Boj o život (část II.)

25. dubna 2012 v 16:03 | K.W. |  Povídky
(Druhá část mé povídky "Boj o život". První část můžete číst tady. A stále to ještě není konec.)
...

Přichází blíž. Blíž, než by měl. Neuniká pohledem a upřeně hledí do mých očí. Tak hluboko, jak to kdysi dělával. Takovým tím pohledem, kterým ve mně chtěl vždy přečíst každou mou myšlenku. Zvykla jsem si tenhle obličej nevídat ve svých myšlenkách, zapomněla jsem. Snažím se nepřiznat si, že mi to vše chybí a zmateně povím do prázdného ticha: "Tohle není dobrý nápad."


"Špatnými nápady to začalo už kdysi." Odpovídá a pohled mu klesá k zemi.
"Opustil si mě a začalo se ti stýskat, to je vše." Smířeným hlasem dodávám.
"Stýskalo se mi už před tím, než jsem ti řekl sbohem."
"Tak proč si to tedy udělal?" Nechápavě povytáhnu obočí a vzpomínám na jeho pokoj a postel, ve které jsme seděli, a já se dozvěděla, že už se mnou dál nechce být.
"Chtěl jsem pomoct… byla to jen pomoc…"
"O čem to tu mluvíš?"
"Nedošlo ti to, že ne…?" S jakýmsi doufáním se mi kouká do očí.
"Co by mi jako mělo dojít, Adame? Opustil si mě a zničil! Celou věčnost jsem se snažila přijít na to - PROČ?! Proč si mi to někdy nevysvětlil? Proč si mi vše neřekl narovinu?"
"Týká se to té pomoci… nemohl jsem!"
"Co to meleš, jaká pomoc?"
"Chtěl jsem pomoct jemu… tomu, kdo tě teď pár měsíců hlídal, dával ti svou lásku, užíval si tvého těla, tebe celé… Kde teď je, hmm? Copak ti to nedochází?" Ptá se se slzami v očích, které se mu třpytí v pouliční lampě, co stojí nad námi.


Filip leží doma, není mu dobře a čeká na mě. Promítá se mi v hlavě. Co by mi na tomhle mělo ksakru dojít? Mračím se a kroutím hlavou.


"Řekneš mi to už konečně? Adame, proč si mě tehdy opustil?!"
"On je nemocnej, Kláry… a stále se mu to zhoršuje. Neměl jsem ti to říkat, nechtěl jsem, měl to už konečně udělat Filip doháje, snad ti to musí někdy říct, ne. Já jsem jen zoufalej. Vím, že bych v takovýhle situaci neměl vůbec myslet na sebe, ale jako člověka mě to prostě ničí uvnitř a nemůžu si pomoct. Místo toho, abych zařídil to, aby holka, kterou miluju, byla šťastná, udělal jsem to, co pomohlo Filipovi - přežít ty poslední chvíle svého života s holkou, kterou miluje. Vím, že ti to ublíží a šíleně se za to nenávidím. Já,… chtěl jsem mu jen pomoct…"


Z očí se mi automaticky spouští slzy a jen matně přes ně vidím, jak se Adam tváří. Už přede mnou není. Vybavuji si vše, co se stalo. Mám před sebou Adamovo slzy a jeho zoufalý obličej při našem rozchodu, Filipa, který mi nabídl svou oporu, a pak jsou tu ty dny, co se mnou nemohl být… to, co jsem nemohla pochopit. Vzpomínám, jak jsem se do Filipa zamilovala, jak jsem s ním byla zase šťastná a jak jsem zapomněla na Adama, nenáviděla jsem ho za to, co mi udělal. Adam měl pravdu. Tohle mě zničilo. Právě teď. Cítím se zase jako tu noc, kdy jsem ležela na ulici a čekala na smrt. Kdy už jsem dál nechtěla žít, a objevil se Filip, člověk, který umírá doopravdy. Pokládám si otázky - poprosil o to Filip Adama? Věděl o tom, že mě Adam nechal jen pro to, aby mohl Filip prožít posledních pár hezkých měsíců? Nejradši bych někam zmizela. Měla bych utéct do Filipovy náruče a říct mu, jak moc ho miluju, ale co Adam? Co se to doháje stalo? Jak jsem to mohla přehlídnout, jak jsem jen mohla…


"Ví to?" Potichu se po dlouhé odmlce ozve z mých úst naplněných slzami.
"Neví nic."
"Proč si to udělal."
"Proč jsem co…? Víš to, Filip je nemocnej!!"
"Jo! Ale nikdy jste nebyli žádní kamarádi! Neměl si ho rád. Tak proč ten soucit? PROČ?!" Zoufale křičím, i když vím, že bych neměla.
"Dozvěděl jsem se, že tě miluje a to, že už nechce dál žít, že ho ta nemoc stejně zabije. Byl to tvůj nejlepší přítel! Tohle jsem nemohl dopustit. Věděl jsem, že jestli tě já nechám jít, on se o tebe postará a budeš zase šťastná. Věděl jsem, že budeš v dobrých rukou Kláry!"
"A až zemře? Přijdu o všechno, co jsem kdy milovala! O všechno!" Uvědomuju si, že tu sobecky myslím na sebe a měla bych se zajímat jen o Filipa, ale tyhle slova ze mě prostě lítají automaticky a já si nedokážu srovnat myšlenky. Priority. Co bude dál?!...
"Já tu pro tebe budu navždy, zlato…" Tiskne se ke mně a objímá moje rozechvělé tělo.
"Je mi líto, co potkalo Filipa, ale věřím, že je s tebou neskutečně šťastnej. Každej člověk musí bejt tím nejšťastnějším, když tě má ve své náruči… jako já teď."


Mlčíme. Brečíme a Adam mě hladí po vlasech. Nevyznám se v sobě, ale vím jedno.


"Adame,… já už tě ale nemiluju. A nikdy nebudu."

Otáčím se a utíkám pryč. Nemířím k Filipovi, i když bych měla. Nutně musím být jen sama se sebou. Nevnímám zemi pod sebou, ani lidi, do kterých občas narážím. Chci jen zmizet, nejradši vrátit čas a zabránit té nemoci, aby Filipovi jednoho dne nemohla zastavit srdce.
 


Komentáře

1 Michelle Michelle | 25. dubna 2012 v 16:32 | Reagovat

Úžasný pokračování. Skvěle se to čte. Těším se na další část:)

2 LaBelle LaBelle | 26. dubna 2012 v 14:56 | Reagovat

Skvělá povídka!

3 Miška Miška | 26. dubna 2012 v 15:22 | Reagovat

Moc dobrý :) holka kam na ty příběhy chodíš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama