Boj o život (část I.)

18. března 2012 v 11:30 | K.W. |  Povídky

Ulice už utichly a světla zhasla. Vítr si hraje s listím stromů a alespoň šuměním dodává na pocitu, že tu kolem mě něco je. Problikává nade mnou stará lampa a já do rytmu toho blikání chodím sem a tam. Nechápavě čekám, rozhlížím se a bundu si tisknu blíž k tělu. Dopínám si poslední knoflík u krku a postávám. Přešlapuji na místě, jako bych před hodinou vypila litr vody a vyhlížím ho. Jen mi před hodinou napsal zprávu, ve které bylo:

uz nemuzu dal. Mel jsem to
zvladnout, mel jsem...
Ale nejde to. Ja taky umiram,
když nejsem s tebou! Bud
prosim za hodinu na nasem miste.
Adam.

Je to už 5 měsíců, co mě Adam nechal odejít. A přitom jsme se tak milovali. Byli jsme spolu rok a půl... Byli jsme jako jedna osoba. Milovala jsem to, jak jsme o sobě věděli všechno. Byl to hrozně osvobozující pocit, když jsem nemusela se svým já zůstávat sama. Překlopila jsem se i do něj. Měl mě do puntíku zanalyzovanou, viděl ve mně dopředu má rozhodnutí, ještě před tím, než jsem je vyslovila a s každým mým problémem si věděl dopředu rady. Byl to odborník na mou osobnost. Byl učitel, doktor i opravář mého těla. Byl všechno.

Vzpomínám, jak si toho odpoledne, u něj doma, pohrával s mými vlasy...
Seděli jsme na jeho posteli, těsně naproti sobě.
"Nádherně voníš." zašeptal mi do ucha a hned na to si odsedl dál ode mě.
"Jak si toho po takový době můžeš ještě všimnout? Můj pach, má vůně, tvůj nos musí bejt už zvyklej, ne?" s úsměvem jsem zas začala rýpat, tak, jak to já dělávám a podívala jsem se mu do očí.

Posunul spodní ret doprava a skousl si ho. Zahleděl se mi hluboko do očí a pomalu mrkl. Jakmile oční víčka zvedl, objevilo se v jeho očích něco divného. Strach. Strach, který za pár sekund začal spouštět slzy. Zvedl ruku ze svého stehna a začal se jí přibližoval k té mé a co nejpomaleji ji vzal do dlaně. Pevně jí stiskl a znovu se smutně kousl do rtu. Přiblížil se. Políbil mě na tvář. Oddálil se, hlouběji se nadechl a vytrskly mu další slzy. Pomalu se přiblížil rty k mému čelu a silně mě políbil. Nosem přejel po mé tváři a hlasitě se nadechoval, jako by si chtěl udělat zásoby mého pachu na dlouhou dobu. Pokračoval k mému uchu a něžně mi svými rty odhrnul pramínky vlasů. Jel jimi po mém uchu a dával mu drobné polibky, které zakončil jedním velkým, pod uchem, na krku. Zase se mě nadechnul a chvíli ležel hlavou na mém rameni. "Nemůžu jinak." zašeptal...
"Víš, vůně je asi to nejsilnější, co k tobě právě cítím. Je konec." a sklopil oči někam dolů...

"Nechápu to! Co to říkáš?"
"Nechtěj to po mě zopakovat, prosím."

Skrz tlukot mého srdce by v tu chvíli nešla slyšet ani zkouška sirén ve středu o poledni. Ta věta byla jako tupá tyč, co pomalu zajížděla do mého srdce. Tupá, protože mě hned nezabila, ale jen pomalu a s šílenou bolestí zabíjela. Chtěla jsem něco zařvat, ale utopila bych se ve vlastních slzách. Chtěla jsem mu tu ruku vzít a vytrhnout mu jí z těla, chtěla jsem tolik věcí, ale ze všeho nejvíc se vrátit do chvíle, kdy se u něj změnil cit ke mně... před tu chvíli, zabránit jí! Co jsem ale doopravdy udělala bylo to, že jsem vstala a utekla. Zastavila jsem se před jeho barákem a přemýšlela, kam jít. Věděla jsem to. Rozběhla jsem se k Filipovo domu. Filip je můj nejlepší přítel... vždy, když jsem nebyla s Adamem, dělal mi společnost právě on.


Utírala jsem si slzy z očí a rozmazala si tak řasenku po celém obličeji, svůj odraz jsem zahlédla v jednom z oken nějakého domu. Zastavila jsem se u druhého okna a zhluboka vydechovala. V tom odraze proti mně byla příšerná a zoufalá osoba, které stéká po tváři pot smíchaný s řasenkou a holka, které přišla o to nejcennější. Jedna jediná věta mě oddělila od člověka, kterého tak moc miluji. Nemohla jsem si v hlavě srovnat myšlenky, tak jsem se prostě sebrala a utíkala dál. Filip bydlí daleko, ale mě nezbývalo nic jiného, než tu cestu zvládnout.

Pár stovek metrů od jeho domu jsem sebou švihla o zem. Nevím, jestli to bylo psychickým, nebo fyzickým vyčerpáním, ale přesně vím, že jsem zůstala ležet na silnici. Nechala jsem zavřené oči a jen oddychovala. Na chvíli jsem přestala vnímat vše okolo a málem bych tam i nejspíš usnula, kdybych neuslyšela ty utíkající kroky. Donutila jsem se zvednout hlavu a zamžourala jsem do tmavé ulice. Kroky se stále zrychlovaly, ten člověk se zastavil u mého těla a sklonil se.

"Kláro! Co tu děláš, musíš vstát. Opři se o mně!" podepřel mě a pomalinku se mnou vstával.
Byl to Filip.
"Odvedu tě k nám domů, vyspíš se a zítra bude líp, ano?"
Dál už nic neříkal a já se jen držela jeho těla jako klíště. Snažila jsem se nepřemýšlet nad tím, jak je možný, že mě tu našel. Cítila jsem se v bezpečí. Na chvíli mi nebylo úplně nejhůř. Ta tupá tyč se zastavila hluboko pod kůží u mého srdce... a dál bude pokračovat až jindy. Teď už na nic nemám sílu.

"Filipe, neopouštěj mě."
"Neboj, budu s tebou dokud budu moct." smutně pošeptal a dál už jsem nic nevnímala.

Probudilo mě šramocení dole v kuchyni. Otevřela jsem oči a poznala jsem, že ležím v posteli Filipa. Do oken už prolézalo ranní světlo a vykukovalo slunce. Během vteřinky jsem si přehrála, co se stalo ten den před tím a rukama jsem si protřela oči. Najednou jsem uslyšela, jak se pomalu otevřeli dveře. Filip se na mě šel podívat. Popřál mi dobré ráno a odešel, abych se mohla převlíknout. Nasnídala jsem se u nich, poděkovala Filipovi, že se o mě postaral a došla domů.

Ubíhal den za dnem a týden za týdnem. Měsíc jsem nevnímala okolí, brečela a přemýšlela. Nevěděla jsem, proč mě Adam opustil. Nedával mi to nijak najevo, právě naopak. Vše bylo úžasný. Až do té jeho věty, jeho smutných očí... té bezmoci v nich... Ale říkala jsem si, že kdybych tu jeho větu pochopila špatně, ozval by se mi. Jenže on se od toho dne ani neukázal.

Čím dál tím víc času jsem trávila s Filipem. Byl na mě hodný, staral se o mně a nenechával mě samotnou. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. On byl sice hodný vždycky, ale tentokrát se snažil ještě víc. Znám ho už od malička a mám ho hrozně ráda.

Po dvou měsících naše přátelství přerostlo v něco silnějšího. Zamilovala jsem se do něj a vím, že to bylo pravdivé. Na Adama jsem nezapomněla, ale myslela jsem na něj čím dál tím méně. Každým dnem jsem byla šťastnější a šťastnější... Filip mi dával všechno, co mi chybělo. Scházeli jsme se skoro každý den a já měla pořád co na práci, nebyl čas na vzpomínky na Adama. On z mých myšlenek nechtěně pomalu mizel.

Uběhl další měsíc a s Filipem se začalo dít něco divného. Měl čím dál tím méně síly a stále odpočíval. Moc jsme nikam nechodili a nejčastěji byli u něj doma. Začali také přibývat dny, kdy jsme se neviděli vůbec. Odůvodnil to tím, že je nemocný a nesmí mě nakazit. Když jsme spolu byli, choval se ke mně tak jako nikdy před tím. Jeho láska jakoby se stokrát znásobila, byl neuvěřitelně pozorný a pořád se na mě díval, jako bych byla nějaký zázrak. Měla jsem to ráda, ale na druhou stranu se mi to zdálo divný "Nevím, možná jen vše moc řeším." - říkávala jsem si. Nicméně, byla jsem konečně zase po dlouhé době opravdu šťastná a užívala si každého dne. Vše ubíhalo, tak jak mělo a já žila spokojeně každý den...

A teď tu stojím, vymrzlá a čekám na kluka, kterého jsem dřív tak milovala. Nechápu jeho zprávu, ale ani se jí nesnažím pochopit. Měl si to uvědomit dřív. Asi se mu začalo stýskat no. Jen doufám, že už brzo přijde. Filipovi dnes bylo celý den špatně, tak bych se za ním ráda zas brzo chtěla vrátit...

(podotýkám, vše je smyšlený a nic z toho není realita)

2. část - TADY
3. část - TADY
 


Komentáře

1 Martina Martina | Web | 18. března 2012 v 11:42 | Reagovat

super začátek, mám ráda Tvůj styl psaní :)

2 Wendy vill Felton Wendy vill Felton | Web | 18. března 2012 v 11:55 | Reagovat

No tak to se už nemůžu dočkat :D Myslíš, že se toho pokračování jako dospím? :D Takové týrání Klér!!!! :D

_________________________
I added cool smileys to this message... if you don't see them go to: http://s.exps.me

3 Denisa Denisa | 18. března 2012 v 18:40 | Reagovat

Krásné povídka.. Hodně se mi líbí.. :) Těším se na pokračování ;)

4 Katuše Katuše | 10. dubna 2012 v 18:24 | Reagovat

Skvělý! Úžasný! Bezvadně píšeš a já jen hltám každý tvý slovo! VAU

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama