Květen 2012

Černobílý výběr

9. května 2012 v 16:38 | K.W.

Něco na odlehčení. Nemám energii cokoliv psát. Brouzdat po klávesnici a skládat písmenka, aby dávali nějaký smysl. Něco, co nebude jen splácanina všemožného a bezvýznamného.

Koukám na fotky a usmívám se nad tím, co mi připomínají. Vidím okno, kterým bych nejradši uletěla. Ulici, která za sebou nese tisíce příběhů. Člověka, co už toho má hodně za sebou. Krajinu, tu, ve které se pobíhá a zapomíná na svět okolo...

Prostě se jen dívám.

Blog zase v novém dresu, ne v hokejovém

5. května 2012 v 13:33 | K.W. |  O životě

Dnes jsem měla chvíli času a pustila jsem se do nového designu. Ani díky jaru jsem se nepustila do živějších barev. Stále se točím kolem černé, šedé, hnědé... stále je to vše jednoduchý bez přeplácaností. Kdybych měla udělat des podle mý nálady, asi by tu převládali takový smíšený barvy a kraviny, že můžeme být rádi za tohle. :D

Poslední dny jsou náročný. Ve škole to jde se mnou zkopce a každou volnou chvíli trávíme s přítelem. Na to druhý si nestěžuju, ale i tak je to únavný :D Navíc jsem začala hrozně pít a to se snažím zarazit jen pivem... v malým množství. V tomhle počasí není nad vychlazenýho kozla! A krom toho ho má děda ve sklepě obrovský množství. Tajně mu tam zas dnes polezu, o tom není pochyb.

Včera začalo mistrovství v hokeji a já si nechala ujít tu parádní výhru nad Dánskem. Jako obrovský nadšenec hokeje si nadávám. Dnešní hra se Švédskem mi unikne taky. Ale až půjde do tuhého, rozhodně si na to udělám jakkoliv čas. Sejdeme se jako loni se známými, pomalujem se vlajkama a budeme sprostě nadávat protihráčům. Tuhle atmosféru miluju a o ní vážně nechci přijít. :D

Co ten design, líbí se vám?

Zase žiju a nelituju

1. května 2012 v 10:32 | K.W. |  O životě

Místo rocku poslouchám Spirita. Místo netu trávím dny s mým úžasným přítelem. A najednou jako bych začala žít na novo. Naplno prožila každej den...nelitovala.

Ležíme vedle sebe v trávě, v lese, na skále, na tom našem krásným místě a hladíme jeden druhýho. Zabíjíme hmyzáky, kteří po nás lezou a Dan mě kouše se slovy: "neboj, klíště se do tebe nezakousne.. ale můžu já?" :D Jsme spolu teprve 3 skoro CELÝ dny..(to není možný)... a je mi s ním krásně. Chybí mi, jako bych s ním byla už rok a někam mi odjel, přitom je právě teď pár kroků ode mě.

Včerejší čarodky ruku v ruce... oheň a svět, co se kolem nás točil dokola a já zase nechápala, proč je ten měsíc tak mázlej. Jednou jsme si na něm hlídali jak moc jsme opilí :D je to náš pomocník. Tenhle měsíc byl už ale spíš jen velký světlo. Čuměla jsem do ohně a snažila se podle nějaký větve orientovat. Hlava mi padala na něj a nedokázala jsem se vzchopit. Pamatuju si, že do mě někdo cpal buřta a já ho snědla. A pak ten dobrej džus, co mě zachránil. Půlnoc se blížila a já za trest (to je jedno kvůli čemu) musela být doma.

Ráno se probudím a v puse cejtím něco divnýho. Běžím do koupelny a začnu plivat hlínu. Z vlasů si vyndavat listí, vyklepávat tričko, a konečně se odličovat. Tak takhle nějak ta noc skončila. A ještě vzpomínám, jak jsem baterkou posílala signály ven klukům, aby věděli, že jsem vpořádku doma...

Dnes se pokusím neuschnout. Čapnout někde větev z třešně a najít toho mýho. Slíbil mi, že májový puse neuniknu. Budu doufat...

Jak jste na tom vy? Jak jste přežili čarodky? ;)