Boj o život (část IV.)

22. května 2012 v 21:50 | K.W. |  Povídky
6557495889_2f8c123100_z_large

Večer se procházíme ruku v ruce městem a povídáme si. Oznamuje mi, že mě chce brzo vzít někam do zahraničí. Jen my dva, užít si krásný společný víkend, vykašlat se na školu (jako bych už na ní nekašlala). Nechtěně začínám myslet na to, že si mě chce naposledy naplno užít.

"Kam by si rád jel?" Ptám se se zvědavostí.
"Kam bychom rádi jeli?" Líbá mě na tvář. Moc dobře ví, že mi je jedno, kde s ním budu, hlavně, že v jeho přítomnosti, a proto nečeká na mojí odpověď a nadšeně říká: "Paříž."

Stojíme u mého domu a loučíme se. S výletem jsem souhlasila, nešlo se rozhodnout jinak. Celý den jsem Filipa pozorovala. Vím, že je slabý. Poznala jsem to už jen z jeho držení mé ruky. Neustále se mu třásla. Kruhy pod očima měl ještě znatelnější než já po tom ubrečeném večeru. Ztrácí se mu barva z tváře a bledne jako stará fotografie. Nevím, jaká nemoc ho ničí, ani nepozoruji nějaké jasnější příznaky, jen mám pocit, že už se to blíží. Už jen podle té týdenní cesty do zahraničí. Vy víte co.

"Pojedeme co nejdřív." Volá za mnou při odchodu.
"Miluju tě, Filipe." Povídám slabým hlasem, který nejspíš už ani neslyší. Otevírám dveře, pokládám kabát na věšák a zavírám se ve svém pokoji. Zvedám ze země zmačkané černé tričko, navlékám si ho přes hlavu a brečím, dokud mám co brečet. Poslední chvíle s Filipem. Paříž. Nejradši bych nechala celý to krásný město zničit a strávit s ním hrozně dlouhý život klidně v nějakém obyčejné chatrči.

Paříž. Navždy spojená s jeho bledou tváří. S mou přetvářkou. S bolestí uvnitř mě, která se mě bude každou chvíli pokoušet zabít. Jen s jednou věcí, která bude šťastná a opravdu skutečná. S naší láskou.

Druhý den ráno si sedám do křesla a beru do ruky mobil. Ohlížím se po pokoji a koukám na obrázek na zdi, kde jsem namalovaná s lízátkem v puse a obřím úsměvem od ucha u kuchu. Namaloval ho Adam. Někdy před rokem. Vždy jsem obdivovala jeho talent v kreslení. Pamatuji si, jak jsem se ten den culila a nedokázala vydržet bez hnutí. Nicméně se obraz celkem povedl. Najíždím do zpráv a píšu Adamovi zprávu:

Ahoj Adame. Jak se mas?

Vím, že si zaslouží omluvu. Hodilo by se i poděkování. Prodloužil Filipovi život. Už se na něj nezlobím, ikdyž vím, že jen celou dobu hraji jakousi loutku. Myslel to dobře, ale je to hrozně těžký. Použil mě jako Filipovo rozptýlení před smrtí za cenu toho, že mě to jednou zničí. Říká se to hrozně snadně, ale je to pravda. Když se dá ale na misku vah moje role loutky a Filipův zbytečný život bez lásky, je jasný, že Filip v tom všem byl v mnohem vážnější situaci.

Když se nad tím vším ale zamýšlím hlouběji, jak to vše skončí? Filipa mi zabije nemoc. Já zemřu bez jeho lásky a Adam? Ten už umírá ode dne, kdy se se mnou rozloučil. Nesmířím se s tím. Nemůžu nad tím takhle uvažovat. Zakazuji si to, ale stále se topím v zoufalství.

"Je to jen sen." Křičím a zarývám své nehty do stehen.
"Určitě se z toho brzo probudím!"
 


Komentáře

1 Michelle Michelle | 22. května 2012 v 22:03 | Reagovat

krásný krásný krásný... :)

2 limetka limetka | 26. května 2012 v 15:06 | Reagovat

super už se těším na pokračování =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama