Červen 2012

Vadilo by ti...?

29. června 2012 v 16:46 | K.W. |  Mým Srdcem
________________________________________________________________________________________________________________

________________________________________________________________________________________________________________

Seděl opřený o zídku a za jejím stínem pařilo slunce. Hlavou jsem ležela na jeho natažených nohách a dívala se do stromů a trávy, která nás obklopovala. Bylo mi takhle příjemně. Cítila jsem se v bezpečí a měla jsem klid na přemýšlení. Mozek jsem se snažila odlehčit od přebytečných myšlenek, na ty přišel čas zas jindy. Myslela jsem na to, jak mi k normálnímu, dobře strávenýmu životu stačí jen pár lidí kolem sebe. Jaký by to asi bylo, kdybychom si mohli vybrat, koho mít u sebe a ten zbytek vymazat? Přesně jako hudbu v přehrávači. Nic víc mě nebrzdí tak jako otravní, hloupý a nesnesitelný lidi kolem mě.


Otočila jsem se na záda a zadívala se do nebe. "Vadilo by ti žít celej svůj život jen vedle jedný osoby?"

"Časem bych tě zabil." Řekl. Otočila jsem se, abych ho viděla.

"A myslím to vážně." Zatvářil se vážně se zakrýváním smíchu.

"Dobře, nemyslela jsem zrovna sebe. Kdyby sis mohl vybrat? A třeba i víc lidí?"

"Povolila by si mi průběžný promazávání? A nabírání novýho zboží?" Zasmál se.


Nebral nic vážně a tak jsem neodpovídala. Vím, že mám zbytečný otázky. Ale taky vím, že mi prostě pořád volně běhají hlavou. Donutila jsem se na tu myšlenku zapomenout a otočila jsem se zpátky na bok. Uslyšela jsem nad sebou tichý zachechtnutí.


"A tobě by to nevadilo?" smál se.

"Zapomeň na to. Blbá otázka." Vstala jsem a otočila jsem se k němu zády.


Slyšela jsem, jak vstal taky. Když byl těsně blízko mě, obejmul mě kolem ramen. "Vybírám si tě, soubore, klikám na play a slibuju ti, že jen tak na delete nenajedu." Řekl a dýchal mi při tom na krk. Ovál mě příjemný vítr a na chvíli jsem neumírala vedrem. Zavřela jsem oči a mlčela. Slova byly zbytečný, moc dobře věděl, na co myslím a jak se cítím. Oba jsme věděli, že nám je spolu dobře.

Po chvíli se vrátil zpátky k zídce a vytáhl z tašky čokoládu, kterou rozbalil a dal se do smíchu. Došla jsem k němu a všimla si toho rozteklýho čehosi na fialovém obalu. "Myslím, že můj absťák budu muset zajíst jinou sladkostí." Přitiskl si mě k sobě a už se tiskl k mým rtům, stejně horkým od slunce, jako byla čokoláda…

"Nevadilo by mi, žít jen s jednou osobou. Ne - v tuhle chvíli." Běželo mi hlavou...

První fotka do soutěže

24. června 2012 v 20:27 | K.W.
Do soutěže o knížku Hunger Games se zapojila první slečna. Její fotku tu ráda zveřejním i s jejím popisem.

"Někdy je dobré dát si čas na nové začátky."

Míša Aulická

Navštivte její BLOG: www.sweet-innocent-things.blog.cz



I vy se můžete zapojit, stačí na blogu nahoře kliknout na tu velkou ikonu "SOUTĚŽ..." a dozvíte se bližší info.

Kašlat na překážky...

23. června 2012 v 22:15 | K.W. |  Mým Srdcem

532831_406331326069204_2044021191_n_large

Sedím na židli v kuchyni, z ostrouhané ruky mi teče hnis a nevím co s tím. Patlám na to různé mastičky, krémy, ale odstrouhaná kůže ne a ne se vrátit do normálu. Příjde vám to nechutný? A to se na to ještě nemusíte dívat. Jsem podrážděná, ikdyž bych neměla být. Vlastně mi vše vychází. Dostala jsem od rodičů novej noťas a začala se s nima víc bavit, získala jsem brigádu - šéf mi volal na mobil s velkou prosbou, že mě potřebuje. A když mě někdo potřebuje? Toho si cením. Ještě, když potřebuje moje ruce, aby mu pomáhali s vařením. Mě - obrovskému antitalentovi na krájení, strouhání, míchání, ochucování, hledání... Tak moc jsem se snažila, až jsem přišla domů ostrouhaná.

Sobota večer a já bych nejradši šla ven. Ale né jen tak někam. Né do tohohle stupidního města. Někam, kde mě nikdo nezná, někam, kde budu já, ulice, domy, cizí lidi, pivo v ruce, hudba a teplo. Možná ještě nějaký člověk se mnou, kdo v týhle době chce trávit sobotní večer alone? Přesto dřepím doma, chystám se spustit nějaký film, pobrečet si u něj, nebo si u něj představovat mě s někým - klasický pubertální výlevy.

Ze stolu na mě čumí skleněná miska plná rozmíchaných jahod s cukrem a myslím, že se po ní brzo vrhnu. Chtěla jsem strávit víkend s ním a místo toho jen nicnedělám a jím. A ono se to dokonce i rýmuje.

Projíždím fotky měst a různých míst, cestuju tam myšlenkami, představuju si tam sebe, procházím těmi ulicemi, nebo se vyhřívám na pláži u moře. Skoro každý tam o prázdninách jede/letí, jen já budu tady. Rukama mi propadává suchý písek a pozoruji růžovo-fialovou oblohu od slunce, zapadajícího za hory. Vlny moře mi šplouchají přes nohy a já se jen tak povaluji na pláži. Vyjde mi příští rok tak brigáda u moře? Zase cestuju do budoucnosti?

Proč se doháje nevěnuju přítomnosti. Proč se prostě neseberu a neodjedu tam, kam chci. Vím, kam bych jela, ale stojí před tím tolik překážek. Závidím lidem, co se bezmyšlenkovitě dovedou do něčeho vrhnout. Vstát a jít někam, kašlat na překážky... po cestě je přelízt.

Myšlenkami jinde

22. června 2012 v 19:17 | K.W. |  O životě

8723_71c9_large

Zjistila jsem, že jsem profík v pojídání jídla o hodinách ve škole. Moje pohyby rukou, kdy skrývám bebe sušenku, tvoří svůj taneček a já jím téměř neviditelně, přesto se mi kouká do očí učitel chemie a nic netuší.

Rohlíky s máslem přirovnává k chemickým reakcím. Na tabuli visí rovnice, která tvoří čísla, písmena a mě absolutně nic neříkají.


Bebe už mi dochází a já se sápu po vodě. Tu pít díky bohu můžeme. Chci domů, stále si opakuju a čísla na hodinách se nemění. Zastavil se čas?

Nikdo tu nic nedělá, třídy jsou na exkurzích a my se buď díváme na film, nebo máme chemii. Šla bych domů, ale během roku jsem si hákováním nadělala tolik hodin, že už mi nesmí přibýt ani jedna navíc. Jo, jen dnes, když mě můj milý společník osvobodil z první hodiny a strávila jsem s ním krásnou hodinku u jordánu. O prázdninách jich bude víc, máme domluvený. Čteš si to? Si rád, že jsi v mým článku? :D Vím, že jsem čas od času chodíš...

Je to hrozný. Celý půlrok scháním brigádu a když jí konečně mám, nejradši bych místo ní byla někde jinde. Bechyně je zabitá. Celý tohle město, ale stejně to je jen tím, že tu nejsou ti správní lidi. Ten správnej člověk. Lidi se tu mlátí, nudí se, dělaj problémy, kouří trávu a chlastaj... Neříkám, že proti tomu poslednímu něco mám, ale umím se s člověkem bavit i střízlivá. Narozdíl od nich. Ještě, že skoro celý rok trávím v Táboře. Ale co prázdniny? Jak to tu zvládnu? Vím jak... :) A neskazím si je jen tím, že se nepřiblížím k moři... Doháje, vždyť my se budeme za pár týdnů stěhovat do krásnýho novýho baráku. :) Jedny prázdky bez moře přežiju...

Přísahám, že budu mluvit pravdu

21. června 2012 v 18:07 | K.W. |  O životě
Jednoho dne navštívím "doktora" a po pár měsících jsem předvolaná k soudu. Stalo se to už v lednu. To jsem navštívila doktorku, která se později ukázala jako falešná. Pak se jen lidi ptaj - "to si nepoznala?" Nepoznala. Chovala se profesionálně, ordinaci měla plně vybavenou vším potřebným, měla toho hodně nastudováno. Nechtěla lidem ublížit, jen chtěla začít žít nový život. Problém je v tom, že se nějaká ta pravidla dodržovat musí a studování bez nějakýho papíru prostě nestačí. Přišlo se jí na to a já dnes v 8 hodin stála u soudu, s vyklepaným hlasem a s ní v poutech za zády.

Do jednací síně jí doprovodili 2 policisté, posadili jí na židli přímo přede mě. Vše se mi vrátilo, ten den, kdy mě prohlížela nekvalifikovaná doktorka, přesto toho hodně věděla. Všichni vypadají mile. Jak soudní znalec, tak její právník. Soudce se na mě usmíval a pomáhal mi to tam nějak přežít. Jinak na mě vše působilo nepříjemně. Soudní síň vypadala přesně tak, jak jí často vidím v televizi, uprostřed mikrofon, po stranách právnící a vedle soudce ženská, co vše zapisuje. Sedím vedle táty a projíždím celou tu atmosféru, která ve mě vzbuzuje obrovský respekt ke všem těm lidem, co tam kolem mě jsou. Takových policistů? A to nemluvím o prohlídce při vstupu, jestli náhodou nemám zbraň.

Nervozně poslouchám úvodní slova soudce, který mluví tak potichu, že ho skoro neslyším. Používá klasické věty typu: "Jste povinni mluvit pravdu a jakékoliv popření může být použité proti vám." Když s jeho slovy nahlas souhlasíme, předvolává si k sobě první svědkyni, nějakou pani, zatímco mě prosí, abych šla prozatím ven. Policista mi otevírá dveře a mírně se na mě usměje, jako by mi naznačoval, ať se uklidním. Posadím se na chotbě a čekám, doufám, že už mě každou chvíli zavolají, protože by to znamenalo, že to netrvá tak dlouho.

Asi po čtvrt hodině jsem přivolaná. Postavím se k mikrofonu a všichni se na mě dívají. Nutím se zůstat vklidu, přece jsem jen svědek, tak proč se doháje tak bojím?

O mém svědectví nic říkat nebudu. Celkově mám zakázáno se vyjadřovat o tom, co vlastně udělala. Chci jen říct, že už bych tam nejradši v červenci znovu nešla. Byla to má první zkušenost se soudem a doufám, že už se k ničemu dalšímu nepřimotám.

Vyrážím ze dveří okresního soudu, táta mě chytá kolem ramene a říká, že jsem to zvládla dobře a řekla jsem přesně to, co jsem říct měla. Nasedáme do auta a já jsem ráda, že už tu obrovskou budovu míjíme, už z těch mříží jde strach. Nechtěla bych být na jejím místě. Vím, že bych to psychicky nezvládla, koukněte se na mě, i při svěděctví jsem podělaná strachy.

Byla v pasti, která jí umyla zadarmo

19. června 2012 v 19:44 | K.W. |  O životě

Na téma týdne - cestování - přilítávám i dnes s pár vzpomínkami z úžasný Francie. Pro začátek vám musím říct o jednom vtipným záchodovým zážitku. :D

Po nakupování a šmejdění po francouzských obchůdcích v jednom malém městě poblíž hranic s Německem, jsme vyrazily s holkama najít záchod. Ta záchodová kabinka u obrovskýho parkoviště se stala poslední možností kam zajít. Po vhození jednoho eura se otevřeli dveře a tak jsme se chtěly vystřídat všechny jen za to jedno euro. Kámoška tedy nechala přiotevřené dveře a po ní jsem tam šla já. Dveře držela a bránila, aby mě někdo neviděl. Když šla na záchod poslední z nás, za ní jsme už dveře zavřely, protože už po ní nikdo nešel. To, co se ale stalo potom, nás předem nenapadlo. Ale mělo.

Z kabinky se po pár sekundách ozvala tekoucí spuštěná voda, později Áji výkřik a následující nekonečné ječení smíchané s jejím smíchem.

"Otevřete to nějak!" Začala volat.
"Dostaňte mě ocud!!" Panikařila.

Záchod měl jakési pozáchodové mytí celé kabinky po tom, co se zavřou dveře.

Bezmocně jsme se snažily najít nějaký tlačítko na otevření, nebo aspoň zastavení tý spršky. Doprovázel nás hluboký, skoro hysterický smích. Kolemjdoucí nás míjeli s rukou u pusy, kterou potlačovali smích, nektěří se jen divili, druzí si ťukali na hlavu. Určitě promáčená a napěněná Ája bez přestání plácala na dveře a vřískala. Sprcha zdarma ne a ne přestat. Druhá kámoška, která stála vedle mě, se držela za mou ruku a snažila se smíchy nespadnout na zem. Po chvíli vše utichlo. Jak Áji hlas, tak stříkající voda.

Nikdy nezapomenu na její výraz po otevření dveří po tom, co jsme tam hodily další euro. Zmoklá až na kost s obrovským štěstím v očích, vyběhla ven a se smíchem si odhrnovala mokrý pramínek vlasů z obličeje. Smály jsme se ještě druhý den a já jen byla vděčná za to, že jsem tou třetí nebyla já.

A takhle to vypadá, když my tři trávíme čas ve francouzských ulicích... :D

S Pierrem ve Francii

18. června 2012 v 21:25 | K.W. |  O životě
Ráda cestuji časem. Vracím se myšlenkami do okamžiků, které jsem kdy zažila, představuju si sebe na místech, kde jsem byla, kde jsem potkala zajímavé lidi...

Vracím se do roku 2010, do mé druhé francouzské výměny, do doby, ve které jsem už měla umět francouzsky tak, abych se domluvila.

Procházela jsem ještě se třemi kamarádkami městem poblíž města Nancy, ani už nevím, jak se jmenovalo. Vysáté horkým dnem a unavené silným sluncem, jsme procházely ulicí plnou malých obchůdků s oblečením, botami a pečivem. Nakoukli jsme do pár z nich a nutně hledaly kavárnu se záchodem. Těch tu bylo nečekaně hodně. Měla přijít naše první francouzská mluvící akce a my každou kavárnu míjeli s větou "no, támhleta vypadá líp a mohlo by tam bejt míň lidí." Nechtěly jsme ukazovat svou francouzštinu před tolika lidmi. U jedné kavárny už ale přišla nouze a my konečně vtrhly dovnitř s tím, že už to dýl nevydržíme.

Kámošky utekly na záchod a já se posadila k malýmu stolku s ještě menšími židlemi. Všechno bylo tak malý a roztomilý, že jsem se toho bála dotknout. Snažila jsem se nedívat na číšníka, aby ke mně náhodou nedorazil, než se vrátí holky. Samozřejmě byl ve chvíli u mě.

(v překladu)
On: "Dobrý den, co si dáte?"
Já: "Dobrý den, prosím vás, počkáte na moje kamarádky? Jsou na záchodě."
On: "Jistě, příjdu za chvíli."

A odešel.
Oddychla jsem si, že už mám svou konverzaci za sebou a otočila jsem se směrem k barovému pultu. Číšník, strašně sympatický chlápek tak kolem 40 let - (říkejme mu třeba Pierre), se na mě mile usmál po tom, co jsem pohledem přerušila jeho šepot kamarádovi, který seděl naproti němu. Byla jsem si jistá, o čem spolu mluvili, protože jsem zaslechla slovo "cizinec." No, jak jsem tak poznala, moje francouzština ještě tak dokonalá nebude, ale co... hlavní je, že mi rozumněl.

Kavárna byla kouzelná. Měla dvoje dveře, jedny vedly z hlavní ulice a druhé z malé uličky za rohem. Pierre běhal mezi "zákazníky" - Vypadalo to, jako by všechny znal. V jednu chvíli se otevřeli ty dveře z postranní uličky a vešla dovnitř starší paní a posadila se ke kulatému stolku se dvěma židlema. Pierre už se k ní automaticky po krátké chvíli přichomítnul s hrnkem kávy a novinami, ona jen mile zvedla hlavu a poděkovala krásným "merci."

Vše tu bylo dřevěné, nebo laděné do hnédých a přírodních barev, na stěnách vysely gramofonové desky a nejrůznější fotografie lidí. Všude na odkladných místech se válely jakési dekorace, jakoby suvenýry z Pierrovo cest. Pierre probíral s jedním chlápkem s novinami cosi o nějaké akci a vzápětí přiskočil k mladé paní s otázkou "co je u vás nového?"

Holky mě vyrušily z mého pozorování a posadily se. Se smíchem se zeptaly, co jsem jim vybrala za pití. Když zjistily, že čekám na ně, mrkly na Pierra u baru. Jak jsem mohla čekat, byl ve chvíli u nás a ptal se, co si dáme. Když ze sebe kámoška začala lovit větu, v které prosí o latte, Pierre se nás zeptal, jestli jsme z Německa.

A tak to jde s námi pořád. Tady jsme za Němky, na severu Francie - v Normandii zas mojí českou řeč typli na ruštinu a v Dol, na východě od Paříže, na nás volali: "vy jste z Československa?"

To, že jsou namyšlení, bych jim ještě prominula, mají pro to důvod, ale to, že ani enví, že se jejich skorosoused jmenuje Česko? To už mi do hlavy nejde.
A to ani nemluvím o tom, že mi jeden francouz jednou říkal v překladu: "Vy v Česku máte celý rok tak -20 stupňů a trpíte tam hladem, že ano?"
To, že se ptají kolik tu máme hodin, je další věc.

O Francii bych mohla mluvit pořád. Strávila jsem tam díky svýmu francouzskýmu gymplu úžasný chvíle. Paříž je neuvěřitelně krásná a jedinečná, francouzi jsou sice namyšlení, ale starostliví a všímaví, s kouzelným smyslem pro modu a celkový vhled čehokoli. Básnit o tom můžu klidně příště, je toho tak strašně moc...

Ti páchnoucí

18. června 2012 v 16:54 | K.W. |  O životě
Poslední témata týdne na blogu mi hrozně sedí. Minule, po tom, co jsem psávala o kráse, jsem se chtěla vrhnout do jakési antikrásy a spojit jí s cestováním, protože mám zážitky, o kterých bych ráda napsala.

Každý z nás má doma televizi, rádio, nebo noviny, kde se dočte nebo vidí předpověď počasí. Řekněte mi, proč si teda nějaká ženská nemůže přihodit do tašky deodorant nebo vovňavku, kterou se navoní, aby neobtěžovala okolí, při zjištění, že má být zítra třiatřicet stupňů? Sedět vedle tohodle porušováníhigienového monstra mi vážně pěkně znechutilo cestu. Připláclá na skle jsem seděla celou cestu s šíleným pohledem a la vzduchu - nesmíš se dostat do mýho nosu a beznadějně doufala v to, že paní v nejbližší zastávce vystoupí. Jejího výpadku, který by nás všechny zachránil, jsem se nedočkala, vytáhla jsem s tašky opravený protokol z chemie a začala jsem se jím ovívat, čímš jsem ale vše ještě zhoršila a z jejího pachu se mi nemálo zatočila hlava. Rukou jsem si odkrývala spocené vypadlé pramínky vlasů z culíku a snažila se dýchat pouze a jen pusou. Nemohla si nevšimnout chování všech okolo jí. Řekněte mi, je tohleto normální?

A mohla bych pokračovat dále při stěžování si na NEexistující klimatizaci v autobuse, okýnka ve velikosti mojí ruky a jemný rýsující se pot na mém těle.

Řeknu vám jen jedno velké FUJ a tyhle vedra chci už trávit jen buď v pěkně příjemným chládku, nebo na slunci se sklenicí vody plné velkých kusů ledu.

Nebo mi bude stačit povolení, nastříkat deodorant těm upoceným a smradlavým spolucestujícím v autobuse až do krku. Zítra si ho, milá společnost COMETT, ráda vyzvednu u pana řidiče. DÍKY.

Jsem jediná, kdo má takovýhle problémy?

Ulice plné příběhů a lidských osudů

17. června 2012 v 21:19 | K.W. |  Mým Srdcem

Brouzdáš se hlučnou ulicí, míjíš různé lidi, kteří si povídají o všedních i nevšedních věcech. Míjíš budovy, ve kterých někdo zanechal kus sebe, které člověk opravil, obehnal je barevnými květinami, vtiskl do nich svůj život. Do zdí, které jsou přítomny při našich hádkách, radostných chvílích, nebo zamilovaných okamžicích. Přejdeš přes žvýkačku nalepenou na chodníku, kterou tam naštvaně hodil mladý kluk, když se pohádal se svou přítelkyní a rozbil se mu celý svět, potkáš holku, co se právě dozvěděla, že jí vzali do skvělé práce, usmívá se a ty si ráda za ní, i když jí vlastně neznáš.

Jsou dny, kdy tyhle místa a lidi vnímáš daleko víc. Přemýšlíš, jestli ti lidé mají taky takové problémy jako ty, jestli si tím někdy prošli a jestli to vyřešili. Všímáš si, co má kdo na sobě a nenápadně závidíš člověku, co má na sobě něco, po čem už tak dlouho koukáš ve výloze. Naopak v den, kdy se tenhle pouliční příběh děje v tobě, míjíš ty okolo. Lidi tě pozorují, všímají si, jak se mračíš, protože ti někdo zapomněl zavolat, nebo jak záříš a neseš si v ruce dárek od tvého nového přítele. Když vyjdeš do ulic, vše se do nich taky pohltí, promíchá se.

Zbožňuju procházení v ulicích, kde jsem ještě nikdy nebyla. Vnímám jejich krásu, tu krásu, která je možná v očích některých lidí neviditelná. Vidím jí v obyčejných věcech, v popraskané omítce starého polorozpadlého baráčku, v člověku, co sedí na zahradě a zamyšleně popíjí kafe při pohledu na lidi kolem něj, v chlapovi, co se smíchem dohání svýho dvou ročního roztomilýho syna, před tím, než padá na zem...


Most přes navždy - knížka plná krásy

17. června 2012 v 12:59 | K.W. |  Názory
"Je toho tolik, co se spolu můžeme učit! Tolik, co můžeme sdílet!

Hudbu, odvahu a pohodlí, zlost a soucit, fotografování, dávání a přijímání, pomáhání, stárnutí a způsob, jak hrát, jak se přít a vymýšlet si jak připravovat překvapení a jak konejšit, jak se oblékat a jak plakat, jak vidět za iluze, jak si vybavovat jiné životy, minulost a budoucnost, nalézat odpovědi, zkoumat a studovat, shromažďovat informace, sloužit a přispívat, poslouchat, vidět a dotýkat se, potkávat svá další já, vytvářet světy ze snů a pobývat v nich a měnit se tak."...

Knížka, která je od začátku až do konce zaplněná láskou, její hledání a nakonec objevení, zjištění, že je to opravdu to, co potřebujeme, že láska je krásná a přenese tě jak už stojí v názvu přes navždy. Záleží jen na nás, jak se k ní budeme chovat.

"Tím pravým je ten, kdo má zámek, do něhož zapadne náš klíč a klíč, který zapadne do našeho zámku. Když se cítíme dostatečně v bezpečí, abychom otevřeli své zámky, vystoupí naše pravé já a my jsme naprosto upřímně těmi, kým opravdu jsme, můžeme být milováni pro to, kým jsme, a ne proto, co předstíráme, že jsme. Každý odhaluje tu nejlepší část toho druhého. Nezáleží na tom, co se kolem nás děje. S tímto člověkem jsme v bezpečí v našem vlastním ráji. Ten pravý je ten, kdo sdílí naše nejhlubší touhy, náš smysl pro směr. Když jsme 2 balony a náš společný směr je vzhůru, je šance, že jsme našli toho pravého člověka. Ten pravý je ten, kdo uvádí život v život."

Včera jsem jí dočetla a vhrla bych se do ní klidně znovu. Nečekejte přehnaný děj, vlastně ho tam najdete jen málo, ale to, co ze sebe Bach sype za úvahy a krásný popisy své drahé polovičky a jejich lásky, je vážně úžasný.

"Vše, co tě obklopuje, tě také vede a chrání. Když jsme vášnivě posedlí něčím, co milujeme, kouzelná lavina před námi vyhlazuje cestu, přizpůsobuje pravidla, důvody, rozkoly, přenáší nás přes propasti, strachy, pochybnosti..."
...

"Jestli si chceš někoho udržet ve svém životě - NIKDY HO NEPOVAŽUJ ZA SAMOZŘEJMOST."