S Pierrem ve Francii

18. června 2012 v 21:25 | K.W. |  O životě
Ráda cestuji časem. Vracím se myšlenkami do okamžiků, které jsem kdy zažila, představuju si sebe na místech, kde jsem byla, kde jsem potkala zajímavé lidi...

Vracím se do roku 2010, do mé druhé francouzské výměny, do doby, ve které jsem už měla umět francouzsky tak, abych se domluvila.

Procházela jsem ještě se třemi kamarádkami městem poblíž města Nancy, ani už nevím, jak se jmenovalo. Vysáté horkým dnem a unavené silným sluncem, jsme procházely ulicí plnou malých obchůdků s oblečením, botami a pečivem. Nakoukli jsme do pár z nich a nutně hledaly kavárnu se záchodem. Těch tu bylo nečekaně hodně. Měla přijít naše první francouzská mluvící akce a my každou kavárnu míjeli s větou "no, támhleta vypadá líp a mohlo by tam bejt míň lidí." Nechtěly jsme ukazovat svou francouzštinu před tolika lidmi. U jedné kavárny už ale přišla nouze a my konečně vtrhly dovnitř s tím, že už to dýl nevydržíme.

Kámošky utekly na záchod a já se posadila k malýmu stolku s ještě menšími židlemi. Všechno bylo tak malý a roztomilý, že jsem se toho bála dotknout. Snažila jsem se nedívat na číšníka, aby ke mně náhodou nedorazil, než se vrátí holky. Samozřejmě byl ve chvíli u mě.

(v překladu)
On: "Dobrý den, co si dáte?"
Já: "Dobrý den, prosím vás, počkáte na moje kamarádky? Jsou na záchodě."
On: "Jistě, příjdu za chvíli."

A odešel.
Oddychla jsem si, že už mám svou konverzaci za sebou a otočila jsem se směrem k barovému pultu. Číšník, strašně sympatický chlápek tak kolem 40 let - (říkejme mu třeba Pierre), se na mě mile usmál po tom, co jsem pohledem přerušila jeho šepot kamarádovi, který seděl naproti němu. Byla jsem si jistá, o čem spolu mluvili, protože jsem zaslechla slovo "cizinec." No, jak jsem tak poznala, moje francouzština ještě tak dokonalá nebude, ale co... hlavní je, že mi rozumněl.

Kavárna byla kouzelná. Měla dvoje dveře, jedny vedly z hlavní ulice a druhé z malé uličky za rohem. Pierre běhal mezi "zákazníky" - Vypadalo to, jako by všechny znal. V jednu chvíli se otevřeli ty dveře z postranní uličky a vešla dovnitř starší paní a posadila se ke kulatému stolku se dvěma židlema. Pierre už se k ní automaticky po krátké chvíli přichomítnul s hrnkem kávy a novinami, ona jen mile zvedla hlavu a poděkovala krásným "merci."

Vše tu bylo dřevěné, nebo laděné do hnédých a přírodních barev, na stěnách vysely gramofonové desky a nejrůznější fotografie lidí. Všude na odkladných místech se válely jakési dekorace, jakoby suvenýry z Pierrovo cest. Pierre probíral s jedním chlápkem s novinami cosi o nějaké akci a vzápětí přiskočil k mladé paní s otázkou "co je u vás nového?"

Holky mě vyrušily z mého pozorování a posadily se. Se smíchem se zeptaly, co jsem jim vybrala za pití. Když zjistily, že čekám na ně, mrkly na Pierra u baru. Jak jsem mohla čekat, byl ve chvíli u nás a ptal se, co si dáme. Když ze sebe kámoška začala lovit větu, v které prosí o latte, Pierre se nás zeptal, jestli jsme z Německa.

A tak to jde s námi pořád. Tady jsme za Němky, na severu Francie - v Normandii zas mojí českou řeč typli na ruštinu a v Dol, na východě od Paříže, na nás volali: "vy jste z Československa?"

To, že jsou namyšlení, bych jim ještě prominula, mají pro to důvod, ale to, že ani enví, že se jejich skorosoused jmenuje Česko? To už mi do hlavy nejde.
A to ani nemluvím o tom, že mi jeden francouz jednou říkal v překladu: "Vy v Česku máte celý rok tak -20 stupňů a trpíte tam hladem, že ano?"
To, že se ptají kolik tu máme hodin, je další věc.

O Francii bych mohla mluvit pořád. Strávila jsem tam díky svýmu francouzskýmu gymplu úžasný chvíle. Paříž je neuvěřitelně krásná a jedinečná, francouzi jsou sice namyšlení, ale starostliví a všímaví, s kouzelným smyslem pro modu a celkový vhled čehokoli. Básnit o tom můžu klidně příště, je toho tak strašně moc...
 


Komentáře

1 Anett Anett | E-mail | Web | 18. června 2012 v 21:38 | Reagovat

ne mi tu máme mínus 30 tvl:-D,,,to je mazec

2 Lawiane Lawiane | Web | 18. června 2012 v 22:17 | Reagovat

krásný článek. Fj jsem měla čtyři roky na gymplu, ale větu s počkáním na kamarádky bych dohromady nedala. Nějak jsem se po pár měsících v prváku rozhodla, že se to učit nechci a kašlala na to. Ale k těmhle chvílím, kdy člověk poprví promluví jazykem, co se učí, v té zemi se asi vždycky vážou super zážitky. V Anglii to bylo v prváku, když jsem na zájezdu spali u rodiny - vůbec jsme jim nerozuměli, jak mleli. :D A ve Finsku jsem si prvně řekla v knihkupectví o česko-finský slovník ,co jsem tam sama nemohla najít. To bylo super, paní mi ho hned našla. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama