Duben 2012

Mít a mýt, dělat bublinky a stříkat si deodorant do nosu

27. dubna 2012 v 21:44 | K.W. |  O životě

Zadržuji smích nad mým nadpisem článku a pouštím se do tý sesmolený kupy "čehosi všehosi".

Jestli "poslední zvonění" končí hadry načichlými po octu, pak se vše vydařilo jak mělo. Po čemsi nastříkaným v hlavě už mě nějaká voda vylitá z konve nad vchodem nemůže rozhodit. Utíkám školní chodbou ke skříňce a oddychuju si, že můj obličej nepřipomíná přertěnkovanej ksicht starý důchodkyně. Mít po celým těle načmáraný "4.D"? apodobně? Díky..:D Stejně by se po pár minutách "mít" změnilo v "mýt"...jak má většina mých kamarádů v oblibě psát...do zpráv...na chatu...kdekoliv. "Snad budu "mýt" volno." Klasická věta, která už mě nemůže překvapit. Klidně si to volno vydrhni šampoonem. A pojď si z pěny dělat bublinky. Jde jen o zvyk.

Po propečeném dni a proseděném odpoledni s kámošem u vody si prohlížím obličej v zrcadle a hledám jakýsi náznak slunce a 27°C. Nic. A to nemluvím o tom přeběleném pod kusy oblečení. Vím, že se barva nezmění hned, ale já tu bílou nechci doháje! A solárko už vůbec ne. Kéž bych zítra na tom slunci usnula. To je můj sen. Usnout a vzbudit se připečená jako tátův oběd. Cokoliv je přijatelnější než ten nejvybledlejší sejra pod sluncem - i když, tohle si trochu protiřečí.

Co víc říct, snad jen - když už tu to teplo máte, nestěžujte si na propocený a smardlavý lidi kolem vás, ani na zadušený autobusy a už vůbec ne na obličeje od potu. Chce to jen něco na osvěžení, používat deodorant a nejlíp si ho nastříkat až do nosu... kvůli necítění pachu ostatních.

no nemám pravdu? :D

Boj o život (část III.)

26. dubna 2012 v 16:00 | K.W. |  Povídky
  • "PS" hážu hned na začátek a podotýkám, že jestli jste nečetli PRVNÍ - (I.část) a DRUHOU - (II. část), pak nemá smysl číst tuhle třetí. ;)


Zabouchávám za sebou dveře a na nic víc už si nepamatuji. Usínám a probouzím se až ráno s oteklýma očima od slz. Na stole vibruje mobil a já ho se strachem zvedám. Otevírám zprávu od Filipa.

Milacku, včera jsem na tebe cekal.
Jakto, ze jsi neprisla? Je vsechno vporadku?

Odpovídám krátkou zprávou:
Ano, je. Jen jsem byla unavena.

Pokládám mobil na zem a hlavou zabořená do polštáře znovu usínám. Vyčerpáním. Zapracovala má slabá stránka - zbabělost. Utíkám od problémů a nutím se na nic nemyslet. Tohle ale není jen obyčejný problém. Kdo ví, jak dlouho bude ještě Filip naživu? Opět se topím ve vlastních slzách. Tohle už není spánek. Ty kapky vytryskávající z mých očí mu to nedovolují. Sedám si. Zhluboka dýchám a snažím se uklidnit. "Musím být silná." Říkám si. "Už kvůli Filipovi."…

Vklouzávám do kalhot a přes hlavu si natahuji černé volné tričko. Když se vidím v zrcadle, znovu ho svlíkám a opět se slzami v očích se mi honí hlavou, že černá barva nebude dobrý nápad… Přeháním to, vím, ale nevím, co dělat a opět si sedám na postel. V ruce mačkám černý kus oblečení a odhazuji ho daleko od postele. Kašlu na všechno. Přes podprsenku si natahuji jarní kabát a bouchám za sebou dveřmi. Snad už bude Filip vzhůru…

Rychlým tempem jdu mokrou ulicí a dýchám čerstvý vzduch, takový ten svěží, který můžeme dýchat po dešti. Voda smyla z ulic všechnu špínu, odpadky a zvratky nočních opilců. Kéž by přišel jakýsi "déšť" i do mého života a také smyl všechno špatné. Kéž by za sebou nechal všechny šťastný a spokojený. Kéž by vyčistil Filipa od té nemoci. Říkám si a pokračuji dál k jeho baráku. Odkopávám každý kamen, který mi stojí v cestě a ubrečenýma očima hypnotizuji cestu pod nohama. Přemýšlím, jak se mám k Filipovi chovat, co mu říct… Rukou si prohrabávám tmavě hnědé neupravené vlasy, které se mi volně kroutí kolem obličeje a krku. Z tašky vytahuji zrcátko a dívám se na tu zoufalou osobu v kulatém rámečku. Utírám jí z očí slzy a vytahuji pleťový korektor, kterým zakrývám obrovské kruhy pod očima. Jsem rozhodnutá. Zatím budu dělat, jakože nic nevím. Musím zjistit, jak přesně na tom Filip je. Říkám si, nejspíš nechám na něm, aby mi to řekl sám. Nemám v plánu mu říkat o tom, že to vím od Adama… i když, neměl by se o jeho "hrdinském" činu dozvědět?

Začínám myslet na Adama, jak mu právě teď asi je a jak mu bylo celou tu dobu. Je neuvěřitelné, co pro Filipa udělal. A je pravda, že by v té situaci žádné rozhodnutí nebylo správné pro všechny.

Adam přišel o mě, ale nechtěl. Stále mě nejspíš miluje.
Já vím, že miluji Filipa a bez něj to nezvládnu.
A Filip? Žije s holkou, kterou miluje, ona miluje jeho, ale brzy to skončí.

Je jedno, kdo z nás se cítí nejhůř, priorita je jasná. Musíme tu být pro Filipa. Musím ho nadále dělat co nejvíc šťastným. Jednou nenápadně naznačím, že jsem zjistila, že je vážně nemocný, pokud mi to tedy neřekne sám a já tu pro něj budu do samého konce. Navždy. Budu ho navždy milovat. Jak už jsem jednou řekla, musím být silná kvůli němu. A to taky udělám…

Tlačím prstem na zvonek na hnědém čtvercovém domku Filipovo rodičů. Upravuji se ve skle dveří a snažím se nahodit přijatelný úsměv, i když mi to dělá problémy a opět myslím na pláč. Uvnitř sebe si nadávám a zhluboka se nadechuji. Usmívám se na hnědovlasého kudrnáče, který právě otvírá dveře.

"Ahoj princezno. To si se po cestě sem prodírala pralesem?" Zasměje se Filip a vytahuje mi z vlasů listí.
"Asi na mě jen něco spadlo." Odpovídám s vynuceným úsměvem na tváři.
"No, hlavně, že jsi nespadla ty, miláčku." Dodává a sladce líbá mé rty. Polibek prožívám daleko víc než kdy jindy, jako bych si ho snad chtěla zapamatovat navždy. Jako bych už dopředu počítala s tím, že ho jednou nebudu moct cítit. Tentokrát slzy neudržuji a Filip se odtahuje od mých slaných rtů.

"Stalo se něco?" Ptá se mě a já nemůžu najít odpověď. Bere mě za ruku a zavírá za námi dveře. Jdeme do jeho pokoje, kde mě posazuje do křesla a sundává mi kabát, pod kterým nic nemám.

"Kde máš tričko zlato?" S údivem kouká na mou nahou horní část těla. Přestávám brečet a napadá mě jen jedna věc, kterou udělat.

"Překvapení bez balicího papíru lásko." Vypadne ze mě a usmívám se při tom. Díky bohu se na jeho tváři objeví vzrušený úsměv, kterým jasně naznačuje, že se mu to překvapení zamlouvá. Oddechnu si a přitahuji k sobě jeho tělo. Cítím se jak slepec, který má nadměrně vyvinutý hmat. Zavírám oči a rukou přejíždím každý kousek jeho těla. Všímám si na jeho pokožce i těch nejmenších drobností, kterých jsem si nikdy před tím nevšimla. Najednou se zastavím a napadne mě, jestli mu náhodou není špatně, jako včera.
"Je ti dobře zlato?"
"Teď už ano." Kouše mě do ucha a potom zastavuje mé další otázky pár polibky na rty. Nevím, jestli opět ucítil tu slanou chuť, ale najednou se odtahuje a říká: "Proč si brečela?"

Mohla jsem tušit, že se téhle otázky nevyhnu.
"Nechci tě ztratit, chci s tebou být navždy!" Řeknu bez jakéhokoliv rozmyšlení. Filip se na pár sekund zaráží.
"Já chci to samý." Pevně mě objímá a dál už ani jeden z nás nic neříká. Mluví za nás naše těla. Kolem poledne usínáme a moje poslední myšlenka je taková, že nikdy nebudu nikoho milovat tak, jako jeho.

Zbytek dne už moje rty jako sůl nechutnaly.

Boj o život (část II.)

25. dubna 2012 v 16:03 | K.W. |  Povídky
(Druhá část mé povídky "Boj o život". První část můžete číst tady. A stále to ještě není konec.)
...

Přichází blíž. Blíž, než by měl. Neuniká pohledem a upřeně hledí do mých očí. Tak hluboko, jak to kdysi dělával. Takovým tím pohledem, kterým ve mně chtěl vždy přečíst každou mou myšlenku. Zvykla jsem si tenhle obličej nevídat ve svých myšlenkách, zapomněla jsem. Snažím se nepřiznat si, že mi to vše chybí a zmateně povím do prázdného ticha: "Tohle není dobrý nápad."


"Špatnými nápady to začalo už kdysi." Odpovídá a pohled mu klesá k zemi.
"Opustil si mě a začalo se ti stýskat, to je vše." Smířeným hlasem dodávám.
"Stýskalo se mi už před tím, než jsem ti řekl sbohem."
"Tak proč si to tedy udělal?" Nechápavě povytáhnu obočí a vzpomínám na jeho pokoj a postel, ve které jsme seděli, a já se dozvěděla, že už se mnou dál nechce být.
"Chtěl jsem pomoct… byla to jen pomoc…"
"O čem to tu mluvíš?"
"Nedošlo ti to, že ne…?" S jakýmsi doufáním se mi kouká do očí.
"Co by mi jako mělo dojít, Adame? Opustil si mě a zničil! Celou věčnost jsem se snažila přijít na to - PROČ?! Proč si mi to někdy nevysvětlil? Proč si mi vše neřekl narovinu?"
"Týká se to té pomoci… nemohl jsem!"
"Co to meleš, jaká pomoc?"
"Chtěl jsem pomoct jemu… tomu, kdo tě teď pár měsíců hlídal, dával ti svou lásku, užíval si tvého těla, tebe celé… Kde teď je, hmm? Copak ti to nedochází?" Ptá se se slzami v očích, které se mu třpytí v pouliční lampě, co stojí nad námi.


Filip leží doma, není mu dobře a čeká na mě. Promítá se mi v hlavě. Co by mi na tomhle mělo ksakru dojít? Mračím se a kroutím hlavou.


"Řekneš mi to už konečně? Adame, proč si mě tehdy opustil?!"
"On je nemocnej, Kláry… a stále se mu to zhoršuje. Neměl jsem ti to říkat, nechtěl jsem, měl to už konečně udělat Filip doháje, snad ti to musí někdy říct, ne. Já jsem jen zoufalej. Vím, že bych v takovýhle situaci neměl vůbec myslet na sebe, ale jako člověka mě to prostě ničí uvnitř a nemůžu si pomoct. Místo toho, abych zařídil to, aby holka, kterou miluju, byla šťastná, udělal jsem to, co pomohlo Filipovi - přežít ty poslední chvíle svého života s holkou, kterou miluje. Vím, že ti to ublíží a šíleně se za to nenávidím. Já,… chtěl jsem mu jen pomoct…"


Z očí se mi automaticky spouští slzy a jen matně přes ně vidím, jak se Adam tváří. Už přede mnou není. Vybavuji si vše, co se stalo. Mám před sebou Adamovo slzy a jeho zoufalý obličej při našem rozchodu, Filipa, který mi nabídl svou oporu, a pak jsou tu ty dny, co se mnou nemohl být… to, co jsem nemohla pochopit. Vzpomínám, jak jsem se do Filipa zamilovala, jak jsem s ním byla zase šťastná a jak jsem zapomněla na Adama, nenáviděla jsem ho za to, co mi udělal. Adam měl pravdu. Tohle mě zničilo. Právě teď. Cítím se zase jako tu noc, kdy jsem ležela na ulici a čekala na smrt. Kdy už jsem dál nechtěla žít, a objevil se Filip, člověk, který umírá doopravdy. Pokládám si otázky - poprosil o to Filip Adama? Věděl o tom, že mě Adam nechal jen pro to, aby mohl Filip prožít posledních pár hezkých měsíců? Nejradši bych někam zmizela. Měla bych utéct do Filipovy náruče a říct mu, jak moc ho miluju, ale co Adam? Co se to doháje stalo? Jak jsem to mohla přehlídnout, jak jsem jen mohla…


"Ví to?" Potichu se po dlouhé odmlce ozve z mých úst naplněných slzami.
"Neví nic."
"Proč si to udělal."
"Proč jsem co…? Víš to, Filip je nemocnej!!"
"Jo! Ale nikdy jste nebyli žádní kamarádi! Neměl si ho rád. Tak proč ten soucit? PROČ?!" Zoufale křičím, i když vím, že bych neměla.
"Dozvěděl jsem se, že tě miluje a to, že už nechce dál žít, že ho ta nemoc stejně zabije. Byl to tvůj nejlepší přítel! Tohle jsem nemohl dopustit. Věděl jsem, že jestli tě já nechám jít, on se o tebe postará a budeš zase šťastná. Věděl jsem, že budeš v dobrých rukou Kláry!"
"A až zemře? Přijdu o všechno, co jsem kdy milovala! O všechno!" Uvědomuju si, že tu sobecky myslím na sebe a měla bych se zajímat jen o Filipa, ale tyhle slova ze mě prostě lítají automaticky a já si nedokážu srovnat myšlenky. Priority. Co bude dál?!...
"Já tu pro tebe budu navždy, zlato…" Tiskne se ke mně a objímá moje rozechvělé tělo.
"Je mi líto, co potkalo Filipa, ale věřím, že je s tebou neskutečně šťastnej. Každej člověk musí bejt tím nejšťastnějším, když tě má ve své náruči… jako já teď."


Mlčíme. Brečíme a Adam mě hladí po vlasech. Nevyznám se v sobě, ale vím jedno.


"Adame,… já už tě ale nemiluju. A nikdy nebudu."

Otáčím se a utíkám pryč. Nemířím k Filipovi, i když bych měla. Nutně musím být jen sama se sebou. Nevnímám zemi pod sebou, ani lidi, do kterých občas narážím. Chci jen zmizet, nejradši vrátit čas a zabránit té nemoci, aby Filipovi jednoho dne nemohla zastavit srdce.

Dva obličeje

23. dubna 2012 v 21:10 | K.W. |  Kreslím
Po delší době jsem se zase pustila do malování. Musím poděkovat těm asi třem hodinám, který jsem do toho dala. Tohle odreagování jsem potřebovala jako sůl! :) Až na ušmudlané vše kolem mě od tužky, to dopadlo vše vcelku přijatelně. Ve stínování vidím malinký pokrok, ikdyž to jsou pořád hrozně amaterský výkresy, snažím se jak nejlíp umím! První fotka - Josh Franceschi z You Me At Six, druhá fotka prostě obličej;)



Světlo na konci tunelu

22. dubna 2012 v 12:38 | K.W. |  Mým Srdcem

Neskutečné se stalo skutečným. To, co dnes přišlo jsem potřebovala jako sůl. Nakopnout, oběvit novou naději. Sice se ta šance naskytla jemu, ale já jsem z toho hrozně šťastná! Pustili ho. Po měsíci se můj dávnej ex přítel zas podíval domů. Díky jemu slušnýmu chování a dobrým právníkům.

Psala jsem sem dřív, proč tam šel. Dřív něco kradl, ale pak se srovnal a byl jako vyměněnej. Začal žít nový život. Jenže trest ho dohonil. Až po šílené době se přišlo na jeho dřívejší prohřešky a i když už byl změněnej, učil se, nedělal nic špatnýho a napravil se, musel jít do vězení. Bylo mi hrozně. Zrovna jsme se k sobě celkem měli a já si s ním zas po dlouhé době začala rozumět. Po dlouhém loučení tam nastoupil.

22.4. a já vidím jak mi píše. Nadšeně. Vypráví mi, jaký to tam bylo a já se jen směju a možná mi i po tváři něco stéká... Díval se tam na mou fotku, se všema se snažil vyjít dobře a jedl hnusný jídlo. Teď už konečně dýchá svobodu a s nadšením se se mnou loučí, že jde luxovat a hrozně se na to těší! :D Jak uzavřený prostor dokáže člověka změnit. Mamku poslechne naslovo. A brzo se s ním uvidím! Nemůžu se dočkat toho, až mě se štěstím v očích obejme. A já už ho neuvidím tak, jako poslední dobou v představách, kdy má před sebou mříže.

Tuhle životní překážku přelezl a teď už ho doufám čeká těch překážek co nejmíň a co nejmenších. Mám z toho takovou radost. Dopisuju poslední slova, přednastavuju článek na odpoledne a vypínám noťas. Jdu to vydýchat, za někým zaběhnout a užít si den. Večer mi zase bude vyprávět:)

Konečně já spolu s ním vidím to světlo na konci tunelu. Běžíme k němu a rukou se dotýkáme neviditelných světelných paprsků. Život jde zase dál.

Pomalé songy

21. dubna 2012 v 17:26 | K.W. |  Hudba
Vzhledem k tomu, že na vymýšlení článků dnes moje hlava po včerejší noci není stavěná, po druhý vás budu zásobovat hudbou. Vybrala jsem schválně některé méně známější songy, takový, který možná neznáte, neuslyšíte je jen tak v rádiu.
(celý článek)

Dávka pořádné hudby, pořádnýho chlapa

21. dubna 2012 v 14:42 | K.W. |  Hudba
Jestli mám označit jednu skupinu jako jakousi TOP, pak musím bez váhání vybrat bandu kterou táhne nepopsatelný hlas Joshe Franceschiho. Patří pro mě mezi ty chlapy s nějkrásnějším hlasem co může bejt, jako jsou: T. Mills, Pierre (ze Simple Plan) , Craig Mabbit (Escape the Fate)... a jak už ho tu né poprvé zmiňuju, patří do skupiny You me at six.


Nemůžu nepřiznat to, že mě uhranuly jeho oči, ale jak se jim ubránit? ;)

Tumblr_m1crgljgbi1rqg6l3o1_500_large
Tumblr_m2defdigd61rn3ju4o1_r1_500_large
Tumblr_m0axiq97801rq9aq1o1_500_large


O tomhle nejde víc psát. To se musí vidět, poslouchat...
Kruci, není možný, abyste si ho taky neoblíbili! :) Nebo alespoň kapelu? Nebo jste taky zhýčkaní Bieberem a podobně?

Řekněte mi váš názor na skupinu...;) Přivedla jsem vás na ní já, nebo jste jí znali už dřív?

Katniss

19. dubna 2012 v 18:22 | K.W. |  O životě
Díky bohu se blíží víkend. Konečně se odreaguju. V pátek se chci zbavit všech smyslů a jen se opít. Klidně poblít každej roh města, ale tohle všechno co se na mě lepí denno denně už fakt nezvládnu. UV Party, akce plná pomalovanejch svítících ksichtů. Super. Jen hlavně hodně vodky. S holčičím doprovodem, kterej už má po krk všech ex přítelů, stíhačů a někdy budoucích dalších, kteří nám budou zas komplikovat život.

Pořád dokola čumím na hunger games. Dokonce jsem si dnes v knihovně půjčila třetí díl. Zamilovala jsem si Peetu! Zamilovala jsem si Katniss, dokonce se mi to její jméno tak začalo líbit, že po ní něco brzo pojmenuju. Fretku? Budoucí dceru? :D

Jestli jste to ještě neviděli, znovu opakuju -> STÁHNOUT! Jo a knížka -1. díl stála za nic. :D Teda alespoň podle mě.


Už mě štve ex přítel. A je hrozný mu tak říkat. Na jednu stranu se chce udobřovat, na druhou mu z pusy ujíždí něco jako že svou součastnou miluje víc, než miloval kdy mě. Že mu to ujelo? Kecy. Jen do mě. To, že jsem ale byla člověk, kterýmu mohl říct vše, že jsme se před sebou nestyděli a dělali úplně všechno, na co jsme jen pomysleli, to mu nejde nevěřit. Je to fakt! Nikdy jsem k nikomu nebyla tak moc otevřená jako jemu! Ale k čemu mi to bylo? Že jsem mu 365 dní...každej den říkala úplně vše, jakýkoliv pocit, jakýkoliv nápad? Dala jsem mu vše, on mě taky a skončilo to jako pohádka s koncem "žili šťastně až do smrti - akorád zvlášť".

Pohádka nepohádka, naučí mě konečně někdo, jak se má vlastně chovat člověk a ex-přítel? Mají se nenávidět? Mají se mít rádi? Mají být nejlepší přátelé? Že je to jen na nás? *OVNO! Nikdo v tom neumí chodit a každýmu by se návod hodil!

PS: TOHLE JE FAKT BOŽÍ SONG:D

Hunger Games

16. dubna 2012 v 21:10 | K.W. |  Filmy
Tumblr_m2667e5epw1rno4fz_large

Je to napínavý, je to poutavý, je to perfketně natočený, je to promyšlený. Charaktery jsou přesné, herci úžasní, vztahy uvěřitelné a i přes několik zdánlivě dost přestřelených scén v závěru vlastně těžko hledám nějakou konkrétní výtku. Když začalo ubíhat prvních pár minut filmu, krásně jsem zapoměla celou realitu okolo mě. Ponořila jsem se do toho napínavého děje, kdy prostě nevíte co se bude dít dál a těšíte se, až se to dozvíte. Nepustí vás to! Vážně jsem byla ohromená.

HUNGER GAMES

Občas jsem se snažila srovnat, o co vlastně jde a v jaký to je době, protože to není jen takový klasicky jasný film. A vlastně i to zapříčinilo, že jsem se ani minutku nenudila.

Čerstvý popkulturní fenomén vtáhne od první minuty do totalitní společnosti budoucnosti, kterou zpustošila válka, a Spojené státy jsou rozdělené do sociálně rozdílných sektorů. Z každého kraje se vybírají formou hlasování 2 lidé (obojího pohlaví), kteří se utkají v hrách. 23 lidí má zemřít. 1 přežít. Lidé se (když nejde o jejich potomky nebo známé) baví, alespoň někde to tak má vypadat. Celé se to dá nazvat jako jakási reality-show. Do hry o přežití se přidávají i lidskost a láska. Úžasně překvapivý konec vám zastavý dech! V půlce her se změní pravidla a řekne se, že můžou vyhrát 2 lidé, ale musí být ze stejného kraje. (Za účelem upoutat diváky, protože o život bojují i dva zamilovaní, ale, jsou do sebe doopravdy zamilovaní?)

Přes všechno štěstí z výhry, je opravdu dobré se radovat ze změněných pravidel? Ale co když si ty pravidla pořadatelé zase hezky pěkně rozmyslí? ;)

Vážně, tohle musíte vidět!


Protože Vy za to stojíte

16. dubna 2012 v 20:16 | K.W. |  O životě

Jo, jedno moje odpoledne skončilo takhle. S pár cenťáky dole. Nudila jsem se. Ale jo, konečně si zas můžu na něco stěžovat když fouká vítr. :D Vezmu to krátce. Vůbec nemám náladu cokoliv psát, takže:

Nudíte se? Pusťte si film: "Něco jako komedie"

Nudíte se ještě víc? Pusťte si film: "Hunger Games", podotýkám - nemá chybu a jen tak se od něj neodlepíte! Já teda čuměla!

Ještě pořád se nudíte? Zajděte si do kina na "Prcičky - školní sraz", zabrečíte si smíchy, jako já.

Za další, doporučuji tenhle šampon! Fakt už mi vlasy nevypadávaj a hurá do dalšího ničení..:D Ne né, začínám se krotit. Svý vlasy fakt miluju.

Protože... :D