Únor 2012

Správná možnost neexistuje

29. února 2012 v 16:27 | K.W. |  Mým Srdcem

Když je nejlepší kámoška proti němu...

Jasně. Byla první, kdo to věděl, vlastně to věděla ještě než se to stalo, dá se říct, že ví vše. J na zchůzku přišel o 15 minut dýl, ale omluvil se...vynahradil mi to a vše bylo úžasný. Když se to ale dozvídá má nejkámoška, vytahuje na něj slova: "idiot, debil... nemá to s ním cenu." Po stý jí dokola opakuju, že je mi s ním úžasně, že je skvělej, ona na to ale háže odpovědi typu: "stejně si s tebou chce jen za*ukat... zase budeš zničená". Říkáte si, musí pro to mít nějaký důvod, zná ho?

Ne. Ještě ho nikdy neviděla, tedy jen fotku na fb, ještě s ním nikdy nemluvila, nic. Pořád se teda ptám, proč ho odsuzuješ, ještě než ho poznáš? Opdovídá "prostě se mi nezdá, nechci, aby ses zas trápila."

Nechápu. Je to závist? Ne! Ale co teda? Je to má nejlepší kámoška, znám jí celou věčnost a nikdy jsem o ní nepochybovala. Vážně z ní mluví jen strach o mně? Po rozchodu s Davidem jsem byla zničená. Brečela jsem všude a bylo mi jedno kde. Řvala jsem ve škole a matlala svou rozmazanou řasenku do jejího trička, když mě objímala, plejtvala jsem její balíky kapesníků, pořád mě musela utěšovat a vymejšlet, jak mě z toho dostat. Byla tu pro mě, když sem byla na dně. Přivedla mě na jiný myšlenky a proklínala Davida za to, jak mi ublížil. Vlastně ho pořád proklíná a ještě párkrát od ní slyším nadávky na něho. Uběhly skoro dva měsíce a já se dala do kupy. Zase jsem se vedle ní smála, byla jsem sama sebou a mile ráda flirtovala s hezkými kluky. A když se mi začne něco rýsovat? Když si najdu kluka? Zavrhne ho, aniž by ho znala.

Vím, ještě nejsem ve fázi, kdy bych ho měla bránit a říkat jak je perfektní, jak se ona mýlí! Protože je prostě fakt, že ho zas tak dobře neznám, ale NĚJAK TO PŘECE MUSÍ ZAČÍT! Musím to nejdřív oběvit, nemůžu to hned na začátku zabalit, jen po tom, co kámošky vydedukují, že je asi hajzl a zničí mi život. Zatím mi ho neničí, spíš naopak. Tak proč mu nedát tu šanci? Proč zavrhnout člověka jen podle "dojmu"? Ani to ne, a krom toho, já na něj mám dojem víc než dobrej.

Snažím se jí pochopit. Říká mi, že má o mně jen strach a že nechce, abych byla až moc důvěřivá a všechno si dvakrát promýšlela. Chápu to, ale taky už mi je 17 let bože. Mám svou vlastní hlavu a srdce. Je to těžký. Vybrat si mezi ním a jí? NIKDY! Jak si mám vybrat mezi nejlepší kamarádkou a přítelem? Znám ho sice teprve pár týdnů, ale proč bych mu měla přihoršit? Nikdy si mezi těmi variantami nevyberu. Ona se musí rozhodnout sama, jestli při mě stát, ikdyž se jí on nezdá, ale já prostě v tomhle budu rozhodovat SVÝM SRDCEM.

Nechci o ní přijít! Ale doháje, já ani nechci přijít o krásný vztah, o přítele, s kterým by to mohlo být fajn, s kterým to zatím je fajn...

Ale říkám, já se rozhodovat nebudu.
Chci být s oběma.
Oba je mám hrozně ráda.
Ale jí momentálně mnohem víc! Znám jí líp!
Doháje, ale jeho budu třeba milovat ještě víc! Chci ho milovat ještě víc!

Trvalo to nádhernou věčnost, než se přiblížil k mým rtům

28. února 2012 v 21:10 | K.W.
Tumblr_lzyeoyvnea1rp5254o1_500_large

Ty nejkrásnější chvíle, které sem kdy zažila se začínají překrývat novými zážitky. Že jsem někdy dostala nejkrásnější pusu? To už neplatí. Včerejšek byl neuvěřitelnej.

Kam jinam než sem bych měla své pocity hodit. Pro puntičkáře, kritiky a všechny "haters" mého blogu a mých vnitřních citů a keců "já vás nenutím pokračovat ve čtení". Ohromuje mě, jak si váma kazím svůj blog..svůj článek. Doháje už se zabýváním se s váma.

3 hodiny odpoledne. Nervozně sedím ve škole a čekám. Konečně oficiální schůzka s ním je naplánovaná na 17:30. 2,5 hodiny čekání. To ještě zbývá a já se třesu a nějak mě pobolívá břicho. Kámošky si odjeli domů, protože nám odpadly hodiny a najednou měli všichni něco na práci. Docourala jsem se na počítače a zkoušela zaplácat čas hledáním něčehosi do školy. Uběhla hodina a já už nemohla bejt dál sama. Užíralo mě to. Cejtila jsem se jak malá.. malá holka, co jde na první rande a neví co má dělat. Nebylo to první rande, ani nic z toho, ale přeci jen jsem tou malou holkou byla. Přeci jen, kdy jsem byla velkou?

16:30 a já se aspoň procházím po městě. Strkám se v davech lidí a dělá mi to dobře..společnost, tak nějak mě to uklidňuje. Pocit, že tady na tom světě nejsem sama, že to co se děje je úplně normální a že bych se měla konečně uklidnit. Prohlížela jsem svůj odraz v jedné z výloh a říkala si, že na mě není nic špatnýho. Sice už jsem skoro rok a půl neměla jinýho kluka než Davida, ale to neznamená, že by to nemohlo klapnout s někým jiným. Exáku, kdy už vypadneš z mý přítomnosti? Odpovědi jsem se dočkala už ten večer.

17:30 a já už byla naprosto klidná. 17:45 ve dveřích v autobusové hale se oběví bílá bunda. J. Sprda za pozdní příchod nedostal, nejsme ve škole ne? Omluvilo ho to, že nádherně voněl a měl krásně udělaný vlasy. Jo, kluci to s náma uměj. :D Procházka do zakázaného prostoru kolem Jordánu byla zajímavá. Zákazy, nezákazy, prostě jsme se kolem nádrže procházeli, skákali si do řeči, jako vždy si měli co říct. Hlavně jsem si opakovala "ten první krok nech na něm...hlavně se mu nevtírej"... zase se mi myšlenky začali houpat k tomu mému "dětinskému já" a to nebylo dobrý. Chtělo to vytáhnout nějakou vtipnou historku. Ha, povedla se. Vytlemený jsme se bahnitým kopečkem dobelhali ke gymplu (nevěděl, kde je), koukli se na program kina a šli zpátky.

U Jordánu bylo nádherně. Mračné nebe vyměnila tma a lampy byly dávno rozsvícené. Krásná atmosféra. Ticho. My dva. Jen náš hlas. Nenápadně jsem hledala suchou a čistou lavičku. Když jsem jí našla, sedli jsme si vedle sebe a dala se do mě zima. Vážně se do mě dala zima, nebyl to taktický krok :D Objala jsem jeho svalnatou ruku a přitiskla se k jeho namakanýmu tělu. Zahříval mě, nebo ne, ale stačilo pár sekund a na nějakou zimu jsem už nemyslela. Hladil mě po noze a všude byl klid. Stále jsme něco povídali a téma přešlo k našim bejvalým vztahům. Lehla jsem si mu na rameno, on na mojí hlavu a navzájem jsme se vyzpovídávali. Dobrovolně, každej povídal co chtěl, nepadaly žádné otázky. Tímto okamžikem začaly ty chvíle, kdy jsem prostě vypla okolní svět a jela si jen ten, kde jsem já, on, lavička, tma, světla a Jordán. Když došlo na kousek chvíle, kdy bylo úplné ticho, zvedla jsem se a stoupla si proti němu. Všechno šlo samo. Začal si pohrávat s mýma rukama. Koukal se mi do očí. Začala jsem si hrát s jeho vlasy a nevynechala jsem ani (nepotřebný) komentář "používáš lak na vlasy?" :D Na tuhle otázku i on začal zkoumat jestli mám já na vlasech lak a to už nešlo. Vzala jsem mu ruku z mých vlasů a dala jí do své. Ztratila jsem rovnováhu a padala jsem do zadu. Omylem jsem ho tím sundala z lavičky a postavil se. S tou další chvílí musím ven. Nikdy na ní nezapomenu.

Chytil obě mé ruce...

Protivnej hlas uvnitř nás

25. února 2012 v 18:10 | K.W. |  Názory
Tumblr_lya45u4luv1qcr2yto1_500_large

Něco vám povím. Víte, co je nejhorší? Takový ten hlas uvnitř nás, který nás schazuje, vidí na nás šílený množství chyb a my se ho jen myšlenkami snažíme zahnat. Kolikrát bych se pustila do tolika věcí a než se do nich dám, něco ve mně mi řekne "vzdej to, na to nemáš!". Ono se lehce řekne "neposlouchej ten hlas", ale kdo ti zaručí, že nemá pravdu?

Občas jdu... a prostě radši zabořím oči do země a nepodívám se ani člověku do tváře. Místo toho, abych byla sama sebou, plácala slovo přez slovo a jela si svou. Stává se to jen občas, ale i tak by to chtělo vymazat.

Tak to je u mě s malováním. Hodně často mívám na kolenou desky s papírem, tužku v ruce a přemýšlím. Mám tolik nápadů, co hodit na papír, ale po pár tazích tužkou a nesmyslném šmudrchání gumy po papíře, to vše vzdám. Ještě, že nemám koš daleko.

Co se týká kluků, o tom ani nemluvím. Jakmile mi skončil můj roční vztah s bejvalym, zjistila jsem, že to není to, co to bývalo. Jak s někým navázat kontakt? Co před tím klukem plácat za věty? Před Davidem sem mohla říct úplně jakoukoliv větu a bylo mi to fuk, ale teď, jako bych před sebou měla zeď, kterou nemůžu přelézt. Mám někoho, ale rozhodně nemůžu říct, že jsem před ním sama sebou... jen každým dnem doufám, že se to zlepší... je to ještě větší stydlín než já.:D

Sebevědomí. To v tom hraje velkou roli. Ale, že bych ho já měla na bodě mrazu? To fakt ne. Nevím, jestli příjdu, jak se toho hlasu zbavit... jak mu přestat věřit. Snad brzo, protože mě pěkně štve. Kéžby zmizel spolu se zimou a rozfoukal ho teplej jarní vítr. Hahah, ;)

A ještě něco vám řeknu. Ten mobil je fakt skvělej! VANS

Tumblr_lyeuworqni1qdxmsmo1_500_large

Síla lásky

23. února 2012 v 16:43 | K.W. |  Mým Srdcem

Tumblr_lzulnsdf9d1qgmrkso1_500_large

Běhá kolem nás a my se domníváme, že jí cítíme. Nejvíc se ale ukáže v nejtěžších chvílích, kdy jí nejvíce potřebujeme, nebo když jí ztrácíme. Po dlouhém přemýšlení hodně lidí příjde na to, že je láska smysl života, že tu je a bude napořád. Jinými slovy, nedá se před ní utéct.

Žiji v přesvědčení, že má láska skutečně tu sílu rozpustit všechny emocionální stavy a rozdíly. Láska nás spojuje. Vede už od našeho narození, živí nás, dává nám sílu pro další vyvíjení a udržuje nás naživu. Ať už si člověk udržuje od lásky odstup, snaží se jí nevnímat, stejně si ho najde.

Možná pobíháme po světě jen jako jedna půlka, která musí být nutně něčím doplněná. Kariérista si svůj život vyplní prací, ti, co touží po lidské lásce, se hledají, až se najdou. Když najdeme tu druhou část, cítíme se jako jeden celek a jsme tak spokojení, šťastní. Každý touží po tom být milován, to je jedna z našich nejhlubších motivací.

Ale nic netrvá věčně a láska je i obrovským zabijákem. Každý jednou příjde na to, že v životě nebude nikdy nic perfektní, ikdyž je o tom sám přesvědčen. Tak jako vše okolo nás i láska nás nedokáže naplno uspokojit a tím, jací jsme rozdílní lidé, si někdo tvoří lásku méně šťastnou, někdo více. I těm, kterým hrozně závidíte, se někdy něco nedaří, mají své problémy a jejich láska má své mezery. Jde jen o to, jaký má kdo velký zájem je naplnit a opravit.

Jakmile nás jedna láska opustí, druhá nás zas přitáhne. Je to jako neustálý koloběh na sebe souvisejících magnetů, které jsou u sebe hrozně blízko.

Láska je nejkrásnější, když se žije. Proto by se o ní možná mělo co nejméně přemýšlet. Přesto se o ní přemýšlí, protože je rozmanitá, nejistá, zajímavá, krásná a zároveň šílená. Nikdo jí nedokáže doopravdy popsat, protože se v každém člověku projevuje jinak. Každý miluje jinak a každého představa o lásce je jiná. Nezbývá, než se těmi vnitřními pocity řídit, poslouchat srdce a neutíkat od lásky, protože to je zbytečné.

Propiska bez náplně nikdy nebude psát. Tak i člověk bez lásky nikdy nemůže žít. A jestli někomu stačí "přežívání"? To už je zase jiná kapitola. ;)

Setkání s francouzským spisovatelem. Trocha kultury.

22. února 2012 v 18:01 | K.W. |  O životě
Jak už jsem psala v minulém článku, včera, 21.2., jsem se spolu s naší třídou zúčastnila interview se známým francouzským spisovatelem Philippem Claudem. Vlastně nikdy jsem neměla tu možnost, střetnout se tváří v tvář s nějakým spisovatelem. Byl to zvláštní zážitek.

Kolem poledne jsme dojeli do Prahy a došli jsme na "institut francais de Prague" francouzský institut (tady probíhají francouzské i české kurzy, promítají se tu francouzské filmy, je tu francouzská knihovna, galerie a další různé věci... Jak pro čechy, co umí francouzsky, tak pro francouze, co pobývají v čechách.) Po otevření dveří se cítíte jak v cizině. Po pěti minutách kolem mě projde vysoký černoch s knihami v ruce, kterýho málem přehlížím, protože splívá s tmavou zdí za ním. Na recepci na nás spustí slečna francouzsky, co potřebujeme a hned o pár kroků dál procházíme kolem kavárny, kde se to hemží sympatickými lidmi, kteří spolu klábosí a popíjejí kafe.

Vejdeme do velkého sálu s pohodlnými červenými sedačkami a rozlehlým podiem, kde si tiše dřepneme a vyčkáváme. Kolem nás krouží starý kameraman, který si osvětluje místnost. Jedno obrovské světlo namíří přímo na nás a nám už se zužují oči, protestujeme. Přehodí tedy světlo jakousi látkou, to ale moc nepomáhá. Dobrá, budeme tedy na Claudela mžourat očima. Já, jako strašně si stěžujicí člověk, ještě pár minut cosi namítám, přhelížím tak, že Philippe vešel do sálu a přešel k židli, která mu tam byla umístěna. Cítím dloubnutí do ruky, kdy mě kámoška začíná informovat "hele, to je on".

Zvědavě jsem se na něj podívala, zapoměla jsem na nějaké blbé světlo a začala jsem si ho prohlížet. Sympatický padesátiletý pán, který teda na 50 let vůbec nevypadal, tvářil se energicky a mile. Interview mohlo začít.

Mluvil srozumitelnou francouzštinou. Ani ne rychle, ani pomalu. Tak akorát, abych stihla pochytit jeho věty. Na krátkou otázku odpovídal třeba i deset minut a občas mi nějaká jeho věta ulítla, ale mluvil poutavě a tak vcelku k věci. O jeho knihách, že jeho román "Vnučka pana Linha" nepůjde do kin, jaké má oblíbené autory, kdy začal psát, jestli u psaní poslouchá hudu (ne neposlouchá, miluje ticho.)...

Vypisování toho, co říkal by bylo na dlouho, ani si vše dopodrobna nepamatuju, ale mám chuť sem napsat jeho "úvahy", kterými mě oslovil nejvíc.

Padla otázka: "kde své knihy píšete?" Odpověděl: (v mém překladu)
"Píšu všude. Doma, v kavárně, ve vlaku, na cestách v zahraničí, v hotelu, na ulici...kdekoliv. Ale víte, co je pro mě domov?

Bydlím v textech. Můj domov je tam, kam se ponořím skrz slova."....

Další jeho věty, které se mi usadili v paměti:

"J'aime plonger dans les romans comme dans des eaux. Parfois je m'y noie un peu, mais je refais surface."
Rád se potápím v románech jako ve vodě. Někdy se v nich trochu topím, ale já si předělávám povrch.

"J´ecris de la tragédie. C'est un peu comme essayer de m'en prémunir dans la vraie vie."
Píšu tragédie. Je to trochu jako snažit se ochránit se před ní v mém reálném životě.

Podle mě se všude píše o lásce. Skoro každá kniha je o lásce. Možná právě proto píšu hlavně o přátelství. To je podle mě mnohem důležitější.

Po hodině a půl interview skončilo a my se s holkama vrhly do pražských ulic za účelem, ani není třeba říkat za jakým. ;)

Praho, těš se!

20. února 2012 v 18:38 | K.W. |  O životě
Je mi líto, ale na nějaké smysluplné články nemám nápady, náladu, ani chuť. Někdy by bylo nejlepší, abych svoje myšlenky prostě hodila někam do pc bez přepisování. Poslední dobou mám problém sformulovat svoje úvahy.

Dnes jsme měli ve škole masopust, byli jsme donuceni přijít v maskách, tedy jen francouzská sekce, což jsem i já, a odpoledne se dělali pro všechny palačinky. Kvůli nedostatku věcí jsem šla za to nejjednodušší, co mě napadlo, za vězeňkyni. Bíločerné proužkované šaty, pouta na ruce (díky kterým jsem se vykecala ze dvou testů, protože jsem dělala, že jsem stratila klíček:D), číslo vězně nalepený na prsou, to byl můj kostým. Klaplo to, svůj účel to splnilo a já jako odměnu dostala voplizlou, mastnou palačinku udělanou od vážně šikovných prváků, kteří ani nevědí, co to nejspíš palačinka je. Bylo to nechutný. A ty nejvíc nepovedený palačinky nastříkali horou šlehačky a nacpali to těm nejvzdálenějším lidem ve frontě, kteří to důležité pod šlehačkou předtím neviděli. Nevarovala jsem je. Smála jsem se, jak si pochutnaj. ;)

Zítra mířím do Prahy. O hodinách frániny jsme si četli o jednom spisovateli--> Philippe Claudel, který bude zítra v Praze a my mu budeme moct dávat otázky. Formou interview. Mohla by to být dobrá zkušenost. Nejen co se týče interview ale i frániny. Francouzký spisovatel v Praze? A jen pro český studenty z francouzských gymplů?

Dostala mě pointa jedný jeho knížky. Vnučka pana Linha. Tohle si NEČTĚTE, pokud si to chcete přečíst. Zkrátím to tak, že řeknu, že se celý příběh jeden starý pán stará o svou vnučku... a až nakonec knížky se dozvíte, že to novorozeně vlastně není dítě, ale neživá panenka. Psychologický román. Hodně velký psycho.

Ohledně týhle knížky na něj padne většina otázek. Už jsme si jich pár připravovali ve škole. Hodně jich vymysleli lidi ze třídy a moje nápady byly vyfouknutý. Dodala jsem jen "Znáte nějaké české autory?", nebo "Posloucháte u psaní hudbu a jakou?"...

Nebudu popírat, že už se těším na odpolední nakupování po Praze. Skouknutí takových těch obchodů, který tady v těch prdelích vážně nenajdete. Konečně bych mohla oběvit něco jarního... ;)

PS: Mám chuť na slaný palačinky!
PPS: Přidala jsem novou mou aktuální fotku.
PPPS: Nechtěl by mi někdo doporučit nějakej DOBREJ film? Ale žádnou oddechovku, něco pořádně na mozek! Prosím. ;)

Můj hudební mix

18. února 2012 v 12:55 | K.W. |  Hudba
Všimla jsem si, že je můj blog trochu ochuzený o hudbu, ikdyž hraje v mým životě velkou roli. Tak proč vám sem nedat pár songů, které u mě hrají každej den? ;) Předem říkám, nejsou to pouze novinky. Neřídím se všemožnými hitparádami. ;) Tak pro lepší den, poslechněte si;)

Hot Chelle Rae

Hangover

JoJo

Skrillex

UDG - Hvězdář

T. Mills - Vans On

Když lásku vtáhnu do vět

17. února 2012 v 19:09 | K.W. |  Mým Srdcem

Známý dech cítím ve své tváři.
I přes zavřené oči vidím jeho poled.
Sedím se skříženýma nohama na posteli.

Dotýká se mě koleny.
Pár psty přejíždí po mé noze.
Jeho dech vane k mýmu uchu.

Vlasy mi odkrývá polibkem.
Zavírá oči.
Naklání se k mému tělu.

Otevírám oči, do kterých mi ryjou jeho vlasy.
Cítím jejich vůni, která mě celou pohltí.
Nebráním se a nemůžu se jí nabažit.

Odtáhne se a vezme mou ruku do své.
Jeho zamilovaný pohled mě dostává.
Tyhle vteřiny, kdy je ode mě dál než 10cm, se cítím frustrovaná.

Lehám si na postel, k jeho nohám.
Skloní se a pokládá mi něžný polibek na nos.
Přilehává, a já do sebe vstřebávám jeho teplotu těla.

Brouká mi do ucha mou oblíbenou písničku.
Dopředu předvídá můj úsměv.
Usmívám se.

Svými rty přejíždí každý milimetr mé tváře.
Ani oční víčka mu neuniknou.
Krk přichází nakonec.

Dýchám pomalu, nadšeně a vzrušeně.
Nevnímám okolí.
A snažím se si z této chvíle vytáhnout to největší maximum.

Tohle nejsem já.
Koukám mu do očí, on mě a oba víme, že
Tohle jsme MY.

Klér "vylezla z ulity" :) (premiéra smajlíku v nadpisu)

14. února 2012 v 18:21 | K.W. |  Mým Srdcem
V*******? Jedno písmeno, ale všichni vědí, o co jde a jak pokračuje. Nehodlám sem psát to celé slovo, protože k němu nemám žádnej vztah a celkově nechci tím někoho odrazovat od mého článku.


Pusu jsem dostala... ale opravdu z lásky nebyla. Teda alespoň né z mý strany. Zkusila sem to... kluk, kterýho jsem ....., no prostě kluk, na kterýho jsem narazila ten vymlženej pátek mi zavolal, počkal na mě před školou a chvíli jsme spolu pobyli. Chce mě, ale já jeho ne. Není to můj typ. Bojím se, že mu zlomím srdce, tak to nebudu moc protahovat. Ikdyž se cítím jako mrcha.

Ale, pořád mám v hlavě zmatek, takže jsem neskutečně ráda, že v mý hlavě zas celý den nebylo místo na bejvalýho. Srdce mě táhne k něčemu zajímavýmu. K něčemu, co možná nevyjde, ale šíleně mě to láká. Né nadarmo se říká "zakázané ovoce chutná nejlíp".. nebo spíš "holky přitahujou ti kluci, kteří zrovna nejsou takoví ti snadní na dobytí."

Kluk, kterýho jsem poznala díky krásným náhodám, teď obíhá mé myšlenky nejvíc. Pořád dávám šanci tomu, že to byl OSUD, že nás to dalo dohromady schválně a my třeba jednou budem spolu. Láká mě to, jak je to všechno nejasný, jak mi něco málo dává najevo, ale JÁ se musím snažit... je to něco tajemnýho, co chci poznat. Sice je to takový ten lamač dívčích srdcí, ale já, jakobych klidně chtěla, aby mi to srdce zlomil! Chci od něj cokoliv. Nevydržím to do čtvrtka..a možná dýl, protože (je jasný, že nic není perfektní), onemocněl.

Nejspíš nějaká val*******á horečka. Ani se mu nedivím. Jela jsem kolem jeho intru a měla jsem sto chutí dojít koupit mandarinky a jít mu uvařit čaj, nadopovat ho vitamínama, ale zrovna šel k doktorce a já jela do školy.

Odpoledne jsem přijela domů, vystoupila z autobusu, nevnímala. Bylo mi fuk, že se loudám jako šnek (jindy chvátám, ať jsem co nejdřív doma), bylo mi jedno, že čumím do nikam, že mě lidi předháněj a koukaj se mi do tváře, jestli mi náhodou něco není. Byla jsem šťastná. Myslím, že jsem konečně po pár měsících našla samu sebe... našla svoje názory v hlavě a hlavně, našla jsem cestu k mýmu srdci. Konečně jsem ho dnes cítila, konečně mi dneska nejmíň dvakrát poradilo.

Jsem nedočkavá, co bude dál a jak se vše bude vyvíjet.
Jsem zvědavá, co se bude dít.
Mám zase proč žít.

Zatímco dopisuji tyhle slova a vymýšlím nadpis, příjde mi zpráva... která mě zase něčím šokuje! Něco nádhernýho... nečekanýho a doprovázený takovým tím zvláštním chvěním v břiše.

Říkám, Klér vylezla z ulity! Tenhle život se mi začíná líbit!

Prochlastaná noc a na vrch pár kouzelných náhod

11. února 2012 v 20:53 | K.W. |  Mým Srdcem
Po pár hodinách odpočinku jsem se dokopala k nějakýmu výtvoru, že bych mohla něco napsat. Takový zmatek v hlavě jsem neměla už dlouho. A o to tu šlo. Přivéct si do mozku strašně moc zážitků, který se mi změní v tisíce myšlenek a ty všechny přebijou vzpomínky na Davida. Úkol splněn.

No, dobrá, mám pocit, že jsem na tý akci párkrát řvala cosi jako "David mi zničil život... jsem pro něj nic...", ale to se všechno kolem půlnoci změnilo.

V náladě jsme byli ještě než to všechno začalo. Naše zásoby začali mizet už u kámošky doma, kde jsme si u filmu posílali vodku. Seděla jsem ve prostřed nás tří a asi 5 minut mi trvalo, než jsem pochopila, že nejsem zrovna na moc dobrým místě a když jsem konečně zjistila, že na mě vodka příjde na řadu asi častějc než na ty dvě kolem mě, obě se mi pěkně vysmály. Hahah.

Tumblr_lyuevyxttj1qm674so1_500_large

Kolem desátý jsme vyšli do ulic, Á. už dělala kraviny a tak nějak sme došli do klubu. Mám pocit, že jsem během půl hoďky byla mírně opilá a kašlala jsem na to, co dělám. Tloukla jsem si do hlavy ať se konečně po tom protrápenym měsíci pořádně odvážu. Zas až tak moc jsem to teda ale nemyslela. Když jsem byla s holkama, pily jsme, tancovali, bavily se...všehno bylo normální. Ale když postupně začaly odpadat k různým týpkům, seděla jsem u stolu sama a četla si příchozí smsku. Zprávu od jednoho kluka, kterej mi tam jasně dával najevo, jak se bojí, co tam budu dělat. Zavřela jsem jí a asi minutu seděla. Po týhle chvíli mě čapl nějakej kluk ať s ním někam jdu a to byla taková poslední chvíle, kterou si pamatuju úplně jasně, do detailů.

On, docela hezkej kluk, hezkej zadek, pěkný hadry, hudba, světla, nějaký dotyky, chlast, chlast, chlast (za kterej za mě vyhodil šíleně moc peněz, nicméně mě uklidňoval tím, že je prej hrozně bohatej, to mě fakt pobavilo). Jména už jsme navzájem věděli, přesto mi po čtvrt hodině říkal "Terezo" místo "Kláro" a mě to bylo fuk, jen jsem ho opravovala "Jsem Klára!" Dal mi do ruky jeho mobil, ať mu tam napíšu číslo, napsala jsem ho, prozvonil mě a řekl mi ať si ho uložím jako "kluk, kterýmu se strašně líbíš" (to mi pošeptal do ucha a mě to dostalo). Bylo mi fuk, jakej je to zoufalec, kterej si chce jen užít, vlastně jsem tu i za toho zoufalce byla taky. Začalo se to rozjíždět a já už mu vážně byla úplně povolná. Proč jsem si zrovna musela zapamatovat to, že neuměl líbat? Jeho sliny jsem měla všude, ještě teď se mi trochu zvedá kufr. Trochu jsem se od něj ottáhla s tím, že půjdu najít holky. Řekl, ať se mu neztratim a já šla na to naše místo, kde jsme byly před tím s holkama.

Chvíli, holky, pak on, holky..to je fuk.. rozloučení, prý si mě najde na příští akci za týden, ikdyž si to nemyslím. Jeho číslo mi je kničemu, protože mi pak volali z recepce z jeho čísla, že ten mobil ztratil ať mu vyřídím, že si pro něj má zajít. Já už ale byla dávno u kámošky... takže ahoj pane neznámý, ani si nepamatuju tvoj jméno.

Ráno jsme se s holkama probudili vedle sebe na gauči, čučeli, smály se a vzpomínali. Uklidili si pár svých hadrů a odjeli domů.

Náhoda číslo 1.
Naobědvám se, vlezu na fb, zjistím, že mi ho zablokovali na 3 dny, tak jdu na starej účet, kde mám sice tisíc neznámejch lidí, ale mezi nima sou ti důležitý, který sem potřebovala, tak to stačilo.

Náhoda číslo 2.
Jen tak sem zahlídla profilovku jednoho kluka, klikla na ní a říkám, ten je nějakej povědomej. Prohlížím jeho fotky a najednou "to je on"! Kluk, kterýho jsem asi před dvěma týdny pozorovala na vlakovym nádraží. Kluk, kterej se mi hrozně líbil a jak jsem ho pozorovala, přistihl mě. Usmál se. Čekal na vlak, já taky. Tehdy sem si řekla "tak teď někam odjede a my už se nikdy neuvidíme". Mýlila jsem se.

Náhoda číslo 3.
Náhoda z dřívějška, která tomuhle všemu napomohla. Jak se mi vůbec tenhle kluk dostal do "přátel" na fb? Už asi před dvěma lety... byli jsme ještě malí a blbí a hráli jsme xteen. Čistou náhodou jeden z nás klikl na "přidat"..ani jsme si nepsali, jen jsme se měli v přátelích. Kdo by to byl řekl, že takhle "kravina" pomůže něčemu "vau"..:D

Náhoda číslo 4.
Je v Táboře na intru, takže, sice bydlí někde dál, ale tráví tu týdny..jako já, na škole.

Krásná náhoda číslo 5, kerá možná ani není náhodou.
Jde o to, že si mě pamatuje. Napsala jsem mu a on mi přesně řekl, kde jsem stála a že mě viděl... atd;) Taky mě prý "tajně" pozoroval.

A tyhle náhody dali dohromady to, že je mi fajn, že tomu nemůžu uvěřit, že jsem překvapená, že to byl možná osud? Myslím na noc a na příští tejden, protože mám rande.

Hádejte s kým...