Červen 2012

Usmívej se dál a nepřestávej

16. června 2012 v 11:04 | K.W. |  Mým Srdcem
Výlohy a skla aut jsou od našich tváří už unavený. Zrcadla v naší nepřítomnosti zvrací. Fotoaparáty by nejradši uhly pohledem, ale nemůžou, máme je pevně ve svých rukou. Lidé touží po kráse daleko víc než jindy, nebo to zkrátka dřív nedávali tak okatě najevo. Čím krásnější jsi, tím oblíbenější - a tohle je ta hlavní věc, kterou většina chce. Žádná novinka.

Skoro každý den potkávám jednoho člověka. Většina z vás by kolem něho prošla, možná by si řekla, že je to absolutně obyčejný člověk, bez nějaké na povrch hodně viditelné krásy. Mě pokaždý donutí k úsměvu. Mě okouzlil, ve mě se díky němu něco hnulo, mám milion49548643 chutí ho jít obejmout a vychutnávat si každý jeho pohled a hlavně úsměv.


Za krásu považuji detail, který jaksi vyčnívá, je jiný a něco mě na něm přitahuje. Může to být i celek, ale pokaždý v něm nějaká část nesedí tak, jak by měla. Je to prostě něco neobyčejnýho. Ne, bez jediné chybičky, ne bez jediného zádrhele. Upřímný úsměv pulzující do očích mých přátel, výrazné oči v nenápadném obličeji, potichá nenápadná chůze mojí cholerické matky, slunce prorážející mraky, pihatý obličej bratránka, smějící se mýmu vtipu, přepečovávané vlasy mé milé kámošky, vzpomínky na nejkrásnější dny mého života s bývalým přítelem, s kterým jsem strávila rok svého života... tunel v uchu, kterým prochází zář vzdáleného slunce.

Naopak za ní nepovažuji stereotyp, cigarety v pusách rádoby krásných slečen, ušpiněné porozorpadlé paneláky tady vedle, moje zničené vlasy, které se dají do krásy pouze upravit, to ale jen po namáhavém tupírolakování..., aroganci, která se snaží převýšit ostatní, přitom efekt je obrácený.

Vyrážím zahradou k záhonům. Trhám jahody do misky, vychutnávám si horké teplo od slunce a prodírám se listím, skáčou na mě pavouci... Miska se mi začíná plnit. Přibíhá ke mně pěti letá sestřenice z Liberce, která za mnou i s rodiči včera přijela. Sápe se po misce a já už čekám, jak do sebe všechny jahody hodí, ani nikomu jinýmu nenechá. Vždy taková byla. Lakomá a s nikým se nedělila. Zařadila jsem jí do takový tý kupy rozmazlených dětí, které dirigují ostatní a musí být vše po nich. Dnes jsem jí ale viděla po půl roce. Změněnou malou holčičku, co za všechno děkuje, rozdává obětí a tancuje s úsměvem mezi lidmi. Šáhla do misky pro tři jahody a otočila se k odchodu, aby si je umyla. Než ale odešla, pohladila mě po ruce a roztomile jakoby zazpívala "děkuji, miláčku." A už si to utíkala pryč. Krásná malá princezna, co má najednou všechny kolem ráda.

Sedím na stromě s Peetou Mallarkem

10. června 2012 v 12:19 | K.W. |  O životě

Pobíhala jsem neznámým městem. Vedle mě dva další lidé co mě následovali a jako bychom něco hledali. Jo, účastníme se jakési soutěže. Musíme doběhnout na místo, které hledáme pomocí různých náznaků, které nám mají po ceste napověděť. Kdo se tam dostane nejdřív, vyhrává. Nějaká holka mě chytá za ruku a vede mě směrem ulicí, kde je nejmíň lidí. Běžíme a narazíme na nějaký hlouček lidí, kteří sedí na stromech a pozorují nás. Ptám se, jestli o tý soutěži něco neví a kudy máme jít. Ozve se příšernej zvuk, takovej ten jako když někdo umřel v "Hunger Games" pokud jste ten film viděli. Zarazím se, vzhlédnu nahoru (tak jako se Katniss podívala do nebe) a slyším hlas. "Jste vyřazeni ze hry. Může za to vaše nadměrná zvědavost, na cestu se nesmíte ptát!"... Dál už nesmyslně vylézáme na ty stromy a zjišťujeme, že to jsou stromy pro vyřazené... Sedíme tam jak pecky...

A já se pomalu probouzím ze snu. Natahuji si přes holý břicho košili, kterou jsem si při spánku skoro svlíkla a když si lehám na bok, přikrývám přes sebe peřinu. Co se mi to zdá za kraviny? Vzpomínám naštvaně na tu holku, co mě zatáhla k těm stromům, kde jsme byli vyřazeni... a proč byl ten svět ve snu zbarvený do filmu Hunger Games? Asi mě vážně zaujal a zaryl se mi do paměti. Ta holka vypadala skoro jako Katniss... nebyl na tom stromě náhodou Peeta? Vyřazený a pokreslený, že vypadal jako kůra stromu?

A takovýhle nesmyslný mixy všehosi se mi zdají skoro každý den. Nedávno to byl vážně šílenej horor, takovej ten nechutnej, kdy už to hraničí s kanibalizmem. Asi jsem se už vážně zbláznila, když to ještě vše líčím na svůj blog, kručí mi v břiše a nemůžu se odtrhnout k obědu. No jo mami, tak se nezblázni...

Za tu kedlubnovou omáčku to vážně nestálo...přicházím nadláblá zpátky k noťasu a přemýšlím, co s načatým dnem. Venku je i v poledne tma, prší a mě to zavírá oči, jenže, kdo by stál zas o ty stupidní sny? Vypadá to na pěkně profláklý den. Ádios

Opustil svého syna

9. června 2012 v 18:44 | K.W. |  Mým Srdcem
Kouká mi s prosbou do očí a na tváři se mu vykreslují pod světlem z okna drobounké pihy. Tahá mě za rukáv a hlavou ukazuje směrem k obýváku a k pexesu, který tam má rozložený a připravený. "Pojď si se mnou hrát Kláry." Poskakuje a na tváři se mu kouzlí mírný úsměv.

Od tý doby, co se na něj vykašlal jeho vlastní táta, jsem pro něj daleko víc. Nejde ho odmítnout. Vstávám a následuju ho při cestě za pexesem. Ty ryby, který obracíme, pojmenovávám vtipnými jmény a Matýsek se na koberci láme smíchy. Taková ta placatá žlutá ryba z Nema? "Banán" Říkám a on na celej byt zahuláká "Banán, Banán.." prská smíchy a vypadá hrozně vtipně s tím jeho dětským přízvukem.

Nepochopím to. Jak může dospělej chlap opustis svýho malýho syna. Manželku - dobrá, to se stává, že si dva lidé prostě přestanou rozumět, ale aby se vzdal svýho syna, svý vlastní krve, něčeho, co se narodilo díky němu? Šel za svým snem a koníčkem. rybařil a vyhrával různý soutěže, cestoval, odjížděl na strašně dlouhou dobu do zahraničí. Vzalo ho to tak moc, že prostě jednoho dne vše skončilo. Moje teta s Matýskem se museli odstěhovat. On teď bydlí ve velkým baráku sám. Nebo s nějakým svým kamarádem - rybářem? Je mi u p*dele. To, co udělal, mě prostě šíleně naštvalo. Už kvůli malýmu, kterej se na něj občas ptá... smutně na mě volá ať si s ním jdu hrát, že tu táta není. Jak mu to mohl udělat...

Pak se jen bojím o to, jestli do manželství vůbec někdy vstoupit... co když se mi stane něco stejnýho? Proč jsou některý chlapy tak bezcitný. Doufám, že to prokouknu a doufám, že si jednou vyberu správně.

Jak se zbavit chaosu v hlavě? Přebytečných myšlenek?

9. června 2012 v 17:55 | K.W. |  Názory

Jste se vším spokojení? Zvládáte všechno v pohodě? Žijete bezproblémový život? Pokud ano, tak následující řádky s chutí přeskočte a a do komentářů se podělte o svá tajemství a poraďte, jak jste to vše dokázali.

Pokud stále čtete tyto řádky, patříte mezi tu většinu z nás, která stále usiluje o lepší život, jak si ho zjednodušit a hlavně, jak vyřešit všechny problémy. Přesto se to zdá jako nesplnitelný úkol, kdy jsme nakonec za každou snahu potrestáni. Kde je chyba? Rozhodně není v nás samotných, a nebo jen z malé části. Je to jen tím, jak jsme se nechali zmáct stále novými a novými požadavky této rádoby vyspělé doby, která po nás chce někdy i neuskutečnitelné.

Proč je tak těžké najít klid a radost?

Zkuste si uvědomit vaše problémy. Zamyslete se, co děláte špatně a dostanete se k názoru, že většina problémů je zakořeněná přímo ve vaší mysli. Ve vaší hlavě. Cokoliv, co se stane, vidíme nejprve z jednoho úhlu, jednu stranu celého příběhu, z které vznikne konflikt. Neustále nám to běhá v hlavě a my nevíme co je správné.

Nejjednodušší je říci, abyste odhodili všechny vaše problémy stranou. Ale není to trochu zbabělé? A navíc, pomůže to vůbec? Ne. To, co potřebujeme k vyřešení, jsou nástroje, kterými se snažíme problémy opravit.

Nejsem žádný psycholog, ale něco vám povím z vlastního skoumání a z mé zkušenosti. Víte, co je největší překážkou? TICHO. Zkuste odejít od všech činností, které právě děláte a buďte absolutně v klidu. Když jste v téhle fázi, dříve nebo později vám v mysli začnou naskakovat různé vzpomínky, názory, myšlenky... které se vás snaží rozptýlit. Představte si, že jste několik hodin sami, v klidu, neposloucháte hudbu a neděláte prostě nic. Uvnitř vás se začou přeplňovat všemožné i nemožné informace, které jsou většinou zbytečné. To vše pak naráží na vaše samotné já, které může být klidně do té doby klidné, chytré a můžete mít úplně vše srovnané. To se ale může změnit a stačí k tomu právě ty "odpadky" všemožných nepotřebných myšlenek.

Rozptýlení

Právě abychom se zbavili těchto odpadků, snažíme se zabavit náš mozek něčím jiným. Sledujeme televizi, bezúčelně přejíždíme facebook a jiné stránky, kontrolujeme e-mail, voláme kamarádům, posloucháme hudbu a zaplácáváme si s ní naše přehrávače. Tohle vše odvádí naší pozornost a hlavně odvádí od věcí, které jsou opravdu důležité - právě pro nás. Ty všechny informace nás ovlivňují a když nebudeme opatrní, můžeme snadno letět životem, ani nebudeme vědět jak a najednou se zastavíme a uvědomíme si, že se v něm vlastně skoro nic nestalo. Jen jsme pozorovali, koukali a přemýšleli o druhých, chovali jsme se tak, jak se od nás očekávalo. Málokdo prostě vstane z gauče a jde si vlastní cestou. A právě pak se zastavíte a řeknete si "v čem je problém?", "proč se mi nelíbí můj život?", "jakto že dělám tohle a támhleto?"...a opět přemýšlíme.

Dáváme tolik energie k pomlouvání druhých lidí, k jejich soudění, hledáme v nich chyby, potom žárlíme, máme pocit viny, chceme se vymlouvat, abychom ukryli pravdu... Možná to zní přehnaně, když to vše vyložím jen takto, ale pokud si každý z nás uvědomí své myšlenky, určitě tohle děláme. Každý, každičký den. Nebudu ukazovat prstem, můžu maximálně uvádět svou zkušenost, a tak potvrzuji, že to je pravda. Jsme těmito zbytečnostmi přeplácaní a mizí pak naše vtnitřní výhody. Ty, které nám nikdo nemůže vzít. Tak teda, co takhle se probudit?

Je to potřeba. Uchopit svůj život vlastníma rukama. Říkejte nahlas doopravdy to, co máte na mysli. To, co nemůžete říct navenek, si neříkejte ani uvnitř sebe. Neříkejte nic, co není pravda, nebo co není užitečné. Absolutní pravda nemusí být vždy krutá a bolestivá. Můžete to udělat soucitně, ale přesto jistě. Když se cítíte přeplácaní všemožnými myšlenkami, podělte se o ně. Prostě je na někoho vychrlte a nezústávejte sami. Kontakt lidí pomáhá. Víme to každý. Je jen důležité si vybrat ty správné lidi, ale to není zas tak složité.

Nakonec jen něco dodám. Je to asi ta nejdůležitější věta z celého mého článku, proto si jí musíte zapamatovat.

Nechte vaše srdce, aby vás vedlo. Poslouchejte ho a věřte mu.

Ta jiná tráva. Častější a normálnější

7. června 2012 v 21:48 | K.W. |  Názory

Sedím tak v parku na lavičce, poslouchám smích a pozoruju jemný zašedlý kouř lině se vanoucí z kámošovo pusy. Další kámoš do něj šťouchá a zoufale ho prosí o další potáhnutí. Dokuřují a když jim dochází, že už v puse nic nemají, přemýšlí, jak sehnat další trávu. To zelený, co strašně páchne a pomáhá to lidem zapomenout na problémy. Já z toho pachu odvracím hlavu a zvedám se k odchodu. Já takhle svůj život trávit nechci.

Stalo se to kvůli lenosti a hlavně zbabělosti. Pár lidí jsem takhle ztratila. Začali se na ně kupit starosti a oni před nimi jen utíkali... zjistili, že to zelený páchnoucí jim prozatím pomůže, ale pomůže jim to napořád?

Pak mě taky napadá nuda. Vážně ty jejich líný mozky prostě neumí vymyslet něco jinýho jak se zabavit? Opravdu jedinou jejich náplní života musí být tráva, chlast a dělání bezhlavých průserů? Jakýsi východisko? Nejlepší možný řešení?

Překládají se mi v hlavě jejich jména jako při obracení karet a uvědomuju si, jak se ty známý a vtipný tváře změnily. Jejich smysl života se zůžil a já poznala, že skoro každej myslí jen na sebe, na to, jak se mít dobře a udělat pro to cokoliv. Zradí kámoše, zadluží se, lže a to vše ho pak pronásleduje.

Je to kolotoč, do kterýho jsem se jako šíleně zvědavej člověk taky přimotala, ale po pár týdnech jsem ho opustila. Vnímám svět kolem mě jinak a toužím tedy rozhodně po něčem víc. Po větším smyslu s větším množstvím možností. Opět jsem věřila lidem až moc brzo a opět jsem na todoplatila.

Marihuanu nezavrhuji úplně. Podle mýho názoru má každej právo na to utéct od problémů alespoň na malou chvíli. Je to pomoc a lék. Jednou za čas si odlehčit mozek. A celkově bych to shrnula tak, že ať už si člověk vybere jakýkoliv směr života, musí za něj nést následky a né před nimi utíkat. Takže nebuď srab a přiznej si to Kláro! Tohle ti prostě hodně ulítlo.

Jdu dál a vím, že už slova jako je "tráva, drtička, pytel..." hodně dlouho neuslyším....

Gymplácká akce

7. června 2012 v 16:34 | K.W. |  O životě
Žentouristická akce, který jsem se zúčastnila od pondělí do úterý se dá označit jedním slovem "nenormálnost." Už v předchozím článku jsem psala, jak budou 2 tými soutěžit o to, kdo vyrobí víc energie.

24 hodin v kuse se točilo dřevěným kolem, spalo, nadávalo se, jedlo a pilo... Já s kámoškou jsme dorazily na místo asi o 2 hodiny dýl, než jsme měli, s tím, že nás navedli úplně na jiné místo a my se 2 hodiny couraly po jinejch vesnicích, funěly a hledaly. Když kolem nás projelo auto s nápisem "táborský deník" a hned za ním auto, v kterém seděl ředitel se zástupkyní, bylo nám to hned jasný.

17:00 a začalo pršet. My pomalu schoulený pod jedním deštníkem dupaly do obrovských louží a došli na místo. Zrovna točil náš tým z gymplu a já zamyšleně projížděla očima tabuli s prozatimními výsledky. Průmyslovka nad námi vedla o pár wattů. Daly jsme si spacáky a věci do chaty a šli za klukama. Stav byl pořád vyrovnaný a už se začalo stmívat. Pamatuju si, jak jsme se s kámošema snažili v chatě usnout, když přišel učitel a budil kluky, aby šli zas točit. Nemotorně jsem se vyhrabala ze spacáku a šla ven, sednout si na kámen u kola a dívat se. Kluky jsem upřímně litovala... byli unavený, vydávali tolik síly už několik hodin, ani skoro nespali, možná tak hodinku...


Když se mi tam po pár minutách svalil Páťa, nabýdla jsem mu masáž a on neodmítal. To bylo maximum, co jsem pro ně mohla udělat. Uvařit čaj, připravit jídlo, masírovat, dojít pro energiťák, přinést pití... Ale řeknu vám, z masírování stehen Martina budu mít možná doživotní trauma. :D "Vejš..vejš.." Jen si hověl...:D

Dva moji spolužáci si našli originální místo na spaní. Vagon od vlaku. Prý je tam v noci někdo popovez jinam... ráno jsem jen naštvaně koukala na ten bordel, co tam měli a my jsme se samozřejmě musely postarat o úklid. Když ale dotočili, upřímně nám poděkovali a po pár obětí jsme byli všichni rádi, že už to máme za sebou. Průmka nad námi vyhrála o kousek. Radši bych ani nezmiňovala, že podváděli, ale dost nás to nasralo. Každej tým měl 30 kluků. Ale kluci od průmky v noci odjeli a ráno je vystřidali nový, plný síly. Za to my jsme jeli pořád v tý samý sestavě. A to nás ještě zkritizovali za nakreslenej kosočtverec na plakátě:D Tak jako, takový komerční s*ačky po celým areálu, všude reklamy jejich školy, no prostě hnus k sblití! Já myslela že to je jen hra, ale oni si prostě nedovedli představit prohrát.

Oba týmy dohromady díky točení vyrobily 7,747 kWh! A tím přesáhli rekord.

"Světový rekord ve výrobě elektrické energie lidskou silou byl překonán. Pokořili jej studenti táborské průmyslové školy a gymnázia Pierra de Coubertina, kteří po dobu 24 hodin roztáčeli žentour v areálu usedlosti Samota u houpacího koně nedaleko Radimovic u Želče."

Příště jedu zas. Akorád musíme klukům nakoupit lepší jídlo. A snad nebude pršet!

Jinak, rivalita mezi našim gymplem a průmkou je vážně směšná :D Prostě jim příště nakopem ty jejich matematický zadky.

Tohle o nás po akci napsali:

"Soupeři z táborského Gymnázia se příliš nevyznamenali zejména svým chováním. Jejich pokřik "Gymnázium elita, průmyslovka jelita" vyzněl spíš trapně, svědčí o mnohém a není třeba ho více komentovat. Kosočtverec přikreslený někým z gymnazistů propisovačkou pod logo naší školy na reklamní vlaječce pak dotváří definitivně úsudek o morální vyspělosti a inteligenci samozvané "elity

a naopak rána od nás:


"Soupeři z průmky se příliš nevyznamenali výškou svého fyzického fondu. Jejich porušování pravidel o možném počtu soutěžících a to, že si radši přivezli armádu lidí ze 3. ročníku, svědčí o mnohém a není třeba to více komentovat. Na to, že ji...ch bylo 2x více než gympláků a byli o 2 roky starší se tedy opravdu nevyznamenali. Kosočtverec přikreslený někým z gymnazistů propisovačkou pod logo školy na reklamní vlaječce jen svědčí o tom, jací doopravdy jsou......... To, že někteří průmyslováci postrádají mozek se vědělo. Ale to, že nemají svaly,koule a smysl pro humor je nám všem novinkou."

Black

3. června 2012 v 17:34 | K.W.
Tak jak jsem slíbila, dávám sem výsledek té rovnice. Vyšla z těch hnědých černá, tak, jak jí právě vidíte.


Žentour, že nevíte o čem mluvím?

3. června 2012 v 11:30 | K.W. |  O životě
Rozhodla jsem se, že vám napíšu o jedné akci, které se zúčastním od pondělí do úterý. Jde o akci sportovní, ale pochybuju, že si pod názvem "žentour" něco vybavíte. Proto vám to chci vysvětlit. Sama jsem to ale ještě nikdy neviděla, proto jen přeříkám to, co jsem slyšela od jinejch.

Jedná se o to, že se sejdou 2 skupiny kluků po třiceti. Jedna skupina - od nás z gymplu, druhá z průmky. Dohromady 60 kluků. Na místě, kam pojedeme se budou nacházet 2 kola, kterými budou kluci točit a vyrábět tak energii. To absurdní je na tom ale to, že budou točit vkuse 24 hodin !! a energie kterou vyrobí bude stačit možná tak na jedno vyprání pračky. :D Já a dalších 5 holek tam jedeme z toho důvodu, abysme kluky podpořili, nosili jim pití, starali se o občerstvení a tak celkově. Takovouhle akci si prostě nemůžu nechat ujít. 60 kluků co se střídaj u kola a makaj... ti co zatím odpočívaj plně vyhledávají naší společnost. :D Zní to divně, ale nemůžu se toho dočkat. Spacáky si myslím ani nebudou třeba, protože tam někde venku neusnu. Navíc budeme celkem zaneprázdněný.


Noc, oheň, ohromná kupa lidí, jídlo zdarma, pití zdarma, grilování, smích, focení, jen lidi který mám ráda ... Nebojte, všechno vám to zdokumentuju. Budu mít fajn společníka se zrcadlovkou ;)

Je tu ale jeden problém, kterýmu jsem se ještě nerozhodla čelit. Chce se po mě zapojení do sestavy... do řady rotleskávaček. No jsem z toho celá nadšená. Už vidím jak tam budu poskakovat, ještě před televizí, která se tam samozřejmě přijede podívat a bude to natáčet. Musím naplánovat nějakou záchranu, nějakej úraz, kvůli kterýmu bych se nemohla zapojit toho roztleskávání...

A když už jsem u toho stežování, matně přemýšlím, co vymyslet s tím novým hárem na hlavě, který získalo novou barvu, se kterou jsem vůbec nepočítala. Podívejme se spolu na jednu barvovou rovnici. Co podle vás vznikne z celé světle hnědé barvy + půlky tmavě hnědé?

Výsledek uvidíte na blogu někdy večer...

Jsme narozený a proto asi vinný...

2. června 2012 v 11:31 | K.W.

"Houpám se s alejí, světy bez kolejí mám,
a přesto vykolejím pokaždý,
Když se rozední a zůstanu sám s lahví
pod okny s muškáty, kde spočítám nebe.
Kde nepoznám sebe a vše najednou zreziví.
To se pak vracíš do korků od vín, kde jsi ničí.
Jak revizorů smrad se otřu kolem křivejch tyčí.
Chvíli je jízda klidná, je celá bez škraloupu,
Bez strupů a líná... a líná."
...
Černá s bílou se mi pletou ve tmě
na šachovnici, kam se nedívám.


Letem světem oblečení

1. června 2012 v 19:26 | K.W. |  Mým Srdcem
Svět mě něco naučil -> NAKUPUJ TAM!!!

Už na základce jsem věděla, proč na ten francouzskej gympl jdu. Toužila jsem po učení francouzskýho jazyka a jeho využití ve francouzských kavárnách, muzeích, nádražích, obchůdcích se sýrem, s poštovními známkami a v neposlední řadě šneky s ulitami. To vše jsem už zažila a myslím, že můžu s jistotou říct, že jsem ve Francii strávila dost času na to, abych si o ní mohla udělat svůj názor. Teď bych ale chtěla mluvit především o oblečení. Tyto obchody jsem tam vyhledávala maximálně. A byla jsem v nich příjemně překvapená. Vždy jsem z Francie odjížděla s taškami plných krásného oblečení - a k tomu levného. Levnějšího než tady u nás.

Nakupuju ráda levně, protože jsem toho názoru, že jsou daleko potřebnější věci, do kterých je třeba investovat větší množství peněz. Proto jsem asi ve Francii nejčastěji vyhledávala obchod JENNYFER. Vzpomínám, jak jsem jednou měla nějaký problém s oblečením a dohadovala jsem se s prodavačkou ve fránině. Mile ráda mi vyšla vstříc a já si s radostí odhopsala v novém. Ještě s krásným pocitem, že jsem se domluvila. V tomhle už hned na první pohled neobyčejném obchodě jsem vždy strávila třeba i víc než hodinu (a to je dost, vzhledem k tomu, že jsme neměli až tak dlouhé rozchody). Při procházení kolem něj v obchodním domě se ho nikdy nedalo přehlédnout. Křiklavé barvy svítily všude možně a já si poprvý říkala, že se mi tam nic moc líbit nebude (nejsem na křiklavé a syté barvy). Pak jsem se ale začala nekonečně dlouho přehrabovat u triček a cítila jsem se jako někde jinde:D Hltala jsem každý kousek toho oblečení a hulákala na kámošku vedle mě

"to chci"
"no doháje, tohle je úžasný!"
"né, tohle taky!"
"panebože a chci ještě tohle, tamto a to za tebou... vidíš to? Jasně, to zelenkavý myslím!"
....
A TY CENY!!!
....
A po příjezdu do rodiny jsme žadonily u táty mojí francouzsky o to, abychom tam jeli druhý den znovu...
Taky nakupujete rádi v zahraničí? A co jste si naposledy přivezli a odkud? ;)