Květen 2012

Střihoruký Edward

31. května 2012 v 19:13 | K.W. |  Kreslím

"Mrak." Odpověděl

30. května 2012 v 16:00 | K.W. |  Kreslím
Už je to asi 2 týdny. Ležela jsem v posteli a objímala (teď už bývalého) přítele. Vedle mě ležely desky s mými výkresy a z nich pár obrázků vyčuhovalo. Všiml si toho a šáhl po nich. Když se prolistoval k tomuhle, zvědavě jsem se ho zeptala: "Měl to být mrak, ale brácha mi řekl, že to je šutr. Co myslíš, že to je?"


"Mrak." Odpověděl.
"A je to moc hezký."

Fáze života. Ta správná

29. května 2012 v 20:36 | K.W. |  Mým Srdcem

Pozoruji tak malé děti, jak si hrají venku vedle baráku, s jekotem utíkají před míčem a padají smíchy na zem. Bezstarostné chvíle. Ušpiněné kalhoty, běhání a dělání kravin. Koukání se na hodinky a hypnotizování 6 hodiny večer, kdy se má vrátit domů. Doma teplá večeře, pusa od mamky a nějaká ta velmi smysluplná hra na pc. V 9h zalehnout do postele a přemýšlet, jak to zítra natře klukům ve fotbale. Nebo holkám v kreslení o výtvarné výchově. Co takhle překvapit kamarádku tou úžasnou novou sukní?

Tyhle časy jsou dávno za mnou, chtěla bych se do nich vrátit, ale na druhou stranu si vážím těch zkušeností, který už mám se životem. Bojím se o ně. O ty děcka, který vůbec neznám, nic mi do nich není a to i se sebou mám dost starostí. Ale říkám si, čím tyhle nevinný a upřímný úsměvy ještě budou muset projít.

Prohlížím si svýho bratra, kterýho jsem snad nikdy neviděla nešťastnýho. 15 let, že by stále ten věk, kdy si žije bez velkých problémů? Příjde to každou chvíli? Zatím si vede dobře. Víc než dobře. Ale kdy příjde ten den, kdy rozmlátí celý pokoj, vyjede na mámu s plnou hubou sprostých slov, nebo něco podobnýho?

Každý si tím projde. Dobou, kdy potká prolhaný svině, kdy mu pod cestu někdo hodí bombu plnou lží, která jednou vybuchne a celá se rozskočí všude kolem. Nikdo neunikne, ani ten nejsilnější. Tim silnějším se právě staneme až po těch pádech. Dlouhých a pomalých, kdy nás třeba nikdo ani nepodrží. Ale prostě budeme padat a dole si uvědomíme, jak dál. Odrazíme se a s plnou silou vyskočíme do další fáze života.

Já do té fáze právě vstupuji. Vyčištěná od falešných přátel, který na mě při pádu ani nehrábli. Krásný chvíle si užívám vedle těch, co za mě i v nejhorším stáli. A stojí. Stále.

Ať už mi život hodí pod nohy cokoliv...

A co vy, udělali jste někdy ve svém životě radikální změnu? Uvědomili jste si, kdo za co stojí a kdo ne? Myslím, že ano...

Hunger Games - Vražedná pomsta

27. května 2012 v 14:51 | K.W. |  Filmy
Je toho tolik, co bych vám chtěla napsat.
Začnu jakousi inspirací a doufám, že vás to chytí natolik, aby jste po tý knížce šáhli. (Zbytek zážitků vám hodím do dalších článků;)

Hunger Games - Vražedná pomsta (2.díl)

Možná si pamatujete, že jsem sem dávala recenzi na film, na první díl. Kdo neví, stačí se prohrabat v rubrice - filmy a najít si tam hunger games. 16. duben, výborně. Je to hned ten první odkaz odzhora. :D (troufnu si říct, že můj blog nepřehledný není;)

Nicméně od toho, abych vám tu připomínala první díl tu nejsem. Chci mluvit o druhém díle, který mě strašně zaujal, můžu říct, že lepší knížku jsem nikdy nečetla. A to myslím vážně. Kdo si myslí, že to je jen další jaká si podobná věc Stmívání, je na velkým omylu. Po přečtení s tím nemůžete souhlasit. Malá romantika tam sice je, Katniss, která si ujasňuje své city mezi dvěma kluky, jenže při každém tomhle přemýšlení se vrhá na rozhodnutí - jsou důležitější věci k řešení.

První díl končí tím, že Katniss vyhrává hladové hry spolu s Peetou, jenže se jejich vítězství bere jako výsměch Kapitolu (který hry pořádá). Vítěz totiž měl být pouze jeden a to oni dva přechytračí tak, že se dvěma jedovatými bobulemi rulíku zlomocnýho chtějí zabít. Oba najednou. Nějaký vítěz ale být musí, takže je Kapitol donucen vyhlásit vítěze 2.

Peeta s Katniss se vydávají na turné vítězů do krajů, z kterých se vybírají splátci do té reality show, do krajů, v kterých žijí rodiny pozůstalých bojovníků z arény. Všichni nesou tyto ztráty těžce a kraje se bouří. Nechtějí další umírání, chtějí tyto hry zastavit. Kvůli různým náznakům se to Kapitol dozvídá a chce zabránit vzbouření.

Blíží se ale Čtvrtohry, při kterých nikdo dopředu neví, jak budou probíhat. Jednoho dne se všichni vítězové doposud proběhlých hladových her dozvídají, že do arény půjdou právě oni. Ti, co už jednou vyhráli, ti, co si mysleli, že dalším bojům už nadobro unikly. Týká se to tedy znovu i Katniss, Peety...a dalších. To se ale nikomu nelíbí a protestují i lidé z Kapitolu, nicméně se prezidenta přemluvit nepodaří. Čtvrtohry začínají a lidé se ještě víc bouří. Jak to vše dopadne? To už si můžete přečíst sami, ale řeknu vám jedno - budete hltat každé slovo!


Ps: tento druhý díl bude sfilmovaný už v roce 2013;)
PPs: k fotce - celý děj zamotá a zkomplikuje svatba a ?

doháje, musím vám to říct!:D - těhotenství!

Bílou září skrz skvělé dny

24. května 2012 v 20:19 | K.W. |  Mým Srdcem

23. květen a den, kdy jsem se měla zbavit toho přebytečného čehosi na mých zubech. Na rovnátka jsem si sice zvykla, ale sundavání zařazuji do těch nejšťastnějších zážitků. Zvláštní, ale dlouho jsem se necítila tak skvěle:D

Ležím na tom zubařském vy víte na čem, a vesele se culím na sestřičky kolem. Povídají si o barvách na vlasy a já jen rozzářeně dodávám i mé zkušenosti. Diví se a při čekání na zubaře se vrháme do pořádnýho rozhovoru. Úplně jim vidím na očích, že tak upovídaný pacienty tu jen tak nevidí. Směju se, když mi kolem krku dává sestřička jakýsi "bryndák" a já jen udiveně dodávám "to mi dáváte proto, abych se při otiscích na vyndavací rovnátka nepozvracela?"

"Ne, to jen kvůli broušení lepidla, aby jsme tě neušpinili." Zasměje se sympatická blondýna. A mě už je všechno jedno, jen s vykulenýma očima ležím a čekám na zubařovo brousič lepidla.

Po pár minutách si jazykem přejíždím zuby a libuju si jak jsou hladký a úžasný a.... dostávám výbuch smíchu při pomyšlení, jak moc to vše prožívám. Poděkuji sestřičkám, bez nějakých větších blicích zádrhelů přežívám otisky a sebíhám s obrovským smíchem schody. Staré osůbce vesele držím dvěře a ona se diví, čemu se tak směju. Přicházím do školy a zářím bílými zuby na kámoše, kteří mi říkaj jako moc mě to změnilo. No prostě paráda.

Zrcadla už mě nenávidí a znaj můj culící obličej nazpaměť. Rodiče říkaj, že jsem s tou větou "koukej na moje zuby" otravná a kámoši se mi jen smějou. :D A já? Jsem tou nejšťastnější holkou na světě:D A to jen kvůli blbýmu sunadnýmu drátu. Radovat se zmaličkostí? Myslím, že se mi to začíná dařit. :D

PS: Stalo se vám někdy, že vás oslovil cizí kluk na ulici a pozval vás na rande? Mě dnes poprvý. Co když za to můžou moje nové zuby? :D Uvidíme, co se z toho vyvine.

Boj o život (část IV.)

22. května 2012 v 21:50 | K.W. |  Povídky
6557495889_2f8c123100_z_large

Večer se procházíme ruku v ruce městem a povídáme si. Oznamuje mi, že mě chce brzo vzít někam do zahraničí. Jen my dva, užít si krásný společný víkend, vykašlat se na školu (jako bych už na ní nekašlala). Nechtěně začínám myslet na to, že si mě chce naposledy naplno užít.

"Kam by si rád jel?" Ptám se se zvědavostí.
"Kam bychom rádi jeli?" Líbá mě na tvář. Moc dobře ví, že mi je jedno, kde s ním budu, hlavně, že v jeho přítomnosti, a proto nečeká na mojí odpověď a nadšeně říká: "Paříž."

Stojíme u mého domu a loučíme se. S výletem jsem souhlasila, nešlo se rozhodnout jinak. Celý den jsem Filipa pozorovala. Vím, že je slabý. Poznala jsem to už jen z jeho držení mé ruky. Neustále se mu třásla. Kruhy pod očima měl ještě znatelnější než já po tom ubrečeném večeru. Ztrácí se mu barva z tváře a bledne jako stará fotografie. Nevím, jaká nemoc ho ničí, ani nepozoruji nějaké jasnější příznaky, jen mám pocit, že už se to blíží. Už jen podle té týdenní cesty do zahraničí. Vy víte co.

"Pojedeme co nejdřív." Volá za mnou při odchodu.
"Miluju tě, Filipe." Povídám slabým hlasem, který nejspíš už ani neslyší. Otevírám dveře, pokládám kabát na věšák a zavírám se ve svém pokoji. Zvedám ze země zmačkané černé tričko, navlékám si ho přes hlavu a brečím, dokud mám co brečet. Poslední chvíle s Filipem. Paříž. Nejradši bych nechala celý to krásný město zničit a strávit s ním hrozně dlouhý život klidně v nějakém obyčejné chatrči.

Paříž. Navždy spojená s jeho bledou tváří. S mou přetvářkou. S bolestí uvnitř mě, která se mě bude každou chvíli pokoušet zabít. Jen s jednou věcí, která bude šťastná a opravdu skutečná. S naší láskou.

Druhý den ráno si sedám do křesla a beru do ruky mobil. Ohlížím se po pokoji a koukám na obrázek na zdi, kde jsem namalovaná s lízátkem v puse a obřím úsměvem od ucha u kuchu. Namaloval ho Adam. Někdy před rokem. Vždy jsem obdivovala jeho talent v kreslení. Pamatuji si, jak jsem se ten den culila a nedokázala vydržet bez hnutí. Nicméně se obraz celkem povedl. Najíždím do zpráv a píšu Adamovi zprávu:

Ahoj Adame. Jak se mas?

Vím, že si zaslouží omluvu. Hodilo by se i poděkování. Prodloužil Filipovi život. Už se na něj nezlobím, ikdyž vím, že jen celou dobu hraji jakousi loutku. Myslel to dobře, ale je to hrozně těžký. Použil mě jako Filipovo rozptýlení před smrtí za cenu toho, že mě to jednou zničí. Říká se to hrozně snadně, ale je to pravda. Když se dá ale na misku vah moje role loutky a Filipův zbytečný život bez lásky, je jasný, že Filip v tom všem byl v mnohem vážnější situaci.

Když se nad tím vším ale zamýšlím hlouběji, jak to vše skončí? Filipa mi zabije nemoc. Já zemřu bez jeho lásky a Adam? Ten už umírá ode dne, kdy se se mnou rozloučil. Nesmířím se s tím. Nemůžu nad tím takhle uvažovat. Zakazuji si to, ale stále se topím v zoufalství.

"Je to jen sen." Křičím a zarývám své nehty do stehen.
"Určitě se z toho brzo probudím!"

Věříme.

17. května 2012 v 18:57 | K.W. |  Mým Srdcem

Nechť je štěstí na naší české straně.
Snad se Švédi špatně vyspali.
Snad dokážeme to, co Slováci - mimochodem - gratuluji.

Made me stronger

16. května 2012 v 20:53 | K.W. |  Mým Srdcem
Tumblr_m34wosjn071rq6ysvo1_500_large

Vidím Tě brečet, běžím ti na pomoc.
Ty mě vidíš brečet, utíkáš. Zatáhl si mě do tvého života a já ti kráčela po boku denno denně. Držela tě za ruku, když ti bylo nejhůř, hladila po zádech a uklidňovala. Jednu noc si mi ale chlastem ulítl. Vypařilo se ti z hlavy všechno a žiješ si dál, svým životem, ke kterýmu už mě dál nepotřebuješ. A já už v něm být ani nechci.

Změnil mě. K lepšímu. Nidky jsem nebyla šťastnější. Usmívám se na svět kolem mě a kouř z pusy už jen sleduju, nejradši bych ho vyfotila. Momentálně už z mých úst nevychází. Nesmím začít kouřit.

Vím, že od tý doby, co jsem ho poznala, začala jsem si užívat života. Né jen jeho, ale všeho kolem mě. Ignoruji "haters" a nakláním se k těm, co stojí po mém boku. Každý krok má najednou smysl. A tak by to mělo být! What doesn't kill you makes you stronger. Pravda pravdoucí. Nikdy jsem se necítila silněji a víc naplněná nadějí.

Žít ze všeho co kolem je - to je můj cíl.

Ps: musím sem vlepit jeden z mnoha citátů od Richarda Bacha. Čtu jeho knížku "Most přes navždy" a je plná smysluplných úvah.

"Smrt nás nemůže rozdělit víc, než nás může rozdělit život! Hluboko v sobě zná každý z nás velké pravdy a jedna z nich je tato: vždycky se budeme vracet do náruče těch, které milujeme, ať už nás dělí jedna noc, nebo smrt."

Když se vám změní celý svět

13. května 2012 v 14:05 | K.W. |  Mým Srdcem
nebo spíš - pohled na svět.

Tumblr_m0e19hummg1rpnt34o1_500_large

Všechno je jinak a já jsem úplně jiný člověk. Stačí se přimíchat k jiným lidem a dozvídám se, že moje snažení o to "být sama sebou" jde vcelku doháje. Jediný, kdo mě dokázal probrat a rozsvítit mi mozek, je můj táta. Jeho facka po mojí propité noci byla největším lékem. Na to, že ze mě cítil trávu už nějak zapomněl.

Dnes jsem se probrala přibližně kolem 9 ráno. Zapátrala jsem do minulosti a totálně nic jsem si nepamatovala. Upřímně můžu říct, nikdy jsem neměla z alkoholu takovýhle okno. Jediný, co mi blesklo hlavou jsou moje kudrnatý vlasy od zvratek. Omlouvám se těm, co právě jedí něco dobrýho. To je jediná věc, na kterou si vzpomínám. Nutně jsem to potřebovala. Zapomenout na svět okolo. Půlka lidí co mi podráží nohy mi za týden pomáhá. Naopak ti, co stáli při mě jsou po pár dnech daleko ode mě. Vše se neustále točí a nejde to zastavit.

Dychtivě se sápu po kámošovo cigáru a ani netuším, proč to dělám. Vždy jsem byla toho názoru, že kouření je jedna obrovská zbytečnost, co jen hodně stojí. Jakmile se ale oběví stres, jako by si to úplně žádal. Nejde se tomu ubránit. Jo, asi by šlo...

Nevím co chci. Nevím co se děje, co se dělo včera a co se bude dít zítra. Vím jen to, že tohle celý divadýlko už dlouho zvládat nebudu.

Odloudávám se na čerstvý vzduch. A budu se snažit získat pravdivé informace o tom, co jsem dělala včera v noci. Jen ať mi prosím nenabízí cigáro.

Chce se mi umřít. Fakt. :D

Originalita. Radši změňme význam

9. května 2012 v 17:09 | K.W. |  Názory
Tumblr_m28c18cn8x1qmowaco1_500_large

Začíná to na o, končí na a. Slovo, co má znamenat něco jiného, ale samo o sobě je každé jiné víc originálnější než ono samo. Profláklé, každý ho má v hubě, nebo alespoň v mysli a v převratu do přídavného jména ho používá, když se na sebe dívá do zrcadla. Originální.

Jdu ulicí a míjím člověka za člověkem. Podívám se a prohlížím. Snažím se nekomentovat. Kdybych měla na ulici najít cizího originálního člověka, nepotkám ho. Každý se snaží zapadnout. Je to stále dokola. Jeden oběví něco nového, druhý to oběví taky a už je jakási originalita v háji.

Inspirace. Jsem jí posedlá. Zkoumám a vybírám, stále něco hledám a očíhávám. Co má tahle kombinace společná s tamtou a jestli má tamto hezčí střih než tamto a jistě. Dostávám se k oblečení. Všude kolem je něco, co nás táhne k tomu "přivonět", vyzkoušet to, koupit. Jsme inspirovaní na každém rohu. Čumí na nás vyretušované ksichty z reklam, strkají nám pod nos nejrůznější harampádí a předvádí se v nejrůznějších kouscích. To uvidí někdo a tamto zas někdo jiný. Vše je jeden velký kolotoč a to co se nám líbí si na sebe prostě hodíme. To, že to něco má ale u sebe dalších 15675646 lidí ani nevíme. Originalita v háji. No ne?

Co s tím? Jak vlastně umožnit to, aby se tohle slovo stalo tím, jaký má doopravdy význam? Většina věcí má někde kopii. I tvý háro už někdo nosí. Ta barva taky není ničím vyjímečná, ikdyž si připadáš hrozně in. I přes to většina chce být originální. Odpověď na otázku "co s tím?"

Chceš jí vědět? Chceš opravdu vědět, jak být originální?

Stačí jen přestat se zabývat jinými lidmi. V určitým slova smyslu. Nekopíruj něčí styl. Je to prostý. Hádám že se to omílá určitě v každém bravo girl a podobných velice smysluplných časopisech. Ale no ne, je to pravda, která se táhne všude a stejně jako by nynější život byl jen o očumování druhých, kritizování, hodnocení a kopírování.

Hold jsme všichni líní jak můj brácha, sedící u wowka a nic s tím nenaděláme. Ale i přesto se najde pár lidí, co zapojí mozek a to něco originálního vymyslí. Znám 2 lidi.

Kolik jich spočítáte vy?