Přísahám, že budu mluvit pravdu

21. června 2012 v 18:07 | K.W. |  O životě
Jednoho dne navštívím "doktora" a po pár měsících jsem předvolaná k soudu. Stalo se to už v lednu. To jsem navštívila doktorku, která se později ukázala jako falešná. Pak se jen lidi ptaj - "to si nepoznala?" Nepoznala. Chovala se profesionálně, ordinaci měla plně vybavenou vším potřebným, měla toho hodně nastudováno. Nechtěla lidem ublížit, jen chtěla začít žít nový život. Problém je v tom, že se nějaká ta pravidla dodržovat musí a studování bez nějakýho papíru prostě nestačí. Přišlo se jí na to a já dnes v 8 hodin stála u soudu, s vyklepaným hlasem a s ní v poutech za zády.

Do jednací síně jí doprovodili 2 policisté, posadili jí na židli přímo přede mě. Vše se mi vrátilo, ten den, kdy mě prohlížela nekvalifikovaná doktorka, přesto toho hodně věděla. Všichni vypadají mile. Jak soudní znalec, tak její právník. Soudce se na mě usmíval a pomáhal mi to tam nějak přežít. Jinak na mě vše působilo nepříjemně. Soudní síň vypadala přesně tak, jak jí často vidím v televizi, uprostřed mikrofon, po stranách právnící a vedle soudce ženská, co vše zapisuje. Sedím vedle táty a projíždím celou tu atmosféru, která ve mě vzbuzuje obrovský respekt ke všem těm lidem, co tam kolem mě jsou. Takových policistů? A to nemluvím o prohlídce při vstupu, jestli náhodou nemám zbraň.

Nervozně poslouchám úvodní slova soudce, který mluví tak potichu, že ho skoro neslyším. Používá klasické věty typu: "Jste povinni mluvit pravdu a jakékoliv popření může být použité proti vám." Když s jeho slovy nahlas souhlasíme, předvolává si k sobě první svědkyni, nějakou pani, zatímco mě prosí, abych šla prozatím ven. Policista mi otevírá dveře a mírně se na mě usměje, jako by mi naznačoval, ať se uklidním. Posadím se na chotbě a čekám, doufám, že už mě každou chvíli zavolají, protože by to znamenalo, že to netrvá tak dlouho.

Asi po čtvrt hodině jsem přivolaná. Postavím se k mikrofonu a všichni se na mě dívají. Nutím se zůstat vklidu, přece jsem jen svědek, tak proč se doháje tak bojím?

O mém svědectví nic říkat nebudu. Celkově mám zakázáno se vyjadřovat o tom, co vlastně udělala. Chci jen říct, že už bych tam nejradši v červenci znovu nešla. Byla to má první zkušenost se soudem a doufám, že už se k ničemu dalšímu nepřimotám.

Vyrážím ze dveří okresního soudu, táta mě chytá kolem ramene a říká, že jsem to zvládla dobře a řekla jsem přesně to, co jsem říct měla. Nasedáme do auta a já jsem ráda, že už tu obrovskou budovu míjíme, už z těch mříží jde strach. Nechtěla bych být na jejím místě. Vím, že bych to psychicky nezvládla, koukněte se na mě, i při svěděctví jsem podělaná strachy.
 


Komentáře

1 Liz Dream Liz Dream | E-mail | Web | 21. června 2012 v 19:56 | Reagovat

Tohle bych nechtěla zažít. To by nikdo nechtěl zažít. Nedokážu si to představit. Hrozné je to, že několik [nevím, kolikrát si u ní byla] návštěv té lékařky dokáže udělat tohle. Jak se lehce můžeme dostat až k něčemu takovému. Pevné nervy:)x

2 Káč Káč | Web | 21. června 2012 v 22:30 | Reagovat

ty jo, to si dobrá, že si to takhle zvládla:) já bych se jim tam asi sesypala.

3 Lee Lee | Web | 22. června 2012 v 14:27 | Reagovat

ale, zvlůádla jsi to. musela to být docela nepříjemná zkušenost. Tak se aspoň pro příště budeš dáváat pozor. Když jsem to četla,šel mi mráz po zádech :))

4 kler-wonder kler-wonder | Web | 22. června 2012 v 17:55 | Reagovat

[3]:no..jestli vůbec jde dávat pozor...ona vážně vypadala jako normální doktorka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama