Únor 2012

Opět se důvěra ukázala jako obrovská chyba.

8. února 2012 v 13:43 | K.W. |  Mým Srdcem
Jako bych dopředu předvídala budoucnost.

Včera dopoledne jsem se ve škole z ničeho nic rozhodla, že půjdu domů. Za prvý, myslela jsem, že tam umřu nudou a za druhý, odpoledne nás čekal hnusnej test. Došla jsem za třídní a ještě než sem otevřela pusu, ona na mě "Kláry, vypadáš nějak bledě, asi chceš jít domů, že?" (Bylo to snazší, než jsem si myslela) Byla jsem úplně v pořádku, nic mi nebylo, jen jsem potřebovala odejít. Pustila mě a já dojela vlakem domů.

Rodiče jsou v tohme ohledu víc než dobrý a jen mě vyslechli, co mi je a hned mě poslali do postele. Řekla jsem, že mě bolí břicho... Pak sem si uvědomila, že to asi byla blbost, ještě mi nebudou dávat najíst. Ale bylo to přesně naopak. Každou chvíli za mnou táta chodil a ptal se, co potřebuju. Ikdyž jsem na něj vybafla s docela obsáhlym přáním, splnil mi ho. "Nalámal bys mi do tý přesnídávky piškoty ?.... ohřeješ mi čaj?... ale né, já v něm nechci med..."...(po minutě už si popíjím čas se lžičkou cukru. Žádnej med. Brr. Dojeli kvůli mě nakoupit různá speciální jídla, aby nebyla moc těžká... jo, ale i tak to bylo dobrý.

Tohle rozmazlování jsem přesně potřebovala. Mamka mi večer přinesla knížku. Nejdřív jsem si říkala, jak mě to nebude bavit...knížka o zákopových válkách? Ale já jsem se od ní nemohla odtrhnout. "Remarque - Na západní frontě klid". Neuvěřitelně mě to vthrlo do toho prostředí tam a pořád se tam něco dělo. Nemám ráda takový ty knížky, kde se pořád jen něco okecává a vcelku podstatný věci se dozvím až po stopadesáti stránkách (a k něm ani většinou nedojdu). Tahle knížka byla napínavá od začátku až do konce. Nevím, proč mě tyhle válečný témata tak lákaj. I takový filmy mám ráda. Asi je to proto, že se tam střídají obrovské emoce. Jednou se u toho natlemim, když se vojáci snaží zabavit a teprve na válku "čekají", pak se to celé obrátí a začtu se do té smrti, smutku a lítosti. Co se týče týhle knížky, hlavní postava, mladej kluk tu válku popisuje vážně "úžasně" Ikdyž to slovo se tomu moc nehodí...nenapadá mě lepší. Uvažuje nad ní, nevidí v ní žádný smysl, ale snaží se.

Cituji: "Nejsme dobří k ničemu. Válka nás pro všecko dobré zkazila." Má pravdu. Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám 18 let a začali jsme milovat svět a život, a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, od snažení, od pokroku. Už v to nevěřime, věříme ve válku.

Vím, proč mě ta knížka dostala, ale nedokážu přesněji popsat, proč.

Když jsem knížku dočetla, dozvěděla jsem se něco, co mi zas podrazilo nohy. Člověk, kterému jsem věřila, jehož citům jsem věřila, mi řekl, že se celej měsíc točil jen v jednom zamotaným kruhu a už dlouho ke mně necítil co, co já k němu. Přesto mi celý měsíc lhal, jak mě má strašně rád a nikdy by mi nechtěl ublížit. Jak jsem pro něj důležitá a jak už se těší, až se mnou stráví krásnou sobotu....blablabla. Nalítla jsem. Asi je to můj osud. Nalítávat těmhle lidem, co si se mnou jen hrají a tahají mě za nos. Věřila jsem. Věřila jsem jemu. On mě podvedl. I přesto jak věděl, že mi na něm opravdu záleží... i když věděl, jak jsem zničená po předchozím vztahu.

Budu ještě po takovýhlech zkušenostech někdy někomu věřit?

Jak se znám, tak ano.
Ikdyž to bude orovská chyba.
To vím předem.

Je to zvláštní, ale po tom, co se to stalo, jsem asi půl hodiny brečela, nadávala...ale po té době jsem byla vpohodě. Uzavřela jsem se citům. To se mi moc často nestává. Vážně jsem se donutila k tomu, abych zapoměla na všechny ty bezcitný lidi, co mi zničili život. Zakoukala jsem se do budoucnosti a to, že sem mohla dnes zůstat celý den doma mi hrozně bodlo. Jako bych to byla tušila, že se to stane, že to volno budu potřebovat. Tak jdu zas dál... o další životní zkušenost obohacená.

Nejvíc věř sama v sebe... ostatním už míň.


Postávali, poskakovali, třásli se

6. února 2012 v 17:53 | K.W. |  Názory
Abc... zkouška.
Zkouška prstů.
Klávesnice.
Píšu. Divím se. Ani nevím, kde se bere ta síla psát v mých promrzlých prstech. Těch mínus ani nevím kolik stupňů venku mi vůbec nedělá dobře. Honem využít tento prostor k postěžování si. To jsem celá já.
V 16:10 pomalinku přijížděl autobus na zastávku číslo 17 a obrovská hromada čekajících lidí už se začala na sebe nabalovat. Postávali, poskakovali, třásli se. Odfukovali ledový vzduch a třeli si ruce o sebe. Co se týče mě, zabalovala jsem si ruce do rukávů a dívala se, jak se ten bílej vzduch vzdaluje od mé pusy. Všichni jsme v tu chvíli měli něco společnýho, umírali jsme zimou. A ikdyž jsem byla naštvaná, že ten bus už ani pomaleji jet nemůže (vypadalo to, jako by si z nás dělal srandu a naschvál jel pomalinku) celá ta situace byla vcelku vtipná. Celou tu naší skupinu lidí bych porovnala k vyhladovělým lidem, před kterými se objevil kus masa. Kus pořádnýho steaku. :D Kdybyste viděli ty rozzářený oči. Autobus dorazil na místo a měl pořád zavřený dveře. Ve skle se odráželi zoufalé a promrzlé hlavy nás budoucích cestujících a ve všech šlo poznat, jak už se nemůžou dočkat, až si dřepnou do toho vyhřátýho busu. Zdálo se mi to vážně vtipný. Né, ono to bylo vtipný. :D

Poposuji tu jeden z mých mnoha autobusových pohledů, zatím co bych se měla šrotit těh milion á čtyřek biologie. Už se vidím, jak se k tomu dostanu až někdy v noci.

Spoustu dalších šťastně přežitých promrzlých dnů vám přeju. ;)

Valentýnská kritika

5. února 2012 v 18:02 | K.W. |  Názory

článek bez jakýchkoliv srdíček, sladkých slov, zlatíček a miláčků... odpočiňtě si od té reality kolem

Dovolím si pustit se do tohohle svátku zamilovaných. Většinou vidíte, jak si na Valentýna stěžujou nezadaní. Tady vám ale ukážu svůj pohled. Pohled holky, která (doufám) bude na valentýna šťastně zamilovaná a on do ní. I tak mám na tenhle přeslazenej den hodně záporných vět. Jak se říká, zamilovaní by si měli užívat dny lásky né jen na určené datum!

Ještě ani není čtrnáctého a všude jsou reklamy se srdíčky. I já se předčasně pouštím do tohohle téma, ale můžu za to, že to na mě doléhá ze všeh výloh, reklam, písniček? Podle mě by si ti dva, co mají ten den "svátek" měli užít spolu, sami, dát si nějakej ten dárek, ale nedělat kolem toho takový pozdvižení. Je to jen podstatně nedůležité číslo v kalendáři.

Úplně obracím oči v sloup nad těmi lidmi, co si týdny před Valentýnem schánějí protějšek jen aby nebyli sami. To kdyby náhodou někdo věděl, že je sám, to by bylo trapný. Tohle nikdy nepochopím. Láska až za hrob fakt.

Jestli mám něco říct nezadaným lidem, pak je to to, že by místo truchlení měli slavit. Nemusíte kupovat žádnej dárek, to je plus!:D Radši si za ty prachy kupte chlast a jděte se někam odreagovat. Být nezadanej je ve spoustě ohledech výhra. Věřte mi. Nic vám nedá tolik možností jako právě tenhle druh svobody. My už jsme omezení, vy máte možnost VÝBĚRU! Nezahoďte tuhle šanci.