem až do stropu a hulákala "NEPLATÍM". Všichni jsme se smáli a začali jsme pít první várku piv, kterou platil A. Kopla jsem do sebe to první pivo a culila se na ostatní, "O" začal všechny přemlouvat, ať hrajem znovu a dáme další kolo. Pořád dokola jsem opakovala, že ssebou mám jen kilo a všichni přikivovali, že se mi to do stovky vejde. Jelo se teda další kolo. Vzala jsem si lísteček do ruky a otevřela ho.

...

"Ne"!! uviděla jsem a všem to ukázala. Už do mě před tím ryli, že prohraju. A ne, měla jsem štěstí. Kopla jsem do sebe další pivo. Byla jsem za tu rychlost pochválena. Nazvaná alkoholikem.

Hodiny ubíhaly a já si libovala, jakou mám úžasnou brigádu. Šéf nikde a já do sebe kopu piva, okolo mě kuchaříci. Po třetím kole jsem opět neprohrála. Piva platila opět číšnice "B", která už účast v dalším kole vzdala. Oproti tomu my ostatní sme se hrnuli do dalšího. Kolem půl šestý jsem se vymotala z práce s tím, že už tam vážně pro mě práce není a kdyby se to dozvěděl šéf, zastřelí mě. Ještě jsem smutně stála mezi kuchyní a venkem a pozorovala kluky jak vaří...

Odcházela jsem s tím, že jsem s touhle prací vážně spokojená. Snažila jsem se jít rovně a moc přehnaně se neusmívat na kolemjdoucí. A zítra si užiju zasloužený volno.