Setkání s francouzským spisovatelem. Trocha kultury.

22. února 2012 v 18:01 | K.W. |  O životě
Jak už jsem psala v minulém článku, včera, 21.2., jsem se spolu s naší třídou zúčastnila interview se známým francouzským spisovatelem Philippem Claudem. Vlastně nikdy jsem neměla tu možnost, střetnout se tváří v tvář s nějakým spisovatelem. Byl to zvláštní zážitek.

Kolem poledne jsme dojeli do Prahy a došli jsme na "institut francais de Prague" francouzský institut (tady probíhají francouzské i české kurzy, promítají se tu francouzské filmy, je tu francouzská knihovna, galerie a další různé věci... Jak pro čechy, co umí francouzsky, tak pro francouze, co pobývají v čechách.) Po otevření dveří se cítíte jak v cizině. Po pěti minutách kolem mě projde vysoký černoch s knihami v ruce, kterýho málem přehlížím, protože splívá s tmavou zdí za ním. Na recepci na nás spustí slečna francouzsky, co potřebujeme a hned o pár kroků dál procházíme kolem kavárny, kde se to hemží sympatickými lidmi, kteří spolu klábosí a popíjejí kafe.

Vejdeme do velkého sálu s pohodlnými červenými sedačkami a rozlehlým podiem, kde si tiše dřepneme a vyčkáváme. Kolem nás krouží starý kameraman, který si osvětluje místnost. Jedno obrovské světlo namíří přímo na nás a nám už se zužují oči, protestujeme. Přehodí tedy světlo jakousi látkou, to ale moc nepomáhá. Dobrá, budeme tedy na Claudela mžourat očima. Já, jako strašně si stěžujicí člověk, ještě pár minut cosi namítám, přhelížím tak, že Philippe vešel do sálu a přešel k židli, která mu tam byla umístěna. Cítím dloubnutí do ruky, kdy mě kámoška začíná informovat "hele, to je on".

Zvědavě jsem se na něj podívala, zapoměla jsem na nějaké blbé světlo a začala jsem si ho prohlížet. Sympatický padesátiletý pán, který teda na 50 let vůbec nevypadal, tvářil se energicky a mile. Interview mohlo začít.

Mluvil srozumitelnou francouzštinou. Ani ne rychle, ani pomalu. Tak akorát, abych stihla pochytit jeho věty. Na krátkou otázku odpovídal třeba i deset minut a občas mi nějaká jeho věta ulítla, ale mluvil poutavě a tak vcelku k věci. O jeho knihách, že jeho román "Vnučka pana Linha" nepůjde do kin, jaké má oblíbené autory, kdy začal psát, jestli u psaní poslouchá hudu (ne neposlouchá, miluje ticho.)...

Vypisování toho, co říkal by bylo na dlouho, ani si vše dopodrobna nepamatuju, ale mám chuť sem napsat jeho "úvahy", kterými mě oslovil nejvíc.

Padla otázka: "kde své knihy píšete?" Odpověděl: (v mém překladu)
"Píšu všude. Doma, v kavárně, ve vlaku, na cestách v zahraničí, v hotelu, na ulici...kdekoliv. Ale víte, co je pro mě domov?

Bydlím v textech. Můj domov je tam, kam se ponořím skrz slova."....

Další jeho věty, které se mi usadili v paměti:

"J'aime plonger dans les romans comme dans des eaux. Parfois je m'y noie un peu, mais je refais surface."
Rád se potápím v románech jako ve vodě. Někdy se v nich trochu topím, ale já si předělávám povrch.

"J´ecris de la tragédie. C'est un peu comme essayer de m'en prémunir dans la vraie vie."
Píšu tragédie. Je to trochu jako snažit se ochránit se před ní v mém reálném životě.

Podle mě se všude píše o lásce. Skoro každá kniha je o lásce. Možná právě proto píšu hlavně o přátelství. To je podle mě mnohem důležitější.

Po hodině a půl interview skončilo a my se s holkama vrhly do pražských ulic za účelem, ani není třeba říkat za jakým. ;)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama