Opět se důvěra ukázala jako obrovská chyba.

8. února 2012 v 13:43 | K.W. |  Mým Srdcem
Jako bych dopředu předvídala budoucnost.

Včera dopoledne jsem se ve škole z ničeho nic rozhodla, že půjdu domů. Za prvý, myslela jsem, že tam umřu nudou a za druhý, odpoledne nás čekal hnusnej test. Došla jsem za třídní a ještě než sem otevřela pusu, ona na mě "Kláry, vypadáš nějak bledě, asi chceš jít domů, že?" (Bylo to snazší, než jsem si myslela) Byla jsem úplně v pořádku, nic mi nebylo, jen jsem potřebovala odejít. Pustila mě a já dojela vlakem domů.

Rodiče jsou v tohme ohledu víc než dobrý a jen mě vyslechli, co mi je a hned mě poslali do postele. Řekla jsem, že mě bolí břicho... Pak sem si uvědomila, že to asi byla blbost, ještě mi nebudou dávat najíst. Ale bylo to přesně naopak. Každou chvíli za mnou táta chodil a ptal se, co potřebuju. Ikdyž jsem na něj vybafla s docela obsáhlym přáním, splnil mi ho. "Nalámal bys mi do tý přesnídávky piškoty ?.... ohřeješ mi čaj?... ale né, já v něm nechci med..."...(po minutě už si popíjím čas se lžičkou cukru. Žádnej med. Brr. Dojeli kvůli mě nakoupit různá speciální jídla, aby nebyla moc těžká... jo, ale i tak to bylo dobrý.

Tohle rozmazlování jsem přesně potřebovala. Mamka mi večer přinesla knížku. Nejdřív jsem si říkala, jak mě to nebude bavit...knížka o zákopových válkách? Ale já jsem se od ní nemohla odtrhnout. "Remarque - Na západní frontě klid". Neuvěřitelně mě to vthrlo do toho prostředí tam a pořád se tam něco dělo. Nemám ráda takový ty knížky, kde se pořád jen něco okecává a vcelku podstatný věci se dozvím až po stopadesáti stránkách (a k něm ani většinou nedojdu). Tahle knížka byla napínavá od začátku až do konce. Nevím, proč mě tyhle válečný témata tak lákaj. I takový filmy mám ráda. Asi je to proto, že se tam střídají obrovské emoce. Jednou se u toho natlemim, když se vojáci snaží zabavit a teprve na válku "čekají", pak se to celé obrátí a začtu se do té smrti, smutku a lítosti. Co se týče týhle knížky, hlavní postava, mladej kluk tu válku popisuje vážně "úžasně" Ikdyž to slovo se tomu moc nehodí...nenapadá mě lepší. Uvažuje nad ní, nevidí v ní žádný smysl, ale snaží se.

Cituji: "Nejsme dobří k ničemu. Válka nás pro všecko dobré zkazila." Má pravdu. Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám 18 let a začali jsme milovat svět a život, a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, od snažení, od pokroku. Už v to nevěřime, věříme ve válku.

Vím, proč mě ta knížka dostala, ale nedokážu přesněji popsat, proč.

Když jsem knížku dočetla, dozvěděla jsem se něco, co mi zas podrazilo nohy. Člověk, kterému jsem věřila, jehož citům jsem věřila, mi řekl, že se celej měsíc točil jen v jednom zamotaným kruhu a už dlouho ke mně necítil co, co já k němu. Přesto mi celý měsíc lhal, jak mě má strašně rád a nikdy by mi nechtěl ublížit. Jak jsem pro něj důležitá a jak už se těší, až se mnou stráví krásnou sobotu....blablabla. Nalítla jsem. Asi je to můj osud. Nalítávat těmhle lidem, co si se mnou jen hrají a tahají mě za nos. Věřila jsem. Věřila jsem jemu. On mě podvedl. I přesto jak věděl, že mi na něm opravdu záleží... i když věděl, jak jsem zničená po předchozím vztahu.

Budu ještě po takovýhlech zkušenostech někdy někomu věřit?

Jak se znám, tak ano.
Ikdyž to bude orovská chyba.
To vím předem.

Je to zvláštní, ale po tom, co se to stalo, jsem asi půl hodiny brečela, nadávala...ale po té době jsem byla vpohodě. Uzavřela jsem se citům. To se mi moc často nestává. Vážně jsem se donutila k tomu, abych zapoměla na všechny ty bezcitný lidi, co mi zničili život. Zakoukala jsem se do budoucnosti a to, že sem mohla dnes zůstat celý den doma mi hrozně bodlo. Jako bych to byla tušila, že se to stane, že to volno budu potřebovat. Tak jdu zas dál... o další životní zkušenost obohacená.

Nejvíc věř sama v sebe... ostatním už míň.

 


Komentáře

1 rAstor rAstor | E-mail | 8. února 2012 v 18:13 | Reagovat

Ty jsi vzdy najdes takovy exponaty :( Ale doufam ze uz znovu dostejnych sr*cek nespadnes kláry :p jinak clanek moc pekne napsanej a moc dobre se cte !!

2 hogreta hogreta | E-mail | Web | 8. února 2012 v 18:25 | Reagovat

Na západní frontě klid jsem četla, když jsem měla těžký zápal plic a po nocích nemohla spát. To byla parádička, jak tam na každém rohu umírali lidé na zápal plic. Opravdu mě to uklidnilo, když jsem si to ve tři ráno, když jsem měla velké bolesti na plicích, přečetla:-D. To byl teda zážitek :-D.

Většinou se nám děje to, na co často myslíme. Pokud se pořád něčeho bojíme (třeba toho zklamání), tak se to velmi pravděpodobně stane. Proto neříkej dopředu "Budu ještě po takovýhlech zkušenostech někdy někomu věřit? Jak se znám, tak ano. I když to bude orovská chyba. To vím předem." - když si to budeš myslet, tak je velmi pravděpodobné, že se to opravdu stane. Nesmíš si už dopředu říkat, že to bude obrovská chyba. Když budeš věřit, že to chyba nebude, tak uvidíš, že to chyba nebude:). Ale já vím, že je to těžké - zvlášť, když máš zkušenosti takové, jaké máš. Držím palce.

3 love-annie* :)) love-annie* :)) | E-mail | Web | 8. února 2012 v 18:50 | Reagovat

Zklamání? To je mé druhé jméno! Ale neztrácen naději a víru v sebe já taky nesím a věřím ve šťastný konec! Věř také. :) Držím palce, ať se všechno podaří.

4 Jiná Any.)) Jiná Any.)) | Web | 9. února 2012 v 12:00 | Reagovat

Tohle znám, já jsem taková že mnohdy dokážu odpustit i to co už je přes čáru a co bych neměla! Prostě taková jsem a myslím že s tím budu mít v dospělosti potíže,...:/
Každopádně ty to zvládneš to vím! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama