Leden 2012

Pluješ proti proudu. Vždycky se ocitneš zase na začátku.

31. ledna 2012 v 20:50 | K.W. |  Mým Srdcem
Hádám, že všechny autorské blogy září zprávami o tom, jaké bylo výzo. Váhám, jestli se přidat k té většině a napsat vám o tom, jak jsem tohle pololetí zazářila pouze se dvěma trojkama, nebo to zkrátka takhle nenápadně napsat, že už to víte a ani to nebylo tak trapný.

Možná, že se mýlím. :D
Nicméně jsme to šli s holkama po škole oslavit, tak nějak jsme to zabalili už před pátou a já se jela pochlubit domů. Nebudu lhát a na rovinu řeknu, že hlavně kvůli penězům, který jsem s trefným očekáváním opravdu dostala! :D

(kvalitka na entou)

Jinak byl dnešek bohatý na životní moudra. Zarazila jsem se nad tím, jak sice každý tvrdí, jak by se neměli řešit lidi okolo, nemělo by se jim kecat do jejich vybraného života, ale přesto to dělají. Jseš originál? Vždycky se najde někdo, kdo tě neprávem odsoudí. Kdo tě zavrhne předem, jen kvůli tomu, co uvidí. Hned tě šoupne do složky - "ti trapní..., odpad"..apodoně. Radši budu pro někoho odpad a sama se sebou se budu cítit skvěle. Než abych před všema vypadala jak zevnitř tak zvenku dokonale a mýmu já by ze mě bylo na blití.

Budu citovat svýho kámoše: "Je to jak plout proti proudu. Když už se dostaneš přes pár lidí, kterým to vadilo a už si zvykly, najdou se další.. a do alelůja."

Tím mě dostal. Má pravdu. Přesně to popsal. A já říkám tohle: "Někdo je rád středem, někdo se radši dívá. Někdo má v puse cigáro, někdo zas ptáka, někdo v ruce chlast, nebo v uchu tunel, jeden je na holky, jeden na kluky. Někdo si přemejšlí, jakej si stvoří svět, někdo ho nejdřív žije, pak o něm přemýšlí. Někdo radši na každém kroku jednoho kámoše, někdo zas pár, který mu plně stačí. Někdo vztah, někdo flirt. Každý má právo na to, vybrat si svůj směr...svůj život. Tak mu ho neber!

Co k tomu víc dodat. Hezký zbytek večera.

;)

Dejte mi tužku z ruky (T. Mills)

29. ledna 2012 v 14:56 | K.W. |  Kreslím
Pustila jsem se do díla. Travisovo hlava je na světě. Už se dávám i do těla, tak zatím kousek. Hodila jsem to Travisovi na fb, mohl by mi k tomu hodit lajk a byla bych spokojená. :D ps: ty rty jsou příšerný. :D Tady je- T. MILLS.


Teplo peřin, chlad beznaděje

29. ledna 2012 v 10:54 | K.W. |  Povídky

úryvek z mé povídky... smyšlené povídky.

Zbytek noci jsem spala jak zabitá. Bez jakéhokoliv probuzení. S rukama na očních víčkách jsem se pomalu začala kroutit v peřinách a pokoušela se otevřít oči. Během toho snažení jsem jezdila nohou pod peřinou. Snažila jsem se nahmatat jeho. Danovo rozehřáté nehybné tělo, jeho nohu, porostlou jemnými chloupky. Strašně ráda jsem se k němu chtěla přitisknout, přenést do něho svou zimu, kterou by on proměnil v takové to teplo se znamením bezpečí. Mé podpeřinové pátrání však bylo neúspěšné. Nenašla jsem ani jeho nohu, ani jeho tělo, ani to hřejivé teplo. Myšlenky se mi začali probouzet a já se konečně úplně odvrátila od spánku. Přeci už je to týden, co se takhle vedle něj neprobuzím. Už je to týden. Bolestivých 7 dní, kdy ráno vstávám z postele bezdůvodně. Zezačátku jsem ještě líbala cosi vedle mě na polštáři. S bláznivou a hlavně zoufalou fantazií jsem si ho představovala v jeho nejroztomilejších pozách. Hladila jeho nejjemnější kaštanové vlasy, foukala do nich svůj dech, kdy se polštář deformoval od mého vzduchu z plic. Jakmile ta realita přetrumfla mé iluze a já vážně jen viděla tu rozpláclou peřinu vedle sebe, řekla jsem si, je čas vstát a bezdůvodně jsem vyšla do dalšího dne. Naučila jsem se nepřemýšlet nad tím, proč to vlastně dělám. Nesnažila jsem se myslet na to, za jakým smyslem teď vlastně žiju. Nedopadlo by to nějak růžově.

Zkrátka jsem dělala to, co mé tělo potřebovalo. Chtělo se mi na záchod, zamířila jsem si to vedle koupelny. Měla jsem hlad, šla jsem otevřít ledničku. Čapla jsem první věc na kterou jsem narazila a posadila se s tím kusem něčeho ke stolu. V hlavě slyším ten tradiční zvuk vařící se vody na kávu, šramocení ve špajzu a po pár minutách zvuk puštěné sprchy. Danovo každodenní rituál. Ten, který ve mě každé ráno budil takovéto "hřejivé teplo domova", jakousi jistotu, něco, na co jsem si zvykla a moje rána už tak prostě měla vypadat! Jenže nevypadala.

Opět se zadívám na ten kus nenamazaného suchého toustového chleba a zjišťuju, že už ani hlad nemám. Bezvládnou rukou položím chleba na stůl a donutím se zvednout ze židle. Když procházím kolem zrcadla, ujišťuji se, že mám na sobě stále jeho košili, přitáhnu si jí k nosu a z plných plic se z ní nadechnu. Pořád je tam. Ta jeho neodolatelná můžská vůně. Nemyslím jeho parfém, nebo šampon, ale takový ten pach jeho, jako člověka. Ta košile mi zachránila ráno. Jako bych se nadechla určitým druhem naděje. Připomenula jsem si ho vedle sebe, stále tam byl. Nikdy mě přeci nechtěl opustit. To já ho vyprovokovala. Já ho opustila. Ale hned den na to jsem toho litovala. Ten rozchod měl znamenat ulehčení našich životů. Myslela jsem, že to tak bude lepší. Spíš jsem to chtěla vyzkoušet, než opravdu nadobro udělat. On to ale už zpátky nevzal. Odešel. A už se nevrátil. Tak moc bych ho chtěla zpátky. Ale mám ještě stále nějakou sílu mu to dávat najevo?

Celý týden jsem trávila před jeho barákem. Jako malá jsem mu házela kamínky do okna, volala jeho kamarádům, rodině. Jasně, že nejdřív jemu, ale to nemělo smysl. Psala jsem mu. Myslím, že neexistovala minuta, která by nebyla svědkem mé odeslané textovky z mobilu. Jeho kámoši mi říkali, že je Dan zavřený doma, že prý přemýšlí, nechce se s nikým bavit. Kamínky v okně ignoroval, vážně nevycházel, protože já jsem jeho vchod hlídkovala bez přestání.

Včerejší noc byla náročná. Opět jsem seděla před jeho barákem a pozorovala pobíhající listí na chodníku. Nevadilo mi, že jsem byla promrzlá až na kost, zasloužila jsem si to. V ruce jsem držela klíč od svého bytu a zoufale jím ryla do schodu. Byla jsem naštvaná sama na sebe, proč jsem takové unáhlené rozhodnutí udělala. Naštvaně jsem s tím klíčem začala mlátit a do toho rytmu opakovat "proč si to ty krávo udělala"...

Zaštěkal pes. Probudila jsem se. Nemohla jsem se skoro ani pohnout a zjistila jsem, že jsem usnula na schodech. Okamžitě jsem se zvedla a běžela k sobě domů. Odhrnula neustlané peřiny a rychle do nich vklouzla. Z očí mi vytrskly slzy. Nebránila jsem se hlasitému breku. Přímo jsem řvala. Křičela na všechny strany a snažila jsem to utlumit polštářem, který jsem si tiskla k puse. Obrovskou silou jsem mačkala polštáře a zarývala do nich své nehty. Nevěděla jsem, co mám dělat. Svět bez něho pro mě prostě nemohl existovat.

Nepředvídatelný vítr

28. ledna 2012 v 20:55 | K.W. |  Povídky
pusťte si k tomu ten song...

Z auta vystoupila dívka v červeném kabátě, podívala se na hodinky "má ještě pět minut" řekla si pro sebe. Stoupla si tedy k ceduli, kde byly napsány příjezdy a odjezdy autobusů, přišlo jí to k smíchu, zvlášť když tu už dva roky žádný autobus nezastavil. Přemýšlela nad tím vším, co se za poslední dva dny stalo, nemohla uvěřit tomu, že pouhé dva dny dokážou být plné smutku a srdcervoucí bolesti. Opět se koukla na hodinky a zjistila, že uběhly teprve 2 minuty "nechápu proč nemůže někdy přijít o pár minut dřív" zamumlala si pro sebe. Když se rozhlédla, viděla jak jabloňová alej, která tu stojí tak dlouho, že i její babička sem chodila se svojí matkou na jablka, se zahalila do strašidelně černé tmy, kterou rušila jen lampa. Byla ráda, že ji tu nechaly, i když zastávka už dávno neplní svoji funkci. Začalo jí docházet, že jestli tu bude ještě chvíli čekat, může dostatečně prochladnout, aby z toho onemocněla, ale přemlouvala se, že on každou chvíli dorazí. Něco v ní ji však říkalo, že by se na něj neměla tolik spoléhat, zvlášť potom co se stalo, ale doufala v to, že i přes tamtu událost dorazí. I když podzim začal teprve před dvěma týdny, po setmění byla zima jak v prosinci a do toho ten studený vítr.
Konečně uviděla nějaký pohyb na druhé straně silnice, rozbušilo se jí srdce, do očí se jí začaly hrnout slzy, rozklepaly se jí ruce a nohy, ale snažila se být silná. Postava se pomalu přibližovala a ona začala rozeznávat jeho rozčepýřené vlasy, které ještě víc rozcuchával vítr. Vzpomněla si jak si s těmi kaštanově hnědými až skoro černými vlasy hrála, hladila je a dávala jim polibky. Najednou ucítila jeho vůni, už byl dost blízko, aby ho mohla obejmout a dát mu pusu, ale přitom byl tak strašně daleko, až jí z toho bodlo u srdce. Zdál se jí skoro až cizí, po těch dvou dnech, ale zároveň cítila to vnitřní teplo, které ji uklidňovalo, když byla s ním.
Podíval se jí do očí a řekl "ahoj" to obyčejné ahoj, které znělo jako kdyby se spíš loučil, podívala se do země a pozdrav opětovala. Chvíli tam stáli a koukali, on pozoroval ji, ona se upřeně dívala do země.
"Tak proč jsi se mnou chtěla mluvit?"
Ticho..
"Chtěla jsem vyřešit tu situaci mezi námi."
"Víš.. myslím že už není co řešit."
"Jak tohle můžeš říct."
"Jak? Úplně normálně, jak myslíš, že mi je? Zklamala jsi mě a ani si nedokážeš představit jak."
"Ale já.."
Ani nedořekla větu a začala plakat, byly to slzy plné smutku, bolesti a nepochopení. Podívala se na něj, ale on se díval jinam, nechtěl ji vidět jak brečí, moc dobře věděl jak se trápí, ale také moc dobře věděl jak se trápí on sám. Nedokázal to.
Chvíli tak ještě tak stáli, on pozoroval jak z jabloně vítr sfoukává listí, a ona očima plných slz pozorovala jeho, chtěla ho obejmout, pořád jí k němu něco táhlo, něco jako magnetická síla, cítila jak se ho chce dotknout jak moc chce, aby se jejich rty spojily, ale nevěděla jestli to chce i on.
Podíval se na ni jak pláče, jak je plná smutku. Jak moc ji chtěl být na blízku, cítil strašnou potřebu ji obejmout, chtěl ji, ale nevěděl jestli to chce i ona.
Vítr začal ještě víc sílit a byl studenější a studenější. Schovali se do zastávky, ale nebylo to o moc lepší.
"Víš bude lepší, když půjdu."
Když tohle řekl, doufal, že ho zastaví, v to že ho nenechá odejít, ale odpovědí se mu dostalo jen vzlykání a svištivý zvuk větru. Odešel tedy.
Když přešel silnici, za kterou se ukrývala polní cesta, po níž by se dostal rychleji domů. Pořád doufal, že uslyší ať se vrátí, nebo ať nikam nechodí, ale místo toho se ozvala rána. Rána jako když spadne něco plechového, tak silná rána, že se mu skoro zastavilo srdce. Otočil se a spatřil to co vidět nikdy nechtěl.
Zastávka se pod silným tlakem větru zřítila a její železná konstrukce si vzala život jedné, nenapravitelně zamilované dívce, nepomohlo ji už nic, ani sanitka, která dorazila po 5ti minutách, nepomohly ji ani jeho slzy, které na ni dopadaly, ani polibky, které ji dával, na všechno už bylo až příliš pozdě.

Od všeho něco

28. ledna 2012 v 18:33 | K.W. |  O životě
Poslední dobou nerozebírám jedno téma. Nenapadá mě jaké. Proto vám tu blábolím o svých dnech, o tom, co dělám, chystám se dělat, co jsem objevila nového, jak se cítím... Slibuju, že jakmile mě nějaké téma napadne, hodím ho do wordu. ;) Nebudu sem zbytečně dávat něco, co nemá smysl, je lepší si počkat na něco, co by mohlo být kvalitní.

První, s čím musím jít ven, je novej song. Teda on není novej, vyšel už v prosinci, ale teprve včera jsem viděla "making of" připravovaného klipu. Je od Adama Lamberta, kterýho určitě všichni znáte. POSLECHNĚTE SI TO! Třeba si ho zamilujete tak, jako já. ;)


Další věc. Dnes jsem se pustila do předělávání pokoje. Není to nic extra, protože se nemá cenu pouštět do žádných větších akcí, když se za pár měsíců budu stěhovat do baráku. Ale strhala jsem ze zdí a skříní takové ty šíleně staré fotky "stmívání" apodobně! :D Konečně! Místo toho sem si vytiskla hrozně moc fotografií a obrázků. Od Liny Tesch (mé oblíbené fotografky), T. Millse a různý výběr z weheartit.


V úterý nám budou dávat do baráku okna, dveře... během pár dní udělají příčky a pak se bude dodělávat vevnitř. Možná v květnu už budu bydlet v novým. Všechno zdokumentuju! Už pomalu promýšlím svůj pokoj. Musí bejt perfektní. Barvy už mám jasný. Celý pokoj bude v barvách - oříšková, tmavě hnědá, bílá! To je tak vše, co jsem zatím rozhodla. Snad se mi bude v hlavě hromadit víc nápadů.

Ať už je květen!;)

Nový design

28. ledna 2012 v 12:10 | K.W.
Dostala jsem nápad. A takhle nějak dopadl. Okamžitě jsem to, co jsem měla v hlavě, hodila do photofilteru a začalo se mi to líbit. Snad se to líbí i vám.

Matka mi od ponělka do pátku vezme noťas, ani nechtějte vědět za co, prostě ty její depresivní nálady si musí na někom vylejt že? Už abych ulítla na vejšku.

Pokusím se napsat pár článků, které automaticky přednastavím tak, abyste tu měli přes týden co číst. ;) Ale oficiálně tu budu až v sobotu.

Teď mě čeká dlouhé stahování všech možných filmů a seriálů, abych měla o tom týdnu co dělat, takže, jestli máte nějaké nápady, určitě mi je napište. Budu ráda;)

Dnes večer sem nejsíš ještě něco hodím, tak se můžete mrknout.

Možná začnu malovat... vyslechla jsem si od učitele na vv, že jsem prej rozená malířka a řekl, že to co jsem namalovala je absolutně perfektní a bez chyby. To mě vcelku dostalo:)

Ps: Užijte si víkend
PPs: Ohodnoťtě nový design;)

Milá středa

25. ledna 2012 v 21:21 | K.W. |  O životě
Jeden z těh příjemnějšíh dnů.

Po škole čapnu svýho nejkámoše, čekám, až si vykouří své milované cigárko a stojíme spolu na nádraží. Vykládá mi své historky ze španělštiny a o nějaké své tajné lásce čico, což mi okamžitě připomíná blížící se valentýn, o kterém všichni pořád mluví. Teď i já. Oujej.

Nevadí mi to, přeci jen, budu se mít dobře. Minulej rok sem na valentýna byla se svým ex... to byly ty doby, kdy ještě vše bylo perfektní. Ale už není, snažím se na to nemyslet... Život jde dál.

Příjdu domů spokojená, ve škole mě nikdo nenaštval a s úsměvem na tváři můžu říct, že jsem pyšná na své napsané testy. Asi ve mě vážně nějaká ta chytrost bude. Né ve všem, ale ty nějaké jedničky budou vážně oprávněné.

Hodím tašku ke skříni a sponkou si sepnu vlasy. Vidím svůj odraz v zrcadle a říkám si, že mi opět odrůstá barva. Cáry paprsků mi míří do pramínků vlasů a všímám si, jak jsou načervenalé. Stále pořád má tropická barva. Ale bez sluníčka to je jen nudná hnědá. Nechám to být, otočím se od zrcadla a mířím si to přímo do kuchyně. Vyhládlá nechodím ve škole na obědy a tak doma prošmejdím co se dá. V rychlosti si udělám čínské nudle a zabodnu do nich dřevěné hůlky, které mamka nedávno koupila a já se s nimi vcelku rychle naučila....
Zapínám notebook a vjíždím na stránku, kterou jsem včera večer založila. Je to fanouškovská stránka T. Millse. Jak jinak;) Můžete se přidat, jestli chcete;)

T. Mills - Czech Fans


Dnes je Travis v Dublinu... za pár chvil si bude vyřvávat své sexy hlasivky. Oujeah. Kdybyste viděli, co mi google překladač vyplivl k jeho turné? Že má být dnes v PRAZE!...(Prahu to hodilo místo Dublinu)

Celkem šok to byl... :) milej šok.

Odpoledne ubíhalo a já tak nějak dělala milion věcí najednou. Večer mě s láskou přivítal Kuba a já měla ohromnou radost... nějak to mezi námi skřípalo... Husky nás usmířil!:D Pořídíme si malinkýho huňáče a ještě fretku!:) Dokonce mi to i zatím bude stačit místo dětí...:D A to je na mě co říct, já jsem takovej miminkofil :) Ale kdybyste viděli to malý "huskymiminko"?..:) Všechno šlo stranou. Ty oči mě úplně dostaly a já mám sto chutí ho obejmout. Mrňous malej roztomilej. :D


Sladké sny, moji drazí:)

Jen malý "vsuvkačlánek" (T. Mills)

24. ledna 2012 v 19:51 | K.W.
Představme si na chvíli, že se mi tenhle blog dneska promění v "tumblr.com"..možná někdo znáte. Jsou tam převážně fotky. Já sem vystřihala a poupravovala pár fotek z videí Travise a chci vám je sem hodit. Jeho příznivci snad ocení, ti co ho neznají, nebo rádi nemají, pardoon! ;) Je to prostě můj idol s velkým I.



Spřízněná duše

23. ledna 2012 v 21:19 | K.W. |  O životě

Nedalo mi to se neozvat. Oficiálně se hlásím, že jsem přežila PONDĚLÍ. A jestli si tohle čtete, tak asi vy taky. :D

Dnes se mi to na blogu hemží nováčkama, kteří na mě nejspíš narazili na webu krásná.cz. Dnes mi tam totiž vydali další článek a doufám, že bude mít přijatelné ohlasy..:)

Nicméně díky tomu jsem narazila na svou spřízněnou duši:D, slečnu, která je stejně jako já zamilovaná do T. Millse. A jeho fanoušci jsou prostě ...ááá -->lidi, co podle mě mají styl a vkus...úroveň! A ještě, rozumí tomu, co je doopravdická hudba! :D Jo!

Dámy a pánové. Pravidelné čtenářky i nepravidelné. Držte mi zejtra palce, ať zvládnu ráno 2 hodiny matiky, protože to zní vážně příšerně. O těhlech hodinách poslední dobou vůbec netušim a asi ani nebudu. Vzdala jsem se to i OPISOVAT! Co potom, až se to budu muset naučit?

Spříjemním si aspoň dnešní večer hodinkou a půl Gossip Girl!

Dobrou noc lidi;)

Vrácená znovu na start

21. ledna 2012 v 17:10 | K.W. |  Mým Srdcem

Je dobrý bejt snílkem?
Každej svůj krůček mám vysněnej. Chtěla bych to a tamto. Představuju si, jak sedím ka klíně hodného chlapa, kterému už se objevují mírné vrásky na tváři, na zahradě nám poletují dvě krásný zdravý děti a my si užíváme toho dokonalýho, co jsme spolu vytvořili.

Budu někdy pro někoho tak moc důležitá, aby se mnou zestárnul? Abych pro něj byla jen jednou osobou? Navždy?

Cítím se jak pytlík, který na ulici unáší vítr... Je bezvýznamný. Nikdo si ho nevšímá a marně proletuje lidmi. Necítím nic. Ani štěstí, ani smutek, ani lásku, ani zklamání. V ruce držím vodku a opíjím se. Sama, doma, s vodkou. Ten nejhorší možnej konec depky, aspoň pro mě. Drmolím cosi jako "nehte mě všichni bejt" a uvědomuju si, jak pro tu svojí nádhernou budoucnost nic nedělám. Jsem zbabělec... jsem líná jít do života pro druhou šanci. Bojím se začít budovat něco novýho, protože to, co jsem zatím vybudovala bylo marný a zbytečný, všechno se to zkácelo jako domeček z karet. Kdo mi zaručí nějakej úspěch toho mýho snažení? Nikdo! Dáš do něčeho úplně všechno a najednou je po všem. GAME OVER. Si zas na začátku. Byla si vrácená znovu na start a máš se do toho pustit znovu.

Doháje ale mě už nebaví pořád hrát dokola tu samou hru! Chtělo by to kompletně všechno vymazat. Stáhnout si novou...novou paměť, nový lidi, nový prostředí, nové šance a možnosti. Budu se snažit bojovat... nevracet se pořád do té samé hry, kterou nikdy nevyhraju....

vytvořit si novou...