Teplo peřin, chlad beznaděje

29. ledna 2012 v 10:54 | K.W. |  Povídky

úryvek z mé povídky... smyšlené povídky.

Zbytek noci jsem spala jak zabitá. Bez jakéhokoliv probuzení. S rukama na očních víčkách jsem se pomalu začala kroutit v peřinách a pokoušela se otevřít oči. Během toho snažení jsem jezdila nohou pod peřinou. Snažila jsem se nahmatat jeho. Danovo rozehřáté nehybné tělo, jeho nohu, porostlou jemnými chloupky. Strašně ráda jsem se k němu chtěla přitisknout, přenést do něho svou zimu, kterou by on proměnil v takové to teplo se znamením bezpečí. Mé podpeřinové pátrání však bylo neúspěšné. Nenašla jsem ani jeho nohu, ani jeho tělo, ani to hřejivé teplo. Myšlenky se mi začali probouzet a já se konečně úplně odvrátila od spánku. Přeci už je to týden, co se takhle vedle něj neprobuzím. Už je to týden. Bolestivých 7 dní, kdy ráno vstávám z postele bezdůvodně. Zezačátku jsem ještě líbala cosi vedle mě na polštáři. S bláznivou a hlavně zoufalou fantazií jsem si ho představovala v jeho nejroztomilejších pozách. Hladila jeho nejjemnější kaštanové vlasy, foukala do nich svůj dech, kdy se polštář deformoval od mého vzduchu z plic. Jakmile ta realita přetrumfla mé iluze a já vážně jen viděla tu rozpláclou peřinu vedle sebe, řekla jsem si, je čas vstát a bezdůvodně jsem vyšla do dalšího dne. Naučila jsem se nepřemýšlet nad tím, proč to vlastně dělám. Nesnažila jsem se myslet na to, za jakým smyslem teď vlastně žiju. Nedopadlo by to nějak růžově.

Zkrátka jsem dělala to, co mé tělo potřebovalo. Chtělo se mi na záchod, zamířila jsem si to vedle koupelny. Měla jsem hlad, šla jsem otevřít ledničku. Čapla jsem první věc na kterou jsem narazila a posadila se s tím kusem něčeho ke stolu. V hlavě slyším ten tradiční zvuk vařící se vody na kávu, šramocení ve špajzu a po pár minutách zvuk puštěné sprchy. Danovo každodenní rituál. Ten, který ve mě každé ráno budil takovéto "hřejivé teplo domova", jakousi jistotu, něco, na co jsem si zvykla a moje rána už tak prostě měla vypadat! Jenže nevypadala.

Opět se zadívám na ten kus nenamazaného suchého toustového chleba a zjišťuju, že už ani hlad nemám. Bezvládnou rukou položím chleba na stůl a donutím se zvednout ze židle. Když procházím kolem zrcadla, ujišťuji se, že mám na sobě stále jeho košili, přitáhnu si jí k nosu a z plných plic se z ní nadechnu. Pořád je tam. Ta jeho neodolatelná můžská vůně. Nemyslím jeho parfém, nebo šampon, ale takový ten pach jeho, jako člověka. Ta košile mi zachránila ráno. Jako bych se nadechla určitým druhem naděje. Připomenula jsem si ho vedle sebe, stále tam byl. Nikdy mě přeci nechtěl opustit. To já ho vyprovokovala. Já ho opustila. Ale hned den na to jsem toho litovala. Ten rozchod měl znamenat ulehčení našich životů. Myslela jsem, že to tak bude lepší. Spíš jsem to chtěla vyzkoušet, než opravdu nadobro udělat. On to ale už zpátky nevzal. Odešel. A už se nevrátil. Tak moc bych ho chtěla zpátky. Ale mám ještě stále nějakou sílu mu to dávat najevo?

Celý týden jsem trávila před jeho barákem. Jako malá jsem mu házela kamínky do okna, volala jeho kamarádům, rodině. Jasně, že nejdřív jemu, ale to nemělo smysl. Psala jsem mu. Myslím, že neexistovala minuta, která by nebyla svědkem mé odeslané textovky z mobilu. Jeho kámoši mi říkali, že je Dan zavřený doma, že prý přemýšlí, nechce se s nikým bavit. Kamínky v okně ignoroval, vážně nevycházel, protože já jsem jeho vchod hlídkovala bez přestání.

Včerejší noc byla náročná. Opět jsem seděla před jeho barákem a pozorovala pobíhající listí na chodníku. Nevadilo mi, že jsem byla promrzlá až na kost, zasloužila jsem si to. V ruce jsem držela klíč od svého bytu a zoufale jím ryla do schodu. Byla jsem naštvaná sama na sebe, proč jsem takové unáhlené rozhodnutí udělala. Naštvaně jsem s tím klíčem začala mlátit a do toho rytmu opakovat "proč si to ty krávo udělala"...

Zaštěkal pes. Probudila jsem se. Nemohla jsem se skoro ani pohnout a zjistila jsem, že jsem usnula na schodech. Okamžitě jsem se zvedla a běžela k sobě domů. Odhrnula neustlané peřiny a rychle do nich vklouzla. Z očí mi vytrskly slzy. Nebránila jsem se hlasitému breku. Přímo jsem řvala. Křičela na všechny strany a snažila jsem to utlumit polštářem, který jsem si tiskla k puse. Obrovskou silou jsem mačkala polštáře a zarývala do nich své nehty. Nevěděla jsem, co mám dělat. Svět bez něho pro mě prostě nemohl existovat.
 


Komentáře

1 Anna Anna | 29. ledna 2012 v 11:27 | Reagovat

Šla by sem dát celá povídka?

2 hogreta hogreta | E-mail | Web | 29. ledna 2012 v 11:44 | Reagovat

Ty tak ráda píšeš povídky - nechtěla by ses přihlásit do soutěže? Když by si byla jedna z pěti, která vyhraje, pak by ses setkala např. s panem Zdeňkem Svěrákem a tvá povídka by byla vydána knižně. Jedná se o druhý ročník soutěže http://www.hledaseautor.cz/

Na těch stránkách najdeš i pravidla. Jedná se o povídku pro dospělé, tento rok na téma "O vztazích s humorem". V pravidlech najdeš i to, jak dlouhá povídka musí být a do kdy se má odeslat (myslím, že do konce února). Co ty na to? :)

3 kler-wonder kler-wonder | Web | 29. ledna 2012 v 11:54 | Reagovat

[1]: Uvidím..

[2)Mrknu na to ;)

4 limetka limetka | 13. května 2012 v 18:25 | Reagovat

prosím dej sem celou povídku =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama