Klerwonder.cz

29. července 2015 v 7:26 | K.W.

NOVÝ WEB


KLERWONDER.CZ

 

Malý krůček pro lidstvo, velký pro Kler Wonder...

26. července 2015 v 11:21 | K.W. |  O životě

Blog.cz už mi dal jasně najevo, že můžu s klidem odejít. Je to nějaký ten den, co mě svým gestem nejprve trochu šokoval, poté jsem si vlastně uvědomila, že je to krásná symbolická tečka za tímhle vším... Byla jsem odstraněna z autorského klubu na blogu.cz. Ze seznamu nejlepších blogů, do které jsem se několik let snažila dostat.

Ale jak jsem postupně dospěla, můj blog spolu se mnou. A proto nastala ta chvíle, kdy můj webdesigner dává svou ranní zprávou zelenou finální tvorbě mého webu. Už je to tu, popíjím ranní kafe a tetelím se blahem, že už tu brzo bude takové moje malé nepopsané dítě, čistá deska, která začne být vybarvovaná mým životem. Teprve nyní bude patřit jen mně a s radostí se dívám do budoucnosti, kdy si budu moct pročítat svou minulost, usmívat se nad ní, kroutit hlavou nebo naopak...

obdivovat svůj vlastní růst...

Navíc, web není jediná věc, na které nyní pracuji. Snažím se sebrat veškeré své síly k tomu - dát výpověď v práci, která ne jen, že mě ničím nenaplňuje, ale k tomu mě psychicky odrovnává. Odstěhovat se od rodičů. Najít si prázdný malý bílý byt, kam si dám svůj stejně bílý psací stůl, matraci, věšák na oblečení. Začít se poctivě věnovat škole na kterou půjdu (na tu vysněnou psychologii mě nepřijali...) místo ní se chystám na ekonomii podniku se zaměřením na management. Začít nový život.

A k tomu je symbolicky jako stvořený start mého nového webu, který půjde s mým životem ruku v ruce. Tak tedy brzy ahoj - na klerwonder.com/cz

PS: Pusťte si TENO úžasný song, který nyní dokola poslouchám...
PPS: Plňte si své sny, i když jsou třeba jen malé a pro někoho bezvýznamné...
PPPS: Na nové starty není nikdy pozdě.

Vaše Kler Wonder

Ach my ženy...

23. července 2015 v 20:38 | K.W. |  O životě
Je dobré plánovat a také to ráda dělám. Někdy je ale důležitý nepropadnout vlastní naplánované budoucnosti. Často se mi stává, že se den předem na něco těším a dopředu si představuji, jak to bude probíhat, co se bude dít, někdy si vše v mysli vykreslím tak do detailu, že bych už to nemusela vůbec zažít. V mojí hlavě je to tak reálný, že bych vlastně mohla pořád jen snít. Jenže jsem samozřejmě narazila a uvědomila si, že takhle to tedy nejde a že je třeba žít hlavně přítomností.

Přitom skoro o nic nešlo. V práci mám hodně času na přemýšlení, a tak jsem si dopodrobna vymyslela, že uvařím večeři pro svou rodinu - pro bráchu a přítele. Vidím sebe s vařečkou, úsměv na tváři a roztomilé pobíhání od ledničky ke sporáku. Vše se mi daří připravit, jídlo mi po předběžném ochutnávání moc chutná a nemůžu se dočkat, až ho naservíruju. Přítel už nedočkavě sedí u stolu, vypráví, co celý den prováděl, usmívá se na mě a říká, jak mi to sluší. Občas se nenápadně objeví v kuchyni a obejme mě kolem pasu, políbí za krkem a já ho zaneprázdněně odháním. Potom už jen s láskou naservíruji na stůl, všichni si pochutnají a potom si sedáme s vínečkem a pivkem v ruce k večernímu filmu...

Jenže realita vůbec neseděla mojí představě. A tak se mi indické placky nepovedly a skončily v koši, u kuchyňského pultu jsem se mírně spocená snažila zachránit zbytek večeře a přítel neřekl téměř ani slovo. Když to vidím zpětně, snažila bych se večer zachránit nějakým vtípkem, milým gestem, nebo prostě jen děláním jako by nic...

Jenže mě když se pokazí má představa, začnu mít v tu chvíli špatnou náladu. Sklidím ze stolu, uklidím kuchyni a plácnu sebou k televizi. Na film už se ale soustředit nemůžu, protože mám stále v hlavě to, jak mě mrzí večer NE podle mých představ.

A kroutím si sama pro sebe hlavou, jak těžký je žít s mojí hlavou :D a přemýšlím, jestli příště hodit vše za hlavu a nechat prostě večer plynout a řešit ho až příjde.

Ach my ženy... nebo spíš

- ach: Já, Klára...? No řekněte
 


Čekání na odběry krve, protože...

19. července 2015 v 19:30 | K.W. |  O životě
(páteční odpočinkový pobyt v aquapalace Praha)

Byly doby, kdy jsem se často dívala na filmy, kde měl kdosi rakovinu, a podobné nemoci. Dělávala jsem to proto, abych si uvědomila, jak mám být vděčná za svůj zdravý život a vážit si každého dne. Protože onemocnět může člověk kdykoliv... nikdo vám nezaručí, že budete žít nadosmrti zdravý normální život.

Štípnutí do nohy od jakéhosi hmyzu jsem nebrala vážně. Něco mě kouslo, odhodila jsem to a pár dní měla nateklý puchýřek na noze. Po týdnu se ale puchýřek změnil, kolem kousnutí se mi udělalo takové oválné červené kolo, celé mi to oteklo. Kolem puchýřku bylo ještě mezi tím bílé místo...

No a tehdy jsem zpanikařila. Hned jsem utíkala k doktorce, aby mi řekla, že to nic není a můžu jít vklidu domů. Na místo toho se mi ale podívala na nohu a aniž by něco řekla, okamžitě začala hledat v počítači antibiotika na boreliozu. Že prý to i borelioza nejspíš je, jenže mě zatím nemůže poslat na odběry, prý ještě nemoc není rozšířená v krvi a nejspíš by se to ještě nepoznalo.

Tak tedy beru hnusný silný antibiotika a čekám, až se ve mně ten hnus rozšíří a doktoři to budou moci zjistit. Tak 4 týdny. Paráda.

Vím, že pokud se borelioza podchytí včas, nemusí dojít k žádným následkům. Ale nic není jisté, antibiotika nemusí zabrat... pak už to pokračuje nemocniční léčbou apodobně. Zkrátka já jsem člověk, co se rychle dostane do paniky. Začnu na chvíli brečet, myslím na nejhoší, vidím se ochrnutá nebo nějak vážně poznamenaná a totálně se dokážu složit. Pak příjde naštěstí stav uklidnění a můžu normálně fungovat. "Odvahu Kláro, vzpamatuj se..."

A tak normálně funguju. Protože to se od člověka očekává. Snažím se odpočívat, myslet sama na sebe a na svoje tělo. Dopřávám si chvíle pro sebe, kdy jen zavřu oči a na nic nemyslím. Hrozně mě to uvolní a pomáhá to... a pak je tu můj nenahraditelný přítel, který ke mně spadl snad ze samého nebe. Protože tak symbiotickýho člověka bych k sobě hledala vážně dlouho, asi bych se nedohledala. Je mi neskutečnou podporou, uklidňovačem a pomocníkem. Ví, kdy co má říct, neříct, udělat...

Za poslední týden jsem se změnila jako snad ani ne za celý rok. Jakmile je tu totiž velká šance, že jste nakažení vážnou nemocí, okamžitě si srovnáte priority. Ihned se vám hlavou začne honit, jak málo jste si doposud užívali života a jak ho často promrháváte. A chcete to ihned změnit.

Stejně, jako když se po filmu o rakovině zamyslíte nad tím, jakou má váš život vlastně cenu...

VELKOU.

Další články


Kam dál