Fáze života. Ta správná

29. května 2012 v 20:36 | K.W. |  Mým Srdcem

Pozoruji tak malé děti, jak si hrají venku vedle baráku, s jekotem utíkají před míčem a padají smíchy na zem. Bezstarostné chvíle. Ušpiněné kalhoty, běhání a dělání kravin. Koukání se na hodinky a hypnotizování 6 hodiny večer, kdy se má vrátit domů. Doma teplá večeře, pusa od mamky a nějaká ta velmi smysluplná hra na pc. V 9h zalehnout do postele a přemýšlet, jak to zítra natře klukům ve fotbale. Nebo holkám v kreslení o výtvarné výchově. Co takhle překvapit kamarádku tou úžasnou novou sukní?

Tyhle časy jsou dávno za mnou, chtěla bych se do nich vrátit, ale na druhou stranu si vážím těch zkušeností, který už mám se životem. Bojím se o ně. O ty děcka, který vůbec neznám, nic mi do nich není a to i se sebou mám dost starostí. Ale říkám si, čím tyhle nevinný a upřímný úsměvy ještě budou muset projít.

Prohlížím si svýho bratra, kterýho jsem snad nikdy neviděla nešťastnýho. 15 let, že by stále ten věk, kdy si žije bez velkých problémů? Příjde to každou chvíli? Zatím si vede dobře. Víc než dobře. Ale kdy příjde ten den, kdy rozmlátí celý pokoj, vyjede na mámu s plnou hubou sprostých slov, nebo něco podobnýho?

Každý si tím projde. Dobou, kdy potká prolhaný svině, kdy mu pod cestu někdo hodí bombu plnou lží, která jednou vybuchne a celá se rozskočí všude kolem. Nikdo neunikne, ani ten nejsilnější. Tim silnějším se právě staneme až po těch pádech. Dlouhých a pomalých, kdy nás třeba nikdo ani nepodrží. Ale prostě budeme padat a dole si uvědomíme, jak dál. Odrazíme se a s plnou silou vyskočíme do další fáze života.

Já do té fáze právě vstupuji. Vyčištěná od falešných přátel, který na mě při pádu ani nehrábli. Krásný chvíle si užívám vedle těch, co za mě i v nejhorším stáli. A stojí. Stále.

Ať už mi život hodí pod nohy cokoliv...

A co vy, udělali jste někdy ve svém životě radikální změnu? Uvědomili jste si, kdo za co stojí a kdo ne? Myslím, že ano...
 


Komentáře

1 Liz Dream Liz Dream | E-mail | Web | 29. května 2012 v 22:04 | Reagovat

Já si myslím, že se toho nikdy nedá úplně zbavit a podle mě je to i pravda. přesně před rokem jsme si to s kámoškama prošly. Jedna dokonce odešla na jinou školu. Ale my, my silní, co jsme to vydrželi ,se teď máme lépe. A tohle je jeden  z těch důkazů, kterých je nespočetně mnoho. I kdybych se třeba někdy rozhodla dobrovlně skončit -což se může stát, i když jsme nad tím ani nikdy ve skutečnosit nepřemýšleli-, budu ráda, že jsem to všechno dokázala a že jsem tu možná nechala cestu někomu dalšímu. Ne žádné svini. Někomu, pro koho třeba jednou budu vzor. Nemám ráda, když mě někdo označuje za puberťačku. Ano, jsem v tom věku, ale moji rodiče a vůbec celá rodina asi nikdy pořádně nepozanala ty lidi z mého okolí. Tomu se říká puberťáci. Rozhodně ve třinácit nefetuju, nepiju, necucám se s každym druhym a nic takovýho. A jsem za to ráda. Je mi jendo, co si o mě celá rodina myslí, protože mě stejně téměř v ničem nepodporují, ale myslím si, že je to z jedné strany i dobře. Jednou si řeknu, že jsem si to všechno vybojovala více méně sama a budu za to hrozně moc ráda. Moje motto - What doesn't kill you, makes you stronger.
A promiň za spam, xx

2 Julča Julča | Web | 6. října 2012 v 19:37 | Reagovat

Tu fotografii použiju na své stránce..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama