Duben 2012

Hrdina z romantizmu

14. dubna 2012 v 14:39 | K.W. |  Mým Srdcem
Dny se mění, čas utíká a minuta střídá další... Já přežívám, vymýšlím jak přežívat a snažím se nemyslet na minulost. Je to k ničemu. Zjistila jsem, že jsem strašně nespokojenej člověk. Se vším mám nějaký problém, na všem mi něco vadí a já se jen snažím to přehlížet, žít jen z toho dobrého... žít z maličkostí, ignorovat ty špatný věci. Ale moje alergie na hloupý lidi pořád stoupá. Už jen to, že do mě někdo strčí, mě dokáže vyprovokovat tak, že se pak neovládám. To ani nemluvím o tom, že jeden takovej strkanec stál včera mýho kámoše 10 táců. Někdo do něj strčil na baru a rozbil mu brýle. Celkově bych zakázala dotykový kontakt s cizými lidmi. :D Neznáš mě a dotkneš se mě? Zavřít! :D A byl by pokoj... to samý bych udělala s pohledama. Stačil by jedinej tvůj křivej pohled a byl by s tebou konec! To by si pak lidi začali hledět svýho, no ne?:D Už zas vymýšlím neuskutečnitelné...

Připadám si jak "hrdina" z romantizmu, člověk na okraji společnosti. (No, sice v ní jsem, ale určitě né co se týče názorů) Člověk, co nerozumí lidem a jejich chování. Člověk, co se neustále proti něčemu staví a doplácí na to. Kruci, napište O MNĚ nějakej román. Vraťme se do období romatizmu. Přiostřete můj život a bude to trhák. :D

Popisuju se jako absolutní výpadek a outsider. Můžete mě tak brát, ale já se spíš beru jako někoho, kdo je prostě jinej. To už jste si asi všimli. Kéž bych přestala přemýšlet... a víc žila, vlastně i těm stupidním lidem závidím. Nepotřebují nic chápat, nepotřebují ničemu rozumět. Já žiju, mám kolem seme hrstku úžasných lidí, kteří vedle mě stojí ať se děje co se děje a jsem jim vděčná. Tý faleše kolem sebe jsem se už zbavila. Zůstalo mi to opravdové.

Hypnotizuju mraky a nadávám ať neprší. Ona příjde každou chvíli a už se těším, až se jí vypovídám. Zítra jedem do kina na prcičky, tak se snad dostaví nějaké odreagování. Teda lidi, řeknu vám, že jsou poslední dobou všichni skleslí, naplnění problémy... ? Ta špatná nálada se šíří rychlostí větru, který má poslední dobou velkou rychlost. Může za to počasí... uklidňuji se...

With the "lazy day" outfit

13. dubna 2012 v 19:36 | K.W. |  Mým Srdcem

Lezu do tepláků a tílka. V hromadě ležící tak nějak všude po pokoji hledám velikej svetr, do kterýho bych se mohla zachumlat. Zima mě pronásleduje snad všude. Venku je mi zima, protože fouká vítr, ve škole mi je zima, protože tam uhnaní kuřáci větraj, doma mi je zima, protože vlastně ani nevím. Ruce si rosprostírám kolem horkého hrníčku od čaje a lehám si do postele. Tmavě modrej huňatej svetr. Miluju tohohle společníka do "jarního" počasí. Co bych dala za odehnání mraků někam šíleně daleko. Slunce, kde si, víkendy maj přece patřit tobě! Tohle není fér.

Právě jsem byla u policajtů. Podepsáním jednoho papíru jsem docílila toho, že nesmím o vyšetřování mluvit. Vlastně o ničem. Čekala by mě pokuta až 1 milion korun. Takže, rozhodlo se za mě, nic tu psát nemůžu. Snad jen, já nic neprovedla, jsem svědek. Kdo čte můj blog, ví o co jde.

Víte co mě právě nejvíc bolí? Každé slovo, které mi napíše bejvalej přítel... kluk s kterým jsem byla rok. Člověk, kterýmu jsem dala všechno. Po rozchodu jsem s ním zastavila veškerou komunikaci, zablokovala ho, abych nemohla vidět ani jeho jméno, ani co píše na fb, prostě nic. Kdykoliv něco napsal, nebo jako teď, dnes, kdy mi napsal, probudí se ve mě ty vzpomínky, společné chvíle, nejúžasnější dny mého života. Nezvládám to. Musím ho opět zablokovat. Zbavit se jakýhokoliv kontaktu. Chce se mnou být za dobře, občas si napsat, ale já to nedokážu. Nemůžu. Přes tu bolest to nikdy nepřejde. Jsem ztracená. Tenhle vztah mě prostě poznamenal do konce života. První opravodvá láska, první... něco skutečného, úžasného, opravdového. Skončilo to před čtyřmi měsíci a já stále občas brečím po nocích, koukám do okna, kde jsme spolu seděli, hladím postel, na který ležel, čuchám k mikině, která patří jemu. Na venek jsem smířená. Ale uvnitř nikdo nevidí ten smutek, kterej mě občas pohltí. Důkaz toho, že to byla opravdová láska? Mám být ráda, že umím milovat, že jsme se doopravdy milovali?

Měla bych...

a dál už ani slovo... jednou provždy už se od toho musím odpíchnout, jen prostě musím počítat s tím, že to na mě čas od času dopadne. Prozatím zas na nějaký čas ZABLOKOVAT, ODŘÍZNOUT SE od něj. Za pár měsíců to zkusím znovu, třeba už s ním s úsměvem na tváři prohodím pár slov.

Je to k zbláznění, fakt.


Andělé a démoni

11. dubna 2012 v 20:22 | K.W. |  Filmy
Něco staršího. Rok 2009.

Tumblr_l1k633lpvq1qbrzu5o1_500_large

Vatikán, šifry, kostely, ilumináti, katolická církev, Tom Hanks,... tak bych tento film shrnula. Půjčila jsem si knížku a táta na mě, že prý už má dlouho stáhlej film, ať se na něj mrknu. Hned jsem se na to podívala, ikdyž možná byla chyba pustit si film dřív, než si přečtu knížku. Moc na ní teď nemám chuť.

Robert Langdon postupně odkrývá tajné spiknutí iluminátů. Celý film vlastně stojí na základě rivality mezi vědou a vírou. To je otázka. Dá se věda spojit s křesťanstvím? Zápletka - smrt Papeže, byrokratický chaos ve Vatikánu a krádež antihmoty z CERNu. Ta antihmota má o půlnoci zničit Vatikán a tak i církev. Langdon dobře ví, že za tím stojí ilumináti. Snaží se tomu zabránit.

Podle mě by se dal film víc rozebrat. Čekala jsem od toho víc. Myslím, že se dokola opakuje pořád to samý a o iluminátech se až tak moc nedozvíte. Zkrátka na takovýhle chytrý a obrovský téma by se toho dalo vymyslet spousta zajímavějšího. Knížku ale nezahodím. Její kritika je víc než dobrá a troufám si říct, že toho v knize bude daleko víc. Jo, tak už to bývá.

Tahle "nicmoc" recenze je za účelem odreagování se, napsat něco na blog. Kvůli škole nevím co dělat dřív a všeho už mám plný zuby. K tomu mi asi padne brigáda, budoucí povolání číšnice, protože se šéfová zbláznila a restaurace je vzhůru nohama. Je to všehcno nanic. Tak moc toužím po víkendu.

Koupila jsem si tamto a tamto a blablabla

9. dubna 2012 v 13:53 | K.W. |  O životě

Hele lidi, mám psát povídky? Je to dlouhý a stejně mám pocit, že to nikdo nečte. Přiznejte se! Já do toho dávám fakt veliký množství energie, někdy to píšu ráno ve 3... :D

Bodlo by mi to vědět. Abych se s tím zbytečně nemusela párat. Potřebuju vědět, jestli se to dá číst, jste vlastně mými pány. Píšu to pro vás. Tak díky za info.

Nebudu se ptát na to, jak máte zmalované zadky, nebo ne. Celkově velikonoce řešit nebudu, je to jen ztráta času. Já se krásně vyspala a poobědvala salát z řízkem. Pohodička. Večer jdem na rodinou večeři.

Něco vám povím. Najela jsem na blog, nebudu jmenovat. Ta holka tam kritizovala nějakýho člověka, co měl tunely. Pár lidí se do ní pustilo a okamžitě z toho byla třetí světová. Já se radši nevyjadřovala, ale mám na to svůj názor. Nadávat člověku, kvůli tomu co má v uchu mi příjde jako absolutní stupidita. A to neříkám jen proto, že sama po tunelu toužím a ucho si (už šíleně dlouho) roztahuju. Doháje *eru se já do ní, že na blog píše jen o tom, jak si dokola obarvuje vlasy na blonďato, nebo jak si koupila takový a makový přípravek na ksicht? Hej "makový" přípravek, to zní jak peeling. :D Já se náhodou taky vyznám! I já, budoucí tunelačka :D

Čekám, že se i do mě obuje spousta slečen a blogerek, který jsou tak zbohatlý, že neznají problémy jako "my", neustále si dřepí v KFC, nebo denně píšou na blog, jak si koupily tenhle hadřík a tamten. Jasně, řekněte mi: "nemáš na jejich blogy lézt, prostě si jich nevšímej" Odpovím vám, já toužím po tom najít na netu nějaký inteligentní blog, na který bych ráda občas zašla, početla si zajímavé úvahy a odpočinula si. Jenže tohle se neděje, narážím přesně na blogy typu tamtoho. Mám pocit, že jediný blog, co za to opravdu stojí je ten Kirsten... ale to je tím, že ona je fakt člověk s mozkem na tom pravém místě.

Asi nikdy nebudu spokojená. Já, co ustavičně do něčeho ryje, že? :D

Vyjádřete se prosím o těch povídkách ;)

láska láska láska láska DOHÁJE

8. dubna 2012 v 13:51 | K.W. |  Mým Srdcem
Tumblr_lyl0vwyi4q1r48tuao1_500_large

"Chytrolín" se zase ozývá. Něco vám povím! Chci do pár vět shrnout slovo "láska"...slova "vzájemná tolerance a podpora"...
Chci říct, že když bojujete o lásku a získáte jí, ten boj nekončí. To naopak. Ten pravý boj teprve právě začíná, jenže kdo to ví? Příjde mi, že ohromná většina neví ani ň. Je nesnesitelně líná na to, aby nějak vztah chránila, dál ho rozvíjela, starala se o něj. "Mám kluka/holku, konec, tečka".... Tím to hasne a můj život má bejt tímto naplněný, no ne? Jsem šťastná, ale je to doopravdy PRAVDA?

Možná jsem jen zaplavená ve všech možnejch s*ačkách. Vše se kolem mě buduje, ale hned zhroutí. O kluky jsem nikdy nějak extra nebojovala, ale až ten vztah jsem se snažila rozvíjet. Jednou to skončilo po roce, jednou po měsíci, jednou po pár týdnech, zkrátka vše bylo marný, vše bylo zbytečný a já si řekla, že nad tím přestanu přemýšlet, že láska by se měla víc žít...mělo by se o ní míň psát a ještě MÍŇ PŘEMÝŠLET! Láska jsou promilované noci, činy! Láska je dělání věcí společně, pomoc a zase jen ČINY! Prostě dávat na jevo a míň mluvit. Víc mluvit tělem. Víc konat. V tom bude asi ta podstata a já jí věřím. Je to pravda. Uvědomuju si to, ale stále tu o tom melu, pozorujete to? Vzájemně si protiřečím. Donucuju se zastavit tyhle slova a jít ven říct mu do očí jak ho miluju, ale on o to ku*va nestojí! Vlastně ani nevím jestli ho miluju, vlastně nevím nic. Jen přemýšlím a píšu. Dělám obrovskou chybu a vím to.

lásku musíš žít... lásku musíš žít... lásku musíš žít!
o lásce nesmíš přemýšlet!

Tluče se mi v hlavě, ale nejde to. Už se těším, až si koupíme chlast, sedneme si k vodě a opijem se! Ano! v neděli, protože neděle je jedinej den, kdy budu mít volno! A on je jedinej, kdo si na mě právě v neděli udělá čas! Doháje,

já tu z tý podělaný lásky píšu KRAVINY

V*****noční splácanina

8. dubna 2012 v 13:17 | K.W. |  O životě

Restaurace mě přivítala s otevřenou náručí a parádně jsem prostřela stoly. Jednomu balíčku papírovejch kapesníčků jsem se ale nezalíbila a schodila jsem ho nějaký ženský ze stolu. Omylem. Je to prkotina, ale já sem se za ní desetkrát omluvila. Ježiš, STOP! Přestávám mluvit o práci číšnice, kterou začínám dělat a vím o ní vlastně NIC!

Můžete si všimnout, že můj blog oblíkl nový kabátek. Elegantní a opět šedý. Co ode mě čekat, celé mé já = tahle barva. Proč v tom tedy neudělat takovouhle souvislost? Vlastně jak tak koukám, on ten design vypadá skoro stejně jako dřív. Ale co doháje pořád vymýšlet? Kdybych si ten des mohla nakreslit, hodit do programu a vyjel by mi z něj des, vyhrála bych. Ale já prostě nedokážu udělat v obyčejném photofilteru to, co mám v hlavě. Kéž by mě někdy někdo naučil pracovat s photoshopem.

Možná jste se včera dívali na čt. 4. Možná jste vyděli ten výprask. Možná jste si vzpoměli na mě, jak jsem tvrdila a zahlásila, že Liberec nakope Spartě prdel. Jo, sekla sem se. Slovánci mě vážně naštvali a já si u televize vyřvala hlasivky. "Vy hajzlové, co to děláte?" ...atakdále... Dnes se možná mrknu na Plzeň, ale nevím, jestli mi na ní zbyly nějaký nervy.

Mám toho tak moc. Udělat nějakej šesti stránkovej protokol na francouzskou chemii (o který nevím ani slovo) a vlastně to je asi všechno. Tomuhle já říkám "MOC"... měla bych se vážně vzpamatovat. :D Já už i tomu nicnedělání říkám "mám toho hrozně moc napráci"...:D

Hunger Games, o tom jsem vám taky chtěla napsat. Dnes se na to mrknu a zítra, nebo možná ještě dnes večer se můžete těšit na recenzi. Pokusím se to nějak zhodnotit. Knížka mě sklamala a fakt mě nebavila...vlastně jsem jí ani nedočetla, tak chci zkusit aspoň film, když ho všichni hodnotí tak pozitivně. Uhmf, uvidíme.

Užijte si ty podle mě "trapné" velikonoce, které tak nemám ráda a ať v noci nemáte noční můry o vejcích. Já je občas mívala, bože, jak já nemám ráda velikonoce. Alespoň se zítra vyspím, u babči pořádně najím a večer zase jídlo! :D Tak si to já představuju.

Jakej máte názor na Velikonoce vy?
A co ten skoro stejný design, líbí se vám? (jo, ta čára přes tu úvodní velkou fotku, mi dělá nějakou křivou bradu:D)

miliontisícdevětsetosmdesáttři přání

7. dubna 2012 v 15:34 | K.W. |  O životě

Něco vám řeknu, já mám z těh lidí docela strach! :D
Nebo spíš ze sebe? První zaučovací ráno mám za sebou. Musím si toho zapamatovat tolik. Klíče asi od sedmi dveří, každý má jinou barvu, do jaký skleničky se dává jaký kafe, kolik stojí turek, čepování piva- vlevo gambrinus, vpravo plzeň, jméno tý v kuchyni, čísla stolů, sčítání odčítání násobení dělení a to nejdůležitější "nahlas zdravit!" Jo a ještě jak máti říká "vonět se každou půlhodinu"!

Dnes jsem dáseříct dělala velký NIC. Spíš jsem jen poslouchala co a jak...modlila se, ať nikdo nepříjde, abych nemusela nikam chodit a ptát se kdo si co dá. Mám panickou hrůzu z otázky "co nám doporučíte?" nebo "je lepší tohle, nebo tamto"..nebo ještě hůř "jaký máte druhy tohohle?".... NIC NEVÍM:D Jsem chudinka malinká holka z gymplu a víc bych si pokecala s francouzskými hosty, než z ukecanými čechy, kteří mají miliontisícdevětsetosmdesáttři přání! :D Jo, jsem po*raná až za ušima! :D

V 6 jdu zas. Ale tentokrát si pěkně zalezu ke kávovaru a budu máti podávat latte! Né já vím, měla bych vylézt z ulity...uklidňuji se "časem se otrkáš"... No tak...vzchop se:D

Jo a ještě něco! V 7 hodin budu prosit maminu, aby mě pustila! Protože nutně potřebuju podpořit SLOVAN LIBEREC! Fotbal nehrotím :D Né fakt ne, jen kvůli určitý věci nutně potřebuju, aby prohrála Sparta. Jo, miluje jí můj ex a já tu vzájemnou rivalitu miluju, takže Spartičko (exáčku), Liberec vám nakope zadék!

Jo a ještě jedno PS! Pusťte si tenhle starší song, kterej mám fakt hrozně moc ráda:) Pro krásnější prázdniny.

Dobrý den, co si dáte?

6. dubna 2012 v 20:20 | K.W. |  Mým Srdcem

Jojo, brigády se mi ukázaly v celé své kráse v jedné lajně a já si šáhla po jedný. Po tý, co mi vydělá nejvíc peněz, po tý, která by mě mohla trochu bavit. Holka bez praxe, z fr. gymplu, 17 let. Možnost číšnice jsem dostala díky tomu, že je mamka hlaví číšnice v jedné restauraci. Protekce. A to už pak jde samo. Musím ale říct, že jsem ten flek vyfoukla nějakýmu klukovi, co se vyučuje kuchař/číšník... prý se zdál nespolehlivej, ale budu já? ta spolehlivá?

Spolehlivost není to, co by mě trápilo. Spíš, jestli zvládnu obsloužit lidi bez umazaného oblečení, nevhodných slov, apodobně. "29. dubna už jsme tě zapsali a ráno budeš na celou restauraci sama" oznámila mi máti při příchodu domů. Paráda, no ne? Dokonce za to vše budu zodpovídat a jsem totálně bez zkušeností. A to radši nemluvím o tom, že budu i za barem...

Většina lidí mě povzbuzuje, že tam díky mě začne chodit ještě víc lidí. Já si až tak moc nefandim, ikdyž mají možná pravdu. Třeba se stanu městskou atrakcí? Lidi mi budou dávat peníze a říkat "ukaž nám jak si neskutečně nemožná"...a budou se lámat smíchy. Možná to až tak vážný nebude a já bych se měla jen uklidnit a nahodit úsměv.

Úsměv. To je to, čeho budu mít asi po prázdninách plný zuby! Už vidím, jak se všechno budu pokoušet maskovat úsměvem a vlastně (servírky by se měly usmívat). Au, už teď mě bolí koutky při tý představě... kolika lidem denně se budu muset usmívat do obličeje.

Co si o tom myslíte, mám na to? :D Nebo, nemohli byste mě obohatit o nějaké vaše zkušenosti? No ták, číšníci, nenechte mě ve štychu! ;)

A k budoucím návštěvníkům hotelu Jupiter, připravte si peníze na pořádná dýška! ;)

Lebka

6. dubna 2012 v 19:46 | K.W. |  Kreslím

Pomilování klávesnice

6. dubna 2012 v 10:34 | K.W. |  O životě

V hlavě slyším vrnění... vibrace. Už né jen v mé hlavě. Otočím hlavu doprava a na stolku vidím poskakující mobil. Čapnu ho a posadím se na posteli. "Kriminalista volá"... No super.

Čekala jsem na něj celej včerejšek a nic, vybodl se na mě, dokonce naší celou rodinu vystrašil, že třeba není skutečnej "kriminalista" , ale chtěl z mámy jen vytahat informace o mně. Táta s mámou jeli na policii. Zadali jim tam jeho jméno a číslo a oni nám opravdu potvrdili "ano, tohle je náš pan kolega kriminalista". Vtipná situace. :D

Celý den stále nevolal. Tak si večer pustím pár filmů, dokreslím své dílo a skončím zase u toho prasáka Bukowskiho. (Mimochodem, fakt vám ho doporučuju, ale jen pro silnější povahy, protože co jsem tam včera četla? - ten chlap tam normálně vojel takovej ten starej telefon,...odmontoval mluvítko) :D No, to i na mě už bylo moc!

Ale jak už jsem řekla, dnes ráno si asi umluvil, že mě vyhrabe z pelechu.

"Chmelařová, prosim" a už to jelo... Řekla jsem mu vše a připadala si jak šílená práskačka. Musela jsem popsat co měla doktorka na sobě, dokonce i jestli se představila jako "paní Svobodová" nebo "doktorka Svobodová"... řekla jsem, to první...ale doháje, vždyť už to jsou skoro 4 měsíce co se to stalo. Byl fajn, moc fajn, prokecala bych s ním celý dopoledne, ale po dvaceti minutách zavěsil.

Odšourala jsem si udělat kafe a pomilovat se s klávesnicí. Tak...a dnes se vrhnu opět do malování. Čeká mě lebka.