Březen 2012

Jsi krásná, řekni té unavené tváři od rýmy

31. března 2012 v 19:40 | K.W. |  Mým Srdcem

"Ona? Ne, s ní nechodím, na to jí mám až moc rád."

Když se nad touhle větou zamyslíte, oběvíte v ní něco víc pravdivého, než se zezačátku zdá. Co se týče mě, mám v tý větě schovaný celý můj příběh, můj život... Není z mý pusy. Řekl jí jeden herec ve francouzském filmu "Nos 18 ans".

Miloval jí a trávil s ní opravdu každou chvíli. Ale věděl, že "chozením" by vše skazil.

Jak už jsem řekla, tou větou se proplítá můj život. Akorát možná v trochu jiném principu.

K. Už dlouho jsem o tobě nic nenapsala, naznačil si. Bylo to složitý, ty víš. Známe se šíleně dlouhou dobu a víme toho o sobě víc než dost. Řekla jsem ti vše, povyprávěla celý můj život a ty si mi naopak dal to, co nejvíc potřebuju. Lásku, zájem a otevřené a upřímné srdce. Netvoříme spolu pár, i když bysme to tak chtěli. Neříkáme si "miluji tě", ikdyž to máme na jazyku. Dalo by se to říct tak, že čekáme na lepší chvíli, kdy to dát na jevo. Žijeme pro to, abysme spolu jednou mohli žít. To "jednou" bude brzo. Slibuji.

Právě teď se očima topíš v maturitních otázkách a snad si poslechl má slova "nauč se to... alepsoň kvůli mě". Zkontroluji tě. Řekneš mi pravdu a já vím, že jestli se na to učení vybodneš, maturu nejspíš nezvládneš. Víme to oba. A co pak? Vše bude náročnější.

Řekl si, že jestli to nedáš, vše se ti zhroutí. Vím, jak to máš s rodinou a vím, jak to máš s bydlením. Třetí, tu nejdůležítější věc, kterou vím, je ta, že se ti svět nemůže zhroutit, dokud budu já naživu. Takže ať už si tlučeš do hlavy jakoukoliv maturitní otázku, nezapomeň odpověď na tuhle "Jaký člověk Tě nikdy nenechá ve štychu?"
...
"Being ill together"... vážně se chceš ode mě nakazit? Vem z kuchyně ten vařící čaj co si mamka furt tak vychvaluje, pojď za mnou do pokoje a zavři dvěře. Hrníček polož na stůl a přijď ke mně. Pošeptej do ucha tý šeredný holce od rýmy, jak je krásná a zalehni k ní pod peřinu.

Odhrnuješ mi pramínek vlasů za ucho, utírám si kapesníkem nos a spokojeně ti usínám na hrudníku. Ty moc dobře víš, že k sobě patříme.

You Me At Six

31. března 2012 v 15:24 | K.W. |  Hudba

Pusťte si to... Prosím, otevřete to video, aby se vám otevřelo na youtube. Dnes jsem ho nahrála, tak aby přibylo shlédnutí. ;) Možná si je zamilujete tak, jako právě já.

Ten song je dokonalej. První 2 minuty rozjezd a od 2:50... něco krásnýho. Josh má příjemnej hlas, kterej bych poslouchala celý hodiny. A jak jsem nemocná, tak ho i ty hodiny poslouchám...

stačí kliknout na můj YT kanál (v levo, v menu), mám tam toho spoustu

JUST

Crash, fall down.
I'll wrap my arms around you now.
Just crash, it's our time now,
to make it work, second time around.
[2:54 až 3:15] nejúžasnější refrén

Mimochodem, Joshe, zpěváka z týhle skupiny, si jednoho dne vezmu... A neberte mi moje sny! :D

Tumblr_lrmyvy6q9j1qdcwaao1_500_large

Není to největší krasavec planety, ale přesně můj typ! Neskutečně ho žeru.

Od kafe až po hnusnej čaj

30. března 2012 v 17:12 | K.W. |  O životě
Tumblr_lw26idodx81qd34oeo1_500_large

Z kapsy mi vykukovala stokoruna a já se snažila vymyslet to, jak si dát kafe ze školního automatu, který by mi určitě papírovku nesežral. To kafe jsem potřebovala jako nikdy. Nikdo ale nebyl po ruce, aby mi rozměnil.
Od skříněk se začalo ozývat odfukování a stěžování si na mokré vlasy a já hned poznala o koho jde. Šla jsem blíž a chtěla jsem poprosit svou "kámošku" o pár drobnejch. Odhrnovala si vlasy z čela a potichu si fňukala, jak je ošklivý počasí a všechno jí štve. Dokázala bych vymyslet spoustu důvodů proč se jí neptat. To kafe ale byla má jediná naděje na zvládnutí tohoto dne. Peníze mi rozměnila. Já si kafe dala a i když jsem do sebe odpoledne kopla ještě jedno, mrtvá jsem byla stejně.

Poslední hodina biologie a já si na začátku zabíhám pro paralen a dávám tak najevo učitelce, že se jako její adept na dnešní zkoušení vážně nehodím. Odfrkává něco jako "vydržíš to tu ještě?" a já s rudým nosem a smutnýma očima přikyvuju. Zbytek hodiny pospávám, občas zvednu hlavu z lavice, mrknu na učitelku a ta jen souhlasně kývne a dá tak na jevo svůj souhlas "klidně si zas lehni a spi dál." S radostí ssebou fláknu o lavici a ležím, otočím se na A., která mě krmí mandarinkou jako bych byla malý bezmocný dítě. Celý to bylo milý, až na to neustálý vyndavání kapesníčků... jakoby nemělo smysl si ten kapesník dávat od nosu. Po pár vteřinách tam byl zas.

14:05, stojím opřená o zeď u skříněk, zahleděná nevím kam a čekám, až se Michal vyprdelí a hodí na sebe svůj ještě zimní kabát... Mává mi rukou před obličejem a probouzí mě ze zamyšlení. Povídá něco jako "za chvíli už budeš v posteli" a jdem couravě na zastávku. Začne si se mnou povídat a mě je hned líp, na to, jak mi je blbě jsem už nemyslela. Něco na tom bude, že nemoc souvisí i s psychikou. Cestou domů jsme se neustále něčemu tlemili a já vlastně ani nechtěla dojet domů. Ta představa, že ležím v hromadě kapesníčků s noťasem, kterej mě sice zabavuje, ale určitě mi k uzdravení nepomáhá, žeru paraleny a kopu do sebe jeden horký čaj za druhým, mi nějak dobrá nepříjde.

Ale podívejte se na mě. Doma naměřím teplotu 38,1 stupňů a vesele si s čajem lehám do postele, kde otevírám noťas a píšu tohle. "Stejně bych neusnula"...říkám si a moc dobře vím, že to je lež.

Dál od přetvářky, dál od lží

28. března 2012 v 19:28 | K.W. |  Mým Srdcem
Tumblr_m00kbvwlbi1rne19vo1_500_large

Příjdu domů z běhání a rozejde se se mnou přítel. Ignoruji to a šíleně vyčerpaná si jdu dát sprchu, kde mi až všechno dojde. Slzy to nebyly. To, co mi stýkalo po tvářích byl jen pot a voda. Teda, alespoň si to myslím. A já zamilovaná při běhání přemýšlela, jaký mu koupím úžasný dárek k devatenáctým narozeninám. Prý "zlato promiň... ale nic nemusí být ještě ztracené" no, kdo se v tom má k čertu vyznat. Chceš být sám, buď si sám. Tahat se za nos fakt už nenechám.

Přejíždím si každé naše společné chvíle, rozhovory... co jsem udělala špatně? Je uklidňující, že tentokrát můžu vážně s jistotou říct, že jsem nic špatnýho neudělala.

Zas si jen říkám: "kámoši měli opět pravdu a já jim nevěřila."

Teď už jen čekám, až M. příjde z práce a já se mu budu moct vypovídat. Hodit na něj část svých myšlenek a odlehčit se. Tenhle večer nechci trávit sama... ani sama s noťasem ani sama s filmem, prostě ne.

A hlavně doufám, že půjdu spát za střízliva. Přeci jen bych ráda zítra dojela do školy. Asi přepadnu řidiče autobusu a odjedu si někam do tramtárie. Prostě daleko od všech lží a přetvářky. Kdo jede se mnou?

Čtvrtek. Zítra. 7:00, nástupiště číslo 3, myslím.

Já už nevím nic.

Hra s židlemi. Na mě žádná nezbyla

27. března 2012 v 18:38 | K.W. |  O životě
Tumblr_lv2wbjht4d1qdvapvo1_500_large

Co napsat. Vylít si tu svá stěžování? Jak mě štve to a tamo? Napsat o voplizlých cucácích, kteří zaplňují chodby naší školy? Nebo o naší nudné nové třídní, která se snad ještě nikdy neusmála?

Je to jako "baby boom", když se najednou zvětšila porodnost po válce. To mi připomíná tenhle jarní měsíc u nás ve škole. Jako by se na škole hrála ta hra se židlemi. Hraje hudba a když se zastaví, každý si musí tu svou najít. A jeden zbyde - já. (Teda, né že bych toužila po tom mít přítele ze stejný školy, s kterým bych musela nuceně trávit každičkou přestávku, nedej bože hodinu, zvládat jeho probrečené stavy, kdy dostane chudinka trojku z testu, nebo nucené vymýšlení každodenních stupidních konverzací o ničem.) Fuu, už ta představa.

Nicméně asi už to tak bude, že tenhle názor sdílím jen já se školní menšinou. Během měsíce se spárovalo nespočetné množství lidí. Každý si svou "židli" našel a cítí se jako vítěz. Hudba dohrála, já koukám opodál a zapínám si svou. Zamávám na rozpláclé zadky těch spárovaných, nechávám je se cucat dál a jdu si do svého.

Jistě, jsem závistivá a nepřející mrcha. Myslete si. Tak už to bývá, že se v téhle době řeší všechno závistí. Ze všeho vyplyne závist. Vím. Někteří z těch párů se doopravdy oblizují nefalšovanou láskou, ale kdo mi vysvětlí to, že najednou takový množství? Boom a nedostatek židlí?

Třeba se jako vítězové ukážeme my, ti, kteří se celý ten unuděný den ve škole těší na odpolední strávený čas s milovaným. Tu školní hru hrát vážně nebudu. A dál se budu muset denně kochat zaplácanou chodbou plnou zakouslých párečků. Řekla bych to tak, každejch 7 metrů jeden pár.

A už končím. Tohle nemá smysl. Článek bez smyslu... no, přeci jen se tu nějaký najde.

Mějte se. A když náhodou potkáte naší novou třídní, vzkažte jí, ať se co nejdřív vrátí zpátky do Indie.

Elizabeth Grant

23. března 2012 v 19:38 | K.W. |  O životě

Nálada je dobrá, ale ne na psaní. Nicméně jí využiju a do toho psaní se dávám. Divím se, proč mám na blogu celkem velkou návštěvnost, když nic nepíšu. Hádám a myslím, že hádám správně, nejspíš se sem chodíte dívat, jestli už jsem dopsala povídku. Její pokračování i konec mám vymyšlený, je v hlavě, ale v poslední době nebyl čas na to, to nějak zajímavě uspořádat a hodit do pc. Ale ten čas se ukáže, to vám říkám. Začátek povídky jsem začala kouzlit v sobotu ve 3 ráno, takže u mě je to vážně nevyspitatelný. :D Až to příjde, využiju toho.

Elizabeth Grant. Věřila, že láska všechno překoná. Znáte její melancholické klipy, songy. Znáte jí. Většina z vás. Ale pod jiným jménem.
Lana Del Rey

Proč o ní píšu? Za poměrně krátkou chvíli jsem si jí hrozně oblíbila. Její hudba je úžasná. Texty. Je nádherná. Její cd "born to die" je perfektní. Lana na mě působí hrozně chytře a její texty mají smysl. Hodně si toho prožila a bojuje s láskou, asi tak, jako já.

"To je co nás dělá holkama
Nechceme se dostat do nebe a láska je pro nás na prvním místě
Copak nevíš že by jsme pro ní umřeli? Je to kletba"
(This is what makes us girls)

"Říkají, že svět byl stvořen pro dva
žít má cenu jen když tě někdo miluje,..." (video games)

Nevím, zaposlouchejte se. Možná je to něco jinýho než to, na co jste zvyklí... Možná je to jen hudba pro náročný lidi jako jsem třeba já. Kámoška na to řekla "ježiš, co to posloucháš"... smála se. Neřekla jsem na to nic, jen jsem očima zamířila znovu na mp4 a usmála se. Lana ve mě vyvolává vzpomínky... zrovna tenhle text...


Pokud chcete něco míň nostalgickýho, pusťte si "Drive By" od Train. ;) Ten song mě vždycky dovede k tomu, abych se usmívala. :)

Užijte si páteční večer;)

fotostřih - meekakitty

23. března 2012 v 18:52 | K.W.
Tenhle článek je spíš něco jako místo, kam vložit fotky, který chci šoupnout na weheartit.com. Objevila jsem na YT úžasnou osobu. Natáčí videoklipy k různým songům, nebo točí sebe... profesionální kamerou. Nalákali mě na ní její vlasy. Videa jsem nastříhala do velkýho množství fotek. Posuďte sami, jestli stojí za to navštívit její kanál na YT! Já říkám: "YES"!





Černobílé fotky

18. března 2012 v 18:31 | K.W.
Hrát zoufalou holku, namyšlenou, udivenou, vystrašenou, usměvavou, to by mi šlo.

namyšlenost


zoufalství


opět namyšlenost?


údiv

Boj o život (část I.)

18. března 2012 v 11:30 | K.W. |  Povídky

Ulice už utichly a světla zhasla. Vítr si hraje s listím stromů a alespoň šuměním dodává na pocitu, že tu kolem mě něco je. Problikává nade mnou stará lampa a já do rytmu toho blikání chodím sem a tam. Nechápavě čekám, rozhlížím se a bundu si tisknu blíž k tělu. Dopínám si poslední knoflík u krku a postávám. Přešlapuji na místě, jako bych před hodinou vypila litr vody a vyhlížím ho. Jen mi před hodinou napsal zprávu, ve které bylo:

uz nemuzu dal. Mel jsem to
zvladnout, mel jsem...
Ale nejde to. Ja taky umiram,
když nejsem s tebou! Bud
prosim za hodinu na nasem miste.
Adam.

Je to už 5 měsíců, co mě Adam nechal odejít. A přitom jsme se tak milovali. Byli jsme spolu rok a půl... Byli jsme jako jedna osoba. Milovala jsem to, jak jsme o sobě věděli všechno. Byl to hrozně osvobozující pocit, když jsem nemusela se svým já zůstávat sama. Překlopila jsem se i do něj. Měl mě do puntíku zanalyzovanou, viděl ve mně dopředu má rozhodnutí, ještě před tím, než jsem je vyslovila a s každým mým problémem si věděl dopředu rady. Byl to odborník na mou osobnost. Byl učitel, doktor i opravář mého těla. Byl všechno.

Vzpomínám, jak si toho odpoledne, u něj doma, pohrával s mými vlasy...
Seděli jsme na jeho posteli, těsně naproti sobě.
"Nádherně voníš." zašeptal mi do ucha a hned na to si odsedl dál ode mě.
"Jak si toho po takový době můžeš ještě všimnout? Můj pach, má vůně, tvůj nos musí bejt už zvyklej, ne?" s úsměvem jsem zas začala rýpat, tak, jak to já dělávám a podívala jsem se mu do očí.

Posunul spodní ret doprava a skousl si ho. Zahleděl se mi hluboko do očí a pomalu mrkl. Jakmile oční víčka zvedl, objevilo se v jeho očích něco divného. Strach. Strach, který za pár sekund začal spouštět slzy. Zvedl ruku ze svého stehna a začal se jí přibližoval k té mé a co nejpomaleji ji vzal do dlaně. Pevně jí stiskl a znovu se smutně kousl do rtu. Přiblížil se. Políbil mě na tvář. Oddálil se, hlouběji se nadechl a vytrskly mu další slzy. Pomalu se přiblížil rty k mému čelu a silně mě políbil. Nosem přejel po mé tváři a hlasitě se nadechoval, jako by si chtěl udělat zásoby mého pachu na dlouhou dobu. Pokračoval k mému uchu a něžně mi svými rty odhrnul pramínky vlasů. Jel jimi po mém uchu a dával mu drobné polibky, které zakončil jedním velkým, pod uchem, na krku. Zase se mě nadechnul a chvíli ležel hlavou na mém rameni. "Nemůžu jinak." zašeptal...
"Víš, vůně je asi to nejsilnější, co k tobě právě cítím. Je konec." a sklopil oči někam dolů...

"Nechápu to! Co to říkáš?"
"Nechtěj to po mě zopakovat, prosím."

Skrz tlukot mého srdce by v tu chvíli nešla slyšet ani zkouška sirén ve středu o poledni. Ta věta byla jako tupá tyč, co pomalu zajížděla do mého srdce. Tupá, protože mě hned nezabila, ale jen pomalu a s šílenou bolestí zabíjela. Chtěla jsem něco zařvat, ale utopila bych se ve vlastních slzách. Chtěla jsem mu tu ruku vzít a vytrhnout mu jí z těla, chtěla jsem tolik věcí, ale ze všeho nejvíc se vrátit do chvíle, kdy se u něj změnil cit ke mně... před tu chvíli, zabránit jí! Co jsem ale doopravdy udělala bylo to, že jsem vstala a utekla. Zastavila jsem se před jeho barákem a přemýšlela, kam jít. Věděla jsem to. Rozběhla jsem se k Filipovo domu. Filip je můj nejlepší přítel... vždy, když jsem nebyla s Adamem, dělal mi společnost právě on.

Let it go...

17. března 2012 v 17:47 | K.W.

Fotka je focená dnes kolem 2. hodiny odpoledne...
Tak jak tam vypadám, tak se celý den cítím...
Usmívám se, do teď jsem si venku užívala sluníčka a kecala s nejlepší kámoškou.
Po tom týdni zabořeným v článcích a různých teoriích jsem si připadala osvobozeně. Všechna ta tíha šla pryč a já se začala víc věnovat lidem okolo. Nedovolím, abych je kvůli mý nový "víře" ztratila. Rozhodla jsem se, že si ty teorie o illuminátech nechám jen ve svý hlavě. Nebudu se o tom s nikým bavit, nebudu to psát sem, nechám si to v sobě. Víte o tom, našli jste si na to svůj vlastní názor a tím je to pro mě hotové. To jsem chtěla, víc ne. Chtěla jsem vám otevřít oči, abyste viděli, co se děje..nebo možná neděje. Každopádně já v to věřím. Nebudu nikomu nic vnucovat a jdu od toho stranou. Taky se tím nenechám zas tak pohltit. Budu se o tom snažit dozvídat víc věcí, budu se o to zajímat, budu hledat, ale nenechám to přejít v něco nebezpečného. Jak už jsem řekla, na prvním místě jsou pro mě lidi kolem mě. Dnes jsem spokojeně poklábosila s kámoškou, s rodinou... zítra budem s miláčkem a já se vracím do normální životní lajny...

Doroztáhnu si ucho, nakoupím nový letní věci a budu s lidma, který mám ráda... jinak k tomu uchu, chci tam pak něco takovýho;)


Až to dojde do té finální fáze, nejspíš si vyholím pruh vlasů nad pravým uchem... aby to šlo víc vidět. Už dlouho se mi to líbí, už dlouho o tom přemýšlím. Ještě si to nechám projít hlavou...