Boj o život (část III.)

26. dubna 2012 v 16:00 | K.W. |  Povídky
  • "PS" hážu hned na začátek a podotýkám, že jestli jste nečetli PRVNÍ - (I.část) a DRUHOU - (II. část), pak nemá smysl číst tuhle třetí. ;)


Zabouchávám za sebou dveře a na nic víc už si nepamatuji. Usínám a probouzím se až ráno s oteklýma očima od slz. Na stole vibruje mobil a já ho se strachem zvedám. Otevírám zprávu od Filipa.

Milacku, včera jsem na tebe cekal.
Jakto, ze jsi neprisla? Je vsechno vporadku?

Odpovídám krátkou zprávou:
Ano, je. Jen jsem byla unavena.

Pokládám mobil na zem a hlavou zabořená do polštáře znovu usínám. Vyčerpáním. Zapracovala má slabá stránka - zbabělost. Utíkám od problémů a nutím se na nic nemyslet. Tohle ale není jen obyčejný problém. Kdo ví, jak dlouho bude ještě Filip naživu? Opět se topím ve vlastních slzách. Tohle už není spánek. Ty kapky vytryskávající z mých očí mu to nedovolují. Sedám si. Zhluboka dýchám a snažím se uklidnit. "Musím být silná." Říkám si. "Už kvůli Filipovi."…

Vklouzávám do kalhot a přes hlavu si natahuji černé volné tričko. Když se vidím v zrcadle, znovu ho svlíkám a opět se slzami v očích se mi honí hlavou, že černá barva nebude dobrý nápad… Přeháním to, vím, ale nevím, co dělat a opět si sedám na postel. V ruce mačkám černý kus oblečení a odhazuji ho daleko od postele. Kašlu na všechno. Přes podprsenku si natahuji jarní kabát a bouchám za sebou dveřmi. Snad už bude Filip vzhůru…

Rychlým tempem jdu mokrou ulicí a dýchám čerstvý vzduch, takový ten svěží, který můžeme dýchat po dešti. Voda smyla z ulic všechnu špínu, odpadky a zvratky nočních opilců. Kéž by přišel jakýsi "déšť" i do mého života a také smyl všechno špatné. Kéž by za sebou nechal všechny šťastný a spokojený. Kéž by vyčistil Filipa od té nemoci. Říkám si a pokračuji dál k jeho baráku. Odkopávám každý kamen, který mi stojí v cestě a ubrečenýma očima hypnotizuji cestu pod nohama. Přemýšlím, jak se mám k Filipovi chovat, co mu říct… Rukou si prohrabávám tmavě hnědé neupravené vlasy, které se mi volně kroutí kolem obličeje a krku. Z tašky vytahuji zrcátko a dívám se na tu zoufalou osobu v kulatém rámečku. Utírám jí z očí slzy a vytahuji pleťový korektor, kterým zakrývám obrovské kruhy pod očima. Jsem rozhodnutá. Zatím budu dělat, jakože nic nevím. Musím zjistit, jak přesně na tom Filip je. Říkám si, nejspíš nechám na něm, aby mi to řekl sám. Nemám v plánu mu říkat o tom, že to vím od Adama… i když, neměl by se o jeho "hrdinském" činu dozvědět?

Začínám myslet na Adama, jak mu právě teď asi je a jak mu bylo celou tu dobu. Je neuvěřitelné, co pro Filipa udělal. A je pravda, že by v té situaci žádné rozhodnutí nebylo správné pro všechny.

Adam přišel o mě, ale nechtěl. Stále mě nejspíš miluje.
Já vím, že miluji Filipa a bez něj to nezvládnu.
A Filip? Žije s holkou, kterou miluje, ona miluje jeho, ale brzy to skončí.

Je jedno, kdo z nás se cítí nejhůř, priorita je jasná. Musíme tu být pro Filipa. Musím ho nadále dělat co nejvíc šťastným. Jednou nenápadně naznačím, že jsem zjistila, že je vážně nemocný, pokud mi to tedy neřekne sám a já tu pro něj budu do samého konce. Navždy. Budu ho navždy milovat. Jak už jsem jednou řekla, musím být silná kvůli němu. A to taky udělám…

Tlačím prstem na zvonek na hnědém čtvercovém domku Filipovo rodičů. Upravuji se ve skle dveří a snažím se nahodit přijatelný úsměv, i když mi to dělá problémy a opět myslím na pláč. Uvnitř sebe si nadávám a zhluboka se nadechuji. Usmívám se na hnědovlasého kudrnáče, který právě otvírá dveře.

"Ahoj princezno. To si se po cestě sem prodírala pralesem?" Zasměje se Filip a vytahuje mi z vlasů listí.
"Asi na mě jen něco spadlo." Odpovídám s vynuceným úsměvem na tváři.
"No, hlavně, že jsi nespadla ty, miláčku." Dodává a sladce líbá mé rty. Polibek prožívám daleko víc než kdy jindy, jako bych si ho snad chtěla zapamatovat navždy. Jako bych už dopředu počítala s tím, že ho jednou nebudu moct cítit. Tentokrát slzy neudržuji a Filip se odtahuje od mých slaných rtů.

"Stalo se něco?" Ptá se mě a já nemůžu najít odpověď. Bere mě za ruku a zavírá za námi dveře. Jdeme do jeho pokoje, kde mě posazuje do křesla a sundává mi kabát, pod kterým nic nemám.

"Kde máš tričko zlato?" S údivem kouká na mou nahou horní část těla. Přestávám brečet a napadá mě jen jedna věc, kterou udělat.

"Překvapení bez balicího papíru lásko." Vypadne ze mě a usmívám se při tom. Díky bohu se na jeho tváři objeví vzrušený úsměv, kterým jasně naznačuje, že se mu to překvapení zamlouvá. Oddechnu si a přitahuji k sobě jeho tělo. Cítím se jak slepec, který má nadměrně vyvinutý hmat. Zavírám oči a rukou přejíždím každý kousek jeho těla. Všímám si na jeho pokožce i těch nejmenších drobností, kterých jsem si nikdy před tím nevšimla. Najednou se zastavím a napadne mě, jestli mu náhodou není špatně, jako včera.
"Je ti dobře zlato?"
"Teď už ano." Kouše mě do ucha a potom zastavuje mé další otázky pár polibky na rty. Nevím, jestli opět ucítil tu slanou chuť, ale najednou se odtahuje a říká: "Proč si brečela?"

Mohla jsem tušit, že se téhle otázky nevyhnu.
"Nechci tě ztratit, chci s tebou být navždy!" Řeknu bez jakéhokoliv rozmyšlení. Filip se na pár sekund zaráží.
"Já chci to samý." Pevně mě objímá a dál už ani jeden z nás nic neříká. Mluví za nás naše těla. Kolem poledne usínáme a moje poslední myšlenka je taková, že nikdy nebudu nikoho milovat tak, jako jeho.

Zbytek dne už moje rty jako sůl nechutnaly.
 


Komentáře

1 Michelle Michelle | 26. dubna 2012 v 16:31 | Reagovat

Krásně píšeš, je to hrozně dojemný. Jsem zvědavá, jak to celý zakončíš.

2 limetka limetka | 13. května 2012 v 17:49 | Reagovat

bude pokračování doufám =)

3 kler-wonder kler-wonder | 14. května 2012 v 13:08 | Reagovat

[2]: Určitě bude... ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama