Trvalo to nádhernou věčnost, než se přiblížil k mým rtům

28. února 2012 v 21:10 | K.W.
Tumblr_lzyeoyvnea1rp5254o1_500_large

Ty nejkrásnější chvíle, které sem kdy zažila se začínají překrývat novými zážitky. Že jsem někdy dostala nejkrásnější pusu? To už neplatí. Včerejšek byl neuvěřitelnej.

Kam jinam než sem bych měla své pocity hodit. Pro puntičkáře, kritiky a všechny "haters" mého blogu a mých vnitřních citů a keců "já vás nenutím pokračovat ve čtení". Ohromuje mě, jak si váma kazím svůj blog..svůj článek. Doháje už se zabýváním se s váma.

3 hodiny odpoledne. Nervozně sedím ve škole a čekám. Konečně oficiální schůzka s ním je naplánovaná na 17:30. 2,5 hodiny čekání. To ještě zbývá a já se třesu a nějak mě pobolívá břicho. Kámošky si odjeli domů, protože nám odpadly hodiny a najednou měli všichni něco na práci. Docourala jsem se na počítače a zkoušela zaplácat čas hledáním něčehosi do školy. Uběhla hodina a já už nemohla bejt dál sama. Užíralo mě to. Cejtila jsem se jak malá.. malá holka, co jde na první rande a neví co má dělat. Nebylo to první rande, ani nic z toho, ale přeci jen jsem tou malou holkou byla. Přeci jen, kdy jsem byla velkou?

16:30 a já se aspoň procházím po městě. Strkám se v davech lidí a dělá mi to dobře..společnost, tak nějak mě to uklidňuje. Pocit, že tady na tom světě nejsem sama, že to co se děje je úplně normální a že bych se měla konečně uklidnit. Prohlížela jsem svůj odraz v jedné z výloh a říkala si, že na mě není nic špatnýho. Sice už jsem skoro rok a půl neměla jinýho kluka než Davida, ale to neznamená, že by to nemohlo klapnout s někým jiným. Exáku, kdy už vypadneš z mý přítomnosti? Odpovědi jsem se dočkala už ten večer.

17:30 a já už byla naprosto klidná. 17:45 ve dveřích v autobusové hale se oběví bílá bunda. J. Sprda za pozdní příchod nedostal, nejsme ve škole ne? Omluvilo ho to, že nádherně voněl a měl krásně udělaný vlasy. Jo, kluci to s náma uměj. :D Procházka do zakázaného prostoru kolem Jordánu byla zajímavá. Zákazy, nezákazy, prostě jsme se kolem nádrže procházeli, skákali si do řeči, jako vždy si měli co říct. Hlavně jsem si opakovala "ten první krok nech na něm...hlavně se mu nevtírej"... zase se mi myšlenky začali houpat k tomu mému "dětinskému já" a to nebylo dobrý. Chtělo to vytáhnout nějakou vtipnou historku. Ha, povedla se. Vytlemený jsme se bahnitým kopečkem dobelhali ke gymplu (nevěděl, kde je), koukli se na program kina a šli zpátky.

U Jordánu bylo nádherně. Mračné nebe vyměnila tma a lampy byly dávno rozsvícené. Krásná atmosféra. Ticho. My dva. Jen náš hlas. Nenápadně jsem hledala suchou a čistou lavičku. Když jsem jí našla, sedli jsme si vedle sebe a dala se do mě zima. Vážně se do mě dala zima, nebyl to taktický krok :D Objala jsem jeho svalnatou ruku a přitiskla se k jeho namakanýmu tělu. Zahříval mě, nebo ne, ale stačilo pár sekund a na nějakou zimu jsem už nemyslela. Hladil mě po noze a všude byl klid. Stále jsme něco povídali a téma přešlo k našim bejvalým vztahům. Lehla jsem si mu na rameno, on na mojí hlavu a navzájem jsme se vyzpovídávali. Dobrovolně, každej povídal co chtěl, nepadaly žádné otázky. Tímto okamžikem začaly ty chvíle, kdy jsem prostě vypla okolní svět a jela si jen ten, kde jsem já, on, lavička, tma, světla a Jordán. Když došlo na kousek chvíle, kdy bylo úplné ticho, zvedla jsem se a stoupla si proti němu. Všechno šlo samo. Začal si pohrávat s mýma rukama. Koukal se mi do očí. Začala jsem si hrát s jeho vlasy a nevynechala jsem ani (nepotřebný) komentář "používáš lak na vlasy?" :D Na tuhle otázku i on začal zkoumat jestli mám já na vlasech lak a to už nešlo. Vzala jsem mu ruku z mých vlasů a dala jí do své. Ztratila jsem rovnováhu a padala jsem do zadu. Omylem jsem ho tím sundala z lavičky a postavil se. S tou další chvílí musím ven. Nikdy na ní nezapomenu.

Chytil obě mé ruce...

Zvedla jsem hlavu a koukla jsem se mu do očí. Smály se. Nepochopila jsem to. Pusa se mu ani nijak nepohnula. Ten úsměv mu šel jen z očí. Nechápu, jak se mohl tak dlouho přibližovat svými rty k těm mým. Byla to celá věčnost, za kterou jsem ve svým těle cítila snad stovku nádherných pocitů, které se smíchaly dohromady. Byl v tom asi profík. Povedlo se mu to. Když už byl po šílené době skoro u mých rtů, zastavil se. Upřeně se mi podíval do očí a mě se pousmály koutky rtů. Měla jsem chuť se začít smát, ale to bych úplně skazila. Zůstal pár milimetrů u mých rtů. Dýchala jsem jeho vůni a na tváři už cítila jeho hebounké vlasy. Pohrávl si s nimi vítr a já už to nemohla vydržet. Jeho vážný obličej se změnil v ůsměv. Konečně se usmál rty a pomalu otevíral pusu. Neuvěřitelně dlouhý, neuvěřitelně něžný a neuvěřitelně neuvěřitelný. Trvalo to tak minutu a já se po tu dobu cítila jak úplně někde jinde. Nikdy jsem nezažila takový pocit. Vlastně mě vždycky líbání nudilo, nebylo to nic extra. Rukama mě držel kolem pasu a já měla ruku v jeho vlasech. Jestli jsme přestali?

Mám pocit, jako by to probíhalo ještě teď. Tak silnej to byl zážitek. Nechápu. Zase jsem tou malou holkou. Tou nadšenou, tou, co utekla od reality. Tou, co nic neřeší. Tou, která si dělá co chce a která našla někoho, s kým jí je úžasně.

Bylo to jen líbání.
Možná vypadám dětinsky... ale já už asi zase dítě jsem. Zamilované, hlavou v oblacích a tenhle článek už nemůže být oslazenější. Jsem zamilovaná. A podle všeho i on. Tak ať už je zítřek!
 


Komentáře

1 Verča Verča | 28. února 2012 v 21:29 | Reagovat

Píšeš hrozně poutavě. Klobouk dolů, vždycky se těším na další a další tvé články. :) A hodně štěstí s novým klukem;)

2 Niqulle Niqulle | Web | 28. února 2012 v 21:46 | Reagovat

Klér, páni to ti moc přeji) zasloužíš si to)) ja jsem také zažila co ty a přesně vím jak se cítíš:-)

3 K. K. | Web | 29. února 2012 v 18:37 | Reagovat

Páni.. to ti neskutečně přeju. Nevypadá to dětinsky, to vůbec. A krásně jsi to napsala.. Sice bych vám schůzku nerada kazila, ale při čtení jsem měla pocit, jako bych tam VÁŽNĚ byla s váma... :))

4 Wendy vill Felton Wendy vill Felton | Web | 29. února 2012 v 22:44 | Reagovat

Krásně píšeš... Miluju tvoje články! :) Jen dávej pozor na pravopis :) Občas ti něco ujede...

5 kler-wonder kler-wonder | 1. března 2012 v 9:52 | Reagovat

[4]: Já vím...prostě píšu, píšu a chci toho tolik napsat, že nemyslím na pravopis... a pak některý chyby mám tak zažitý, že už je dělám automaticky. Štve mě to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama